Josemaría Escrivá Obras
67

Při mši svaté jsme slyšeli text z Janova evangelia. Scénu s podivuhodným uzdravením člověka od narození slepého. Myslím, že moc a milosrdenství Boha, který nezůstává lhostejný vůči bídě člověka, nás znovu dojaly. Teď bych však chtěl upozornit na jiné rysy této události, které nám ukáží, že ani křesťan, pohne-li ho Boží láska, nezůstane lhostejný vůči osudu druhých a dokáže také se všemi lidmi jednat s úctou; a rovněž uvidíme, že jakmile tato láska zakrní, hrozí nebezpečí bezohledného a fanatického vpádu do svědomí druhých.

Cestou uviděl člověka, který byl od narození slepý (Jan 9,1), říká se v evangeliu. Ježíš jde kolem. Často jsem obdivoval tento prostý způsob líčení Božího milosrdenství. Ježíš jde kolem. Ihned zpozoruje utrpení. Jak jinak smýšleli učedníci! Ptali se ho: Mistře, kdo zhřešil: on sám, nebo jeho rodiče, že se narodil slepý? (2. verš).

Nespravedlivé posuzování

Nesmíme se divit, že podobně jedná mnoho lidí, dokonce i ti, kteří se považují za křesťany. Hned špatně smýšlejí o druhých. Předpokládají něco nepodloženě, a nejen že si to myslí, ale opovažují se to i vyslovit nahlas před druhými.

Jednání učedníků by se – mírně řečeno – dalo označit za lehkomyslné. V oné společnosti byli – ne jinak než dnes (v tom se pramálo změnilo) – někteří lidé, farizeové, kteří z tohoto způsobu jednání udělali normu. Vzpomeňte si, jak je Pán obžaloval: Přišel Jan, nejedl a nepil, a říkají: „Je blázen.“ Přišel Syn člověka, jí a pije, a říkají: „Je to žrout a pijan, přítel celníků a hříšníků“ (Mt 11,18–19).

Systematicky útočit na dobrou pověst, snižovat jednání bez vady: to je kousavá a zraňující kritika, které byl vystaven Ježíš; a nemůžeme se divit, že právě tak postihuje ty, kteří u vědomí vlastní ubohosti a častých – při pohledu na lidskou slabost bych dodal: nevyhnutelných – chyb chtějí následovat Krista. Když zjistíme, že tomu tak skutečně je, nesmíme se přesto nechat svést k tomu, abychom takové hříchy a přestupky proti dobrému jménu – jak shovívavě říkáme řečem, které vyvolávají podezření – ospravedlňovali. Kristus sice říká, že jestliže hospodáře nazvali Belzebubem, jeho lidem se sotva povede lépe (srov. Mt 10,25), ale také říká, že kdo svého bratra zatracuje, propadne pekelnému ohni (Mt 5,22).

Odkud se bere toto nespravedlivé posuzování druhých? Vypadá to tak, jako by někteří lidé stále nosili brýle, které jim zkreslují pohled. Zásadně pochybuji o možnosti, že je někdo poctivý nebo že se aspoň snaží o upřímnost. Všechno posuzují podle sebe, ad modum percipientis, jak se říká ve staré filosofické větě: v souladu s jejich vlastním, pokřiveným svědomím. I za tím nejupřímnějším jednáním se pro ně skrývá lstivý postoj, který si pokrytecky dodává zdání dobra. Když před sebou jasně vidí dobro, říká svatý Řehoř Veliký, zkoumají dál, aby zjistili, zda se za tím přece jen neskrývá zlo.


68

Těmto osobám, kterým se pokřivení stalo takřka druhou přirozeností, jen těžko ukážeme, že je lidštější a pravdivější smýšlet o bližních dobře. Od svatého Augustina pochází rada: Snažte se získat ctnosti, které podle vašeho mínění chybějí vašim bratřím, a nebudete už vidět jejich chyby, protože je nebudete mít. Někteří si myslí, že je to naivní, že jejich vlastní postoj je realističtější, rozumnější.

Takoví lidé dělají z předsudku normu pro úsudek, a tak předem urážejí každého dřív, než vůbec začnou uvažovat o rozumných důvodech. Teprve potom dají snad ublíženému objektivně a laskavě možnost, aby se hájil. A to proti každé morálce a každému právu, neboť místo aby dokázali podvod, udělají nevinnému privilegium, aby dokázal svou nevinu.

Nechci tajit – bylo by to neupřímné –, že za předešlými úvahami stojí víc než jen zkrácený výtah z morálních a právnických příruček. Pocházejí spíš ze zkušenosti, kterou udělalo nemálo lidí na vlastní kůži; oni a mnoho jiných byli často a po léta terčem škaredých pomluv, nactiutrhání a klevet. Boží milost a nemstivá povaha způsobily, že v nich to všechno nezanechalo pocit hořkosti. Mihi pro minimo est, ut a vobis iudicer (1 Kor 4,3), mně na tom pramálo záleží, abych byl posuzován od vás, mohli by říci se svatým Pavlem. Mnohdy snad lidově dodali, že to všechno jsou prkotiny. A mají pravdu.

Na druhé straně mě však zarmucuje myšlenka, že ten, kdo neprávem napadne dobré jméno druhého, tím ničí sama sebe. A bolí mě to také kvůli mnoha lidem, kteří jsou při úmyslném napadení bezradní a zděšení, neví kudy kam a myslí si, že to všechno je zlý sen.

Před několika dny jsme slyšeli ve čtení mše svaté příběh o Zuzaně, oné cudné ženě, která byla neprávem dvěma chlípnými starci obviněna z nemravnosti. Zuzana vzdechla a řekla: „Úzkost mě svírá ze všech stran: neboť jestliže to učiním, čeká mě smrt, jestliže to neučiním, neuniknu vašim rukám“ (Dan 13,22). Jak často přivede protřelost závistníků nebo intrikánů mnoho nevinných lidí do situace, že stojí před alternativou buď urazit Pána, nebo přijít o svou dobrou pověst. Jediné čestné a důstojné řešení je zároveň krajně bolestné a oni se musí rozhodnout: Lépe je mi beze skutku upadnout do vašich rukou než hřešit před Pánem (Dan 13,23).


69

Právo na soukromí

Vraťme se k uzdravení člověka od narození slepého. Kristus odpověděl učedníkům, že ono neštěstí není následek hříchu, ale příležitost, aby se projevila Boží moc. A s překvapující prostotou rozhodne, že slepý prohlédne.

Pro onoho člověka přináší teď toto štěstí trápení. Nenechají ho v klidu. Nejdřív jsou tu sousedé a ti, kteří ho dříve vídali žebrat (Jan 9,8). Evangelium nevypráví o tom, že by se radovali, říká jen, že tomu nemohli uvěřit, ačkoli uzdravený neustále tvrdil, že ten, který byl slepý a teď vidí, je jedna a táž osoba, totiž on sám. Nedovolí mu, aby se radoval ze svého štěstí, vedou ho k farizeům; ti se ho pochopitelně ptají, jak se stalo, že prohlédl. Tak to poví znovu: Přiložil mi na oči bláto, umyl jsem se a vidím (Jan 9,15).

Ale farizeové chtějí dokázat, že to, co se stalo – velké dobrodiní a velký zázrak –, se vůbec nestalo. Někteří skrývají svou zaujatost za malichernými, pokryteckými důkazy. Přece uzdravoval v sobotu; a protože se v sobotu nesmí pracovat, popírají zázrak. Jiní začínají tím, co bychom dnes nazvali vyptáváním. Jdou k rodičům slepého od narození: Je to váš syn, o kterém vy říkáte, že se narodil slepý? Jak to, že teď vidí? (verš 19). Strach před úřady vedl rodiče k odpovědi, která dostačí všem požadavkům vědecké metodiky: Víme, že je to náš syn a že se narodil slepý. Ale jak to přijde, že teď vidí, to nevíme, a kdo mu otevřel oči, to my nevíme. Zeptejte se jeho. Je dospělý, ať mluví sám za sebe! (v. 20–21). Organizátoři tohoto dotazování nemohou věřit, protože nechtějí věřit: Zavolali tedy ještě jednou toho bývalého slepce a řekli mu: „(…) My víme, že ten člověk“ – Ježíš Kristus – „je hříšník“ (v. 24).

Několika málo slovy vykreslí zpráva svatého Jana příklad neslýchaného útoku na základní právo, které od přirozenosti patří každému člověku: právo na to, aby s ním bylo zacházeno s úctou.

Tento námět je stále aktuální. Nebylo by těžké ukázat v dnešní době případy takové agresivní zvědavosti, která vede k chorobnému vnikání do soukromého života druhých lidí. I minimální smysl pro spravedlnost vyžaduje při vyšetřování pravděpodobného přestupku opatrnost a zdrženlivost, aby se pouhá možnost nepředkládala jako skutečnost. A když něco nejenže není přestupek, ale je to dokonce něco dobrého, pak musíme prohlásit, že chorobný sklon rozšiřovat takové věci je zvrácenost.

Proti kupčíkům s podezíráním, kteří, jak se zdá, organizují obchod s intimní sférou člověka, je nutné hájit důstojnost každé osoby, její právo na mlčení. Tato obhajoba je záležitostí všech poctivých lidí, ať jsou křesťany nebo ne, neboť v sázce je společenská hodnota: každý člověk má právo, aby byl tím, čím je; aby se nevydával na odiv a nedovolil, aby radosti, starosti a bolesti pronikly za kruh rodiny; aby dále bez okázalostí konal dobro a z ryzí lásky pomáhal potřebným, aniž by musel tuto službu bližním zveřejňovat, tím méně vystavovat vlastní nitro křivému a indiskrétnímu pohledu lidí, pro které vnitřní život člověka neznamená nic víc než podnět k bezcitnému posměchu.

Ale jak je těžké uniknout tomuto útočnému slídění! Přibylo způsobů, jak někoho nenechat v klidu; vzpomeňme si na možnosti techniky a také na určité, běžné druhy argumentace, proti kterým se může člověk jen těžko bránit, nechce-li ztratit svou dobrou pověst. Někdy se tak prostě předpokládá, že všichni lidé jednají špatně; v takovém myšlenkovém schématu se přirozeně jeví nevyhnutelná sebekritika – mea culpa (má vina). Jestliže na sebe někdo nenaháže hromadu bláta, soudí se z toho, že je nejen darebák, ale navíc také drzý pokrytec.

Občas se postupuje jinak. Někdo řekne nebo napíše pomluvy a potom rozhlásí, že je ochotný předpokládat vaši čestnost, ale jiní lidé asi ne; ti že by mohli rozšiřovat, že jste zloděj: Chcete tedy, prosím, dokázat, že nejste zloděj? Nebo řeknou: Vždycky jste tvrdil, že vaše jednání je bezúhonné, ryzí, poctivé; nechtěl byste, prosím, znovu zkoumat, zda přece jen není špinavé, nečisté a prolhané?


70

Tyto příklady nejsou vymyšlené. Vím bezpečně, že každý člověk nebo každá jen trochu známá instituce by mohla uvést další příklady. V některých oblastech se rozšířil názor, že „veřejnost“, „lid“ nebo jaký použijete výraz, má právo znát a posoudit nejintimnější podrobnosti ze života druhých.

Dovolte mi zde velmi osobní poznámku: Víc než třicet let jsem říkal a psal, že Opus Dei nesleduje žádné časné politické cíle, že chce mezi lidmi všech ras, společenských vrstev a všech zemí šířit jen a jen spásné učení Kristovo a jeho uplatňování, že chce přispět k tomu, aby Bůh byl na zemi milován, aby tak bylo více pokoje a spravedlnosti mezi lidmi, kteří všichni jsou dětmi jednoho Otce.

Tisíce, ano miliony lidí na celém světě to pochopily, jiní – menšina – to, jak se zdá, z nejrůznějších důvodů pochopit nechtějí. I když srdcem stojím blíž k oné většině, ctím a miluji také ty druhé, neboť všichni mají svou důstojnost hodnou úcty, všichni jsou povoláni ke slávě Božích dětí.

Sektářská menšina však nejenže nechápe to, co já a mnozí jiní lidé milují, ale navíc vyžaduje vysvětlení a zdůvodnění, která jsou ovlivněna jejich vlastními, výlučně politickými kategoriemi způsobu myšlení – způsobu myšlení, který se uzavírá před nadpřirozenými věcmi a přihlíží jen k rovnováze a tlakům skupinových zájmů. Nedostanou-li tito lidé vysvětlení podle jejich vkusu, a proto mylné, podezírají člověka ze lži, přetvářky a nekalých plánů.

Dovolte, abych řekl otevřeně, že v těchto případech nejsem ani smutný, ani starostlivý; ano, dokonce mě to rozveseluje, kdybych mohl přehlédnout to, že je zde bližní urážen a páchán hřích, který volá do nebe. Pocházím z Aragonie, z onoho kraje Španělska, jehož obyvatelé mají pověst upřímných lidí: už ze své povahy mám upřímnost rád a pudově mám odpor ke všemu, co předpokládá tajnůstkářství. Vždy jsem se snažil říkat pravdu těm, kdo se nevhodně chovají, veřejně projevují drzost a nepřátelství a postrádají každou stopu lidskosti.

Často se mi vybavovalo, jak odpověděl farizeům slepý od narození, když se ho x-krát ptali, jak se ten div stal. Už jsem vám to řekl, ale jako byste to neslyšeli. Proč to chcete slyšet znovu? Chcete se snad i vy stát jeho učedníky? (Jan 9,27).


71

Oční mast

Hřích farizeů nespočíval v tom, že neviděli v Kristu Boha, ale v tom, že se vědomě uzavřeli do sebe a nestrpěli, aby jim Kristus, pravé světlo, otevřel oči (v. 39–41). Když se takto uzavřeme, přímo ovlivníme své vztahy k bližním. Farizej, který se domnívá, že je sám světlo, a nepřipustí, aby mu Bůh otevřel oči, bude jednat s bližním pyšně a nespravedlivě. Modlí se: Bože děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo i jako tamhleten celník (Lk 18,11). A slepému od narození, který se chce držet pravdy a mluví o zázračném uzdravení, řeknou farizeové: V hříších ses celý narodil – a ty nás chceš poučovat? A vyhnali ho (Jan 9,34).

Mezi těmi, kteří neznají Krista, je mnoho poctivých lidí, kteří se už svou přirozeností chovají ušlechtile. Jsou upřímní, srdeční, pozorní. Jestliže se oni ani my nepostavíme proti tomu, že Kristus uzdravuje slepotu, která dosud kalí naše oči, jestliže dovolíme, aby Pán tyto oči potřel blátem, které se v jeho rukou stane léčivou mastí, uvidíme pozemské věci a v novém světle – ve světle víry – vytušíme věci věčné: získáme ryzí pohled.

K této plnosti lásky je křesťan povolán. Tato láska je shovívavá, (…) dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. (Láska) všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží (1 Kor 13,4–7).

Kristova láska není jen pocit přízně k bližnímu, není to jen lidumilný rozmar. Láska, kterou vlévá do duše Bůh, proměňuje rozum a vůli, dává nadpřirozený základ pro přátelství a pro radost z konání dobra.

Rozjímejte o uzdravení chromého, o kterém vyprávějí Skutky apoštolů. Petr a Jan jdou do chrámu a při tom narazí na člověka, který sedí u chrámové brány – je od narození chromý. To všechno připomíná uzdravení slepého od narození. Ale učedníci nespojují teď tento osud s osobními hříchy nemocného nebo s přestupky jeho rodičů. Řeknou mu: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského – vstaň a choď! (Sk 3,6). Dříve nic nechápali, teď jsou plni milosrdenství, dřív předčasně soudili, teď v Pánově jménu zázračně uzdravují. Vidíte, kolem jde opět Ježíš! Kristus dosud chodí po cestách světa v podobě učedníků, v podobě křesťanů. A já ho vroucně prosím, aby přišel do duší mnoha lidí, kteří mě v tuto chvíli poslouchají.


72

Úcta a láska

Na začátku jsme se divili, jak se Ježíšovi učedníci chovali k slepému od narození. Jejich myšlení bylo ovlivněno nešťastným postojem, který vyjadřuje španělské přísloví: Předpokládej špatnost a nespleteš se! Později, když se lépe seznámili s Mistrem a pochopili, co to znamená být křesťanem, vycházejí jejich názory z porozumění.

U každého člověka, píše svatý Tomáš Akvinský, se dá najít něco, v čem ho druzí mohou považovat za lepšího podle apoštolova slova: „Z pokory ať každý z vás pokládá druhého za lepšího, než je sám“ (Flp 2,3). A proto si musí lidé navzájem prokazovat úctu. Pokora je ctnost, která nám pomáhá objevit, že úcta k druhému člověku, k jeho dobré vůli, k jeho cti, k jeho soukromí – není pouhá vnější konvence, ale že to je první projev lásky a spravedlnosti.

Křesťanská láska k bližnímu se neomezuje na to, že pomáhá potřebnému v hmotné nouzi; spíše směřuje k tomu, aby chápala důstojnost každého jedince a ctila ho za jeho vnitřní důstojnost člověka a dítěte Stvořitele. Útoky na lidskou důstojnost – na dobrou pověst, čest člověka – proto prozrazují, že ten, kdo tak jedná, nevyznává některé pravdy křesťanské víry nebo podle nich nežije, že mu rozhodně chybí pravá láska k Bohu. Láska, kterou milujeme Boha a bližního, je jedna a táž ctnost, neboť sám Bůh je základ, pro který máme milovat bližního, a v bližním nemilujeme nikoho jiného než Boha.

Doufám, že se nám podaří vyvodit z tohoto krátkého rozhovoru v Pánově přítomnosti konkrétní důsledky. V prvé řadě bychom si měli udělat předsevzetí, že nikoho nebudeme odsuzovat, urážet, ani pochybností; že zlo udusíme hojností dobra a v našem okolí budeme podporovat čestné soužití, spravedlnost a pokoj.

Udělejme si pevné předsevzetí, že nikdy nebudeme smutní, když si druzí nesprávně vyloží naše upřímné chování; když dobro, které se – s Pánovou pomocí – snažíme konat, budou očerňovat, naše úmysly zlovolně prohlašovat za lstivost a pokrytectví. Vždy jim odpusťme s úsměvem na rtech. Mluvme zřetelně, bez hněvu, když se ve svědomí domníváme, že máme mluvit. A vložme všechno do rukou Boha, našeho Otce, tím, že budeme napodobovat ono Božské mlčení – Iesus autem tacebat (Mt 26,63), Ježíš však mlčel – i když budou útoky na naši osobu velmi kruté a nestydaté. Usilujme jen o to, abychom konali dobré skutky; On se postará, aby svítily lidem (srov. Mt 5,16).


Předchozí Další