Obrácení Božích dětí

Začala postní doba, doba pokání, očisty a obrácení. Není to snadný úkol. Křesťanský život není pohodlná cesta: nestačí patřit do církve a potom nechat běžet rok za rokem. První obrácení – jedinečný, nezapomenutelný okamžik, ve kterém jsme jasně poznali, co od nás Bůh očekává – je v našem životě, v životě křesťana velmi důležité. Ale ještě důležitější a obtížnější jsou také ostatní obrácení, která přijdou potom. A abychom v těchto pozdějších obráceních usnadnili působení milosti, musíme si duši udržet mladou, vzývat Pána, být pozorní, abychom odhalili, co je v nás nesprávné, a prosili o odpuštění.

Invocabit me et ego exaudiam eum (Žl 91[90],15), čteme v liturgii této neděle: Vyslyším ho, až mě bude vzývat, budu při něm v tísni, říká Pán. Pozorujte, jak skvěle o nás Pán pečuje. Je vždy připravený nás vyslyšet, je vždy přípustný slovům člověka. Vždy, avšak zvláště teď, kdy je naše srdce ochotno a rozhodnuto se očistit, nás slyší a nepohrdne prosbami zkroušeného a pokorného srdce (Žl 51[50],19).

Vyslyší nás a potom zasáhne, vmísí se do našeho života, osvobodí nás od zlého a zahrne dobrem: eripiam eum et glorificabo eum (Žl 91[90],15), zachráním ho a oslavím, říká Pán o člověku. Máme tedy naději na slávu: zde opět stojíme, jako už častěji, na začátku oné vnitřní cesty, kterou je duchovní život. Naděje na tuto slávu upevňuje naši víru a rozněcuje naši lásku. Tři božské ctnosti, které nás připodobňují Bohu, se tak začínají rozvíjet.

Mohli bychom postní dobu začít lépe? Obnovme víru, naději a lásku a z toho vyroste kající smýšlení, touha po očištění. Postní doba nám neposkytuje jen příležitost dělat víc vnějších kajících skutků; kdyby zůstalo jen při tom, unikl by nám hluboký význam této doby pro křesťanský život, neboť tyto vnější skutky musí, jak bylo již řečeno, vycházet z víry, naděje a lásky.

Smělá jistota křesťana

Qui habitat in adiutorio Altissimi, in protectione Dei coeli commorabitur (Žl 91[90],1), kdo přebýváš v ochraně Nejvyššího, kdo dlíš ve stínu Všemocného, to křesťanovi dodává smělou jistotu. Naše srdce se jen tehdy naplní pokojem, když budeme přesvědčeni, že nás Bůh slyší, že je tu pro nás. Jestliže však žijeme s Bohem, je v tom také riziko, neboť Pán nechce jen něco – chce všechno. Kdo se k němu přiblíží, musí být ochoten k novému obrácení a napravení života, k pozornějšímu naslouchání jeho vnuknutím, jeho svatým přáním, která vzbuzuje v našem srdci, a být ochoten proměnit je ve skutky.

Od našeho prvního uvědomělého rozhodnutí k životu podle Kristova učení, jsme už na cestě věrnosti jeho slovům jistě notně pokročili. A přesto: není pravda, že zbývá ještě mnoho vykonat? Není pravda, že v nás vězí ještě mnoho pýchy? Je nutné, abychom se opět obnovili; musíme být věrnější a mít větší pokoru, aby se umenšovalo naše sobectví a rostl v nás Kristus, neboť illum oportet crescere, me autem minui (Jan 3,30), on musí růst, já však se menšit.

Nesmíme zůstat stát, nýbrž musíme směřovat k cíli, jak nám to ukazuje svatý Pavel: Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus (Gal 2,20). Cíl je vysoký a vznešený – být jedno s Kristem, stát se svatým. Ale není jiné cesty, chceme-li důsledně uplatňovat božský život, který jsme dostali při křtu. Jít kupředu znamená růst ve svatosti; zaostávat znamená uzavřít se normálnímu rozvoji křesťanského života. Neboť oheň lásky musí být rozdmýcháván, aby se každý den šířil a hlouběji se zmocňoval duše; a oheň bude hořet jen tehdy, budeme-li ho stále udržovat: nemůže-li se šířit, uhasíná.

U svatého Augustina se říká: Když řekneš dost, jsi ztracen. Zaměř se vždy na víc, pohybuj se, jdi stále kupředu. Nezůstávej na místě, necouvej, neodcházej z cesty.

Postní doba nám dnes dává tyto důležité otázky: Rostu ve věrnosti ke Kristu, v touze po svatosti? Uskutečňuji velkoryse apoštolát všedního dne – v mé obvyklé práci – mezi spolupracovníky?

Každý, kdo se snaží ve svém nitru si tyto otázky zodpovědět, přijde na to, jak je nutné znovu se přetvořit, aby v nás žil Kristus a v našem chování se nepokřiveně odrážel jeho obraz.

Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, den co den bere na sebe svůj kříž a následuje mě (Lk 9,23). Kristus nám to říká znovu, šeptá to každému jakoby do ucha: den co den kříž. Nejen v době pronásledování, píše svatý Jeroným, nebo když se naskytne příležitost k mučednictví, ale v každé situaci, při každém díle, při každé myšlence a každém slově musíme zapřít to, co jsme byli předtím, a vyznat to, co jsme teď, neboť jsme znovuzrozeni v Kristu.

Tyto myšlenky jsou v podstatě jen ozvěnou slov apoštola: Byli jste kdysi ovšem tmou, ale teď jste světlem v Pánu. Žijte jako děti světla. Ovoce toho světla totiž (záleží) ve všestranné dobrotě, spravedlnosti a v (životě podle) pravdy. Zkoumejte, co se líbí Pánu (Ef 5,8–10).

Obrácení je záležitost jediného okamžiku, posvěcení je záležitost celého života. Božské semeno lásky, které do nás Pán vložil, chce růst, projevit se ve skutcích a přinášet plody, které jsou Pánu v každé době milé. Proto musíme být připraveni znovu začít a v každé nové situaci, do níž nás život postaví, znovu najít světlo a sílu prvního obrácení, připravit se důsledným zpytováním svědomí a prosit Pána o pomoc, abychom lépe poznali jeho i sebe. Chceme-li se znovu obrátit, nemáme jinou cestu.

Doba příhodná

Exhortamur ve in vacuum gratiam Dei recipiatis (2 Kor 6,1), napomínáme vás, abyste nepřijali milost Boží nadarmo. Boží milost nás v této postní době naplní, jestliže před ní neuzavřeme svá srdce. Musíme být schopni ji přijmout, ochotni skutečně se změnit, a ne si jen s milostí zahrávat.

Nerad mluvím o strachu, neboť to, co má motivovat křesťana, je Boží láska, která se nám zjevila v Kristu a učí nás, abychom milovali všechny lidi a celé stvoření; ale o odpovědnosti a vážnosti mluvit musíme. Nemylte se, Bůh se nenechá posmívat (Gal 6,7), napomíná apoštol.

Musíme se rozhodnout. Nejde o to, aby v našem životě hořely dvě svíce, které má – podle lidského názoru – každý člověk: jedna pro svatého Michaela a druhá pro ďábla. Svíčku pro ďábla musíme zhasit, a celý svůj život naopak zapálit, aby se stravoval ve službě Pánu. Budeme-li opravdu usilovat o svatost a budeme-li dost povolní, svěříme-li se Boží ruce, všechno dopadne dobře. Neboť Bůh je vždy, a zvlášť v této době, ochotný dát nám svou milost – milost nového obrácení, polepšení našeho křesťanského života.

V této postní době musíme vidět víc než jen libovolný úsek času, který se v liturgickém roce pravidelně vrací. Tento okamžik je neopakovatelný, je to nabídka Boží pomoci, kterou musíme přijmout. Pán k nám přichází a očekává od nás – teď a zde –, že se skutečně změníme.

Ecce nunc tempus acceptabile, ecce nunc dies salutis (2 Kor 6,2), v době příhodné jsem tě vyslyšel, v den spásy jsem ti pomohl. Znovu slyšíme láskyplnou výzvu Dobrého pastýře: Ego vocavi te nomine tuo (Iz 43,1), povolal jsem tě tvým jménem. Každého z nás volá jeho jménem, jak to dělávají ti, kdo nás milují. Vroucí Ježíšova láska k nám se nedá vyjádřit slovy.

Zamyslete se se mnou nad tímto divem Ježíšovy lásky. Pán se chce s námi setkat, čeká u cesty, abychom ho nepřehlédli. Každého z nás osobně volá k sobě a mluví s námi o našich záležitostech, které jsou také jeho záležitostmi, a přivádí naše svědomí k lítosti tím, že je otevírá pro velkorysost a budí v nás přání být věrní a moci se nazývat jeho učedníky. Toto vroucí volání milosti zní jako láskyplná výčitka, která nás upozorňuje, že Pán na nás po celou tu dobu, kdy jsme ho svou vinou ztratili z dohledu, nezapomněl. Kristus nás miluje nesmírnou láskou, jaké je schopno jen božské Srdce.

Podívejte se, jak naléhá: Hle, teď je ta „doba příhodná“, hle, teď je ten „den spásy“ (2 Kor 6,2). Slibuje ti slávu – svou lásku – a dává ti ji v dobu příhodnou. Volá tě; a ty? Co mu chceš za to dát, jak mu splatíš lásku, jak mu ji splatím také já, když jde kolem?

Ecce nunc dies salutis, hle, teď je ten den spásy. V uších nám zní hlas dobrého pastýře: Ego vocavi te nomine tuo, povolal jsem tě tvým jménem. A my musíme odpovědět, lásku splatit láskou: Ecce ego quia vocasti me (1 Sam 3,5). Tady jsem, volal jsi mě – jsem pevně rozhodnutý, že tuto postní dobu nenechám uplynout, jako když teče voda po kameni – aniž by na něm zanechala stopy. Nechám se tou vodou proniknout, přetvořit; obrátím se, znovu se přimknu k Pánu a budu ho milovat, jak si přeje.

Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí (Mt 22,37). Svatý Augustin dodává: Co ještě zbývá z tvého srdce, abys mohl milovat sebe samého? Co zbývá z tvé duše, z tvého rozumu? Ex toto, říká, totum exigit te, qui fecit te – ten, který tě stvořil, od tebe vyžaduje všechno.

Po tomto důkazu lásky nezbývá než se chovat jako milovníci Boha. In omnibus exhibeamus nosmetipsos sicut Dei ministros (2 Kor 6,4), ve všem se prokazujeme jako Boží služebníci. Když se chováš tak, jak chce on, potom se projeví působení milosti v tvém životě, v práci, v úsilí o to, abys božsky konal – lidské věci bez ohledu na to, zda jde o věci velké nebo malé, neboť Boží láska dá všemu nový rozměr.

V této postní době nesmíme však zapomenout, že opravdu sloužit Bohu není snadné. Poslechněme si další část textu svatého Pavla a povšimněme si obtíží: Ve všem se prokazujeme jako Boží služebníci všestrannou vytrvalostí, v souženích, v nesnázích, v úzkostech, v ranách, v žalářích, v nepokojích, v námahách, v bděních, v postech; čistotou, poznáním, shovívavostí, dobrotivostí, Duchem svatým, upřímnou láskou, slovem pravdy, silou Boží, zbrojí spravedlnosti v útoku i v obraně (2 Kor 6,4–7).

V nejrůznějších okamžicích života, ve všech situacích se musíme chovat jako Boží služebníci a stále si musíme uvědomovat, že Pán je s námi a my že jsme jeho děti. Stále si musíme připomínat, že Bůh vložil do našeho života Boží semeno, a podle toho musíme jednat.

Tato slova apoštola národů by nás měla naplňovat radostí. Neboť nezvratně potvrzují naše povolání – povolání obyčejných křesťanů, žijících uprostřed světa a sdílejících všechny námahy, práce a radosti se svými bližními. To všechno jsou Boží cesty. Pán nás neprosí o nic jiného, než abychom v každém okamžiku jednali jako jeho děti a služebníci.

Ale z obyčejných životních okolností se stane Boží cesta jen tehdy, když se opravdu obrátíme a oddáme Bohu. Neboť svatý Pavel mluví tvrdou řečí. Předpovídá křesťanům těžký život, provázený nebezpečími a napětími. Znetvořujeme křesťanství, jestliže z něho děláme pohodlnou cestu. Ale právě tak by zkreslovalo pravdu, kdybychom si mysleli, že tento hluboký, poctivý život, který zná všechna soužení lidské existence, je život plný strachu, útlaku a bázně.

Křesťan je realista, s realismem nadpřirozeným a zároveň lidským, který zachycuje všechny odstíny života: bolest i radost, vlastní i cizí utrpení, jistotu i zaraženost, velkorysost i sklon k sobectví. Křesťan to všechno zná a všemu tomu čelí – s lidskou statečností a se silou, kterou dostává od Boha.

Kristovo pokušení

Postní doba nám připomíná, že Ježíš prožil čtyřicet dní na poušti, kde se připravoval na léta své veřejné činnosti, která vrcholí na kříži a ve slávě vzkříšení. Čtyřicet dní modlitby a pokání. Na konci je ona událost, kterou nám ukazuje evangelium dnešní neděle: Kristovo pokušení (srov. Mt 4,1–11).

Tuto tajemnou scénu se my lidé marně snažíme pochopit. Bůh dovoluje Zlému, aby ho pokoušel. Ale můžeme si ji přiblížit v rozjímání a prosit Pána, aby nám dal pochopit ponaučení, které obsahuje.

Ježíš Kristus je pokoušen. Tradice osvětluje tuto scénu úvahou, že Pán, aby nám dal příklad, chtěl na sebe vzít také pokušení. Je tomu tak, neboť Kristus byl ve všem člověk jako my, vyjma hříchu (srov. Žid 4,15). Po čtyřicetidenním postu, při kterém jedl jen byliny, kořínky a trochu vody, měl jako každý jiný tvor skutečný hlad. A když mu ďábel nabídl, aby proměnil kameny v chleby, Pán nejenže tento pokrm, po kterém jeho tělo touží, odmítne, ale postaví se proti mnohem většímu pokušení, proti pokušení použít pro sebe božskou moc, aby takříkajíc rozřešil svůj osobní problém.

V evangeliu jste zpozorovali, že Ježíš nedělá zázraky pro vlastní prospěch. Proměňuje vodu ve víno pro novomanžele v Káně (srov. Jan 2,1–11), chleby a ryby promění, aby nasytil hladové zástupy (srov. Mk 6,33–46). Na svůj chléb si však po dlouhá léta vydělává prací vlastních rukou. A později, když putuje po izraelských zemích, žije z pomoci těch, kdo ho následovali (srov. Mt 27,55).

Svatý Jan vypráví, že se Ježíš po dlouhé cestě zastavil u studny v Sycharu a učedníky poslal do vsi, aby nakoupili něco k jídlu. Když přišla Samaritánka, prosí ji o vodu, protože nemá, čím by vodu nabral (srov. Jan 4,4nn). Jeho tělo unavené po dlouhé cestě cítí slabost. Jindy zase načerpá síly ve spánku (srov. Lk 8,23). Zde se ukazuje šlechetnost Pána, který se ponížil a bezvýhradně přijal lidskou přirozenost, který nepoužívá své Boží moci, aby se vyhnul potížím a námahám. Učí nás, že máme být skromní, milovat práci a vážit si Boží a lidské ušlechtilosti, která zakouší všechny důsledky sebeobětování.

Když ďábel při druhém pokušení Pánovi navrhuje, aby seskočil z chrámového cimbuří, Ježíš rovněž odmítne a nepoužije svou božskou moc. Kristus nebaží po marnivosti, nádheře nebo okázalosti, nebaží po ničem, co by mohlo jeho božskou přirozenost zneužít pro domýšlivost nebo sebechválu. Ježíš chce splnit Otcovu vůli, nechce předběhnout čas ani učinit zázrak dřív, než přijde stanovený okamžik. Chce jít krok za krokem po tvrdé cestě lidí, po milované cestě kříže.

Zcela podobné je třetí pokušení. Je mu nabídnuto království, moc a sláva. Ďábel chce dát lidské ctižádosti místo, které je vyhrazeno jedině Bohu; slibuje lehký život tomu, kdo se jemu, modle, pokloní. Náš Pán navrací klanění jeho jedinému a pravému cíli, Bohu, a znovu stvrzuje svou ochotu sloužit. Odejdi, satane! Neboť je psáno: „Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit“ (Mt 4,10).

Učme se z tohoto Ježíšova postoje. Za svého pobytu na zemi nechtěl ani slávu, která mu příslušela; neboť ačkoli měl právo, aby se s ním jednalo jako s Bohem, přijal podobu služebníka (srov. Flp 2,6–7). Každý křesťan teď ví, že všechna sláva patří Bohu a že nikdo nesmí zneužít vznešenosti a velikosti evangelia pro zištnost a lidskou ctižádost.

Učme se od Ježíše. Jeho postoj – stavící se proti každé lidské poctě – je dokonale v souladu s velikostí jeho jedinečného poslání, poslání milovaného Božího Syna, který přijal pro spásu lidí tělo; poslání, které Otcova láska zahrnula projevy nekonečné péče. Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil. Požádej mě, a dám ti v majetek národy, do vlastnictví končiny země (Žl 2,7–8).

Křesťan, následuje-li Krista a dokonale se klaní Otci, uslyší také od Pána slova láskyplné péče: Vysvobodím ho, protože lne ke mně, ochráním ho, protože zná mé jméno (Žl 91[90],14).

Ježíš se vzepřel ďáblu, knížeti tmy, a ihned se ukázalo světlo. Potom ho ďábel nechal – i přistoupili andělé a sloužili mu (Mt 4,11). Ježíš obstál ve zkoušce. Byla to pravá zkouška, neboť, jak říká svatý Ambrož: Nejednal jako Bůh ve své moci (k čemu by nám potom jeho příklad sloužil?), zato použil jako člověk pomůcky, které můžeme použít i my.

Ďábel citoval Starý zákon se lstivým úmyslem: Vždyť svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě střežili na všech tvých cestách (Žl 91[90],11). Ale Ježíš se zdráhal pokoušet Otce a vrátil biblickému místu jeho pravý význam. Když přišla ta hodina, objevili se Otcovi poslové a v odměnu za jeho věrnost mu sloužili.

Vyplatí se, když se pozorněji podíváme, jak se satan chová k našemu Pánu. Argumentuje texty z Písma svatého, překrucuje jejich smysl a dává jim smysl rouhačský. Ježíš se však nenechá zmást. Vtělené Slovo příliš dobře zná Písmo, které bylo napsáno pro vykoupení lidí a ne pro jejich zmatení a zatracení. Ten, kdo je láskou spojen s Ježíšem – můžeme usuzovat – se nikdy nenechá svést klamným výkladem Písma. Za pokusem zmást křesťanské svědomí používáním stejných výrazů, kterých používá věčná moudrost, a udělat ze světla tmu, pozná hned vycvičenou ruku ďáblovu.

Podívejme se teď trochu na úkol andělů v Ježíšově životě. Lépe tak pochopíme jejich poslání v každém lidském životě. Křesťanská tradice nám ukazuje, že andělé strážní jsou velcí přátelé lidí. Bůh je postavil po bok člověka, aby ho provázeli na jeho cestách. Proto nás vybízí, abychom se s nimi stýkali, abychom u nich hledali útočiště.

Církev nás nabádá, abychom uvažovali o těchto událostech z Kristova života; připomíná nám, že i v postní době, kdy vyznáváme, že jsme hříšníci potřebující slitování a očištění, má místo radost. Neboť postní doba je současně dobou přísnosti i radosti. Znovu získáváme odvahu, protože nám nebude chybět Boží milost. Bůh nám přispěje; pošle své anděly, aby byli našimi společníky na dlouhé cestě, moudrými rádci a spolubojovníky při všem našem konání. Na svých rukou tě ponesou, abys nenarazil na kámen svou nohou (Žl 91[90],12), říká se dále v žalmu.

Musíme se naučit stýkat se s anděly. Obrať se teď na ně, na svého anděla strážného a řekni mu, že spásná voda postní doby neskanula po tvé duši beze stopy, ale zcela ji pronikla pro zkroušenost tvého srdce. Pros je, aby tvou dobrou vůli, které milost dala vzklíčit z naší bídy jako květině z hnojiště, přednesli před Pána. „Svatý Michaeli archanděli, chraň nás v boji, proti zlobě a úkladům ďáblovým budiž nám záštitou.“ (Z modlitby k svatému Michaeli).

Boží synovství

Jak lze vysvětlit tuto důvěryplnou modlitbu, toto přesvědčení, že v boji nezahyneme? Tím, že jsme přesvědčeni o skutečnosti, která mě znovu a znovu velmi hluboce dojímá: o našem Božím synovství. Pán, který nás v této postní době prosí o obrácení, není žádný tyran, ani přísný, nesmiřitelný soudce. Je to náš Otec. Upozorňuje nás na naše hříchy a omyly, na naši nedostatečnou šlechetnost; ale dělá to proto, aby nás z nich vysvobodil a nabídl nám své přátelství a svou lásku. Vědomí Božího synovství dodává našemu obrácení radost: říká nám, že se vracíme do Otcova domu.

Boží synovství je základem ducha Opus Dei. Všichni lidé jsou Boží děti. Ale dítě se může chovat ke svému otci velmi různě. Musíme usilovat o to, abychom byli dětmi, které se snaží uvědomovat si, že Pán – maje nás rád jako své děti – chce, abychom žili uprostřed tohoto světa v jeho domě, abychom byli jedna rodina, aby jeho bylo naše a naše jeho, abychom s ním měli důvěrný vztah, který nám dovolí prosit jako malé dítě – třeba o Měsíc!

Boží dítě se setkává s Pánem jako se svým Otcem. Jeho vztah není ani ponížená úslužnost, ani formální úcta, ani pouhá zdvořilost; nýbrž je to vztah proniknutý upřímností a důvěrou. Bůh si nás nezoškliví pro naše nevěrnosti. Náš nebeský Otec odpustí každou urážku, jen když se syn obrátí a opět se k němu přimkne, lituje a prosí o odpuštění. Náš Pán je takový Otec, že dokonce předchází naši touhu po odpuštění a jde nám vstříc s otevřenou náručí, aby nám daroval svou milost.

Můžete se sami přesvědčit, že si nic nevymýšlím. Připomeňte si jen ono podobenství, které nám vyprávěl Boží Syn, aby nám pomohl pochopit lásku nebeského Otce: podobenství o marnotratném synu (Lk 15,11nn).

V Písmu se praví: Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil (20. verš). To jsou slova Písma svatého. Políbil ho, zahrnul polibky. Může někdo mluvit více lidsky? Může někdo působivěji popsat otcovskou lásku Boha k lidem?

Vůči Bohu, který nám vychází vstříc, nemůžeme zůstat němí – řekněme mu se svatým Pavlem Abba, Pater (Řím 8,15), Abba, Otče! Neboť on, tvůrce všehomíra, neklade důraz na nabubřelé tituly, nezáleží mu na patřičném uznání jeho důstojnosti. Touží, abychom ho nazývali Otcem, abychom toto slovo vychutnávali a naplňovalo naši duši radostí.

Lidský život je v jistém smyslu neustálým návratem do domu našeho Otce. Návrat skrze lítost, toto obrácení srdce, které předpokládá přání změnit se a pevné rozhodnutí polepšit svůj život, se proto projevuje skutky oběti a oddanosti Bohu. Vracíme se do domu svého Otce ve svátosti smíření, když vyznáváme své viny, oblékáme se v Krista a stáváme se tak jeho bratry, členy Boží rodiny.

Bůh na nás čeká s otevřenou náručí jako onen otec v podobenství, ačkoli si to nezasloužíme. Na naší vině nezáleží. Jako u marnotratného syna stačí jen otevřít své srdce, toužit po Otcově domě a radovat se z Božích darů, pro které se nazýváme Božími dětmi a jimiž také skutečně jsme, i když dosti často nejednáme podle jeho milosti.

Jak podivuhodná je schopnost člověka zapomenout na nejskvělejší věci a zvyknout si na tajemství! V této postní době si chceme znovu připomenout, že křesťan nesmí být povrchní. I když je zcela ponořen do obyčejné práce, mezi mnoha úkoly a svými bližními, i když je zaneprázdněn, má nedostatek času a prožívá různá napětí, musí být současně zcela pohroužen v Boha, protože je Božím dítětem.

Boží synovství je radostná pravda, útěšné tajemství. Zcela naplňuje náš vnitřní život. Učí nás stýkat se se svým nebeským otcem, seznamovat se s ním, milovat ho. Opírá náš vnitřní boj o naději a nakonec nám dává důvěřivou prostotu Božích dětí. Ještě více: právě proto, že jsme Boží děti, hledíme s láskou a obdivem na všechny věci, které přicházejí z ruky nebeského Otce a Stvořitele. Tak žijeme kontemplativně uprostřed světa a milujeme tento svět.

Liturgie postní doby objasňuje následky Adamova hříchu v lidském životě. Adam nechtěl být hodný Boží syn a vzepřel se proti Bohu. Současně stále slyšíme ozvěnu onoho felix culpa – ó šťastná vina –, kterou opěvuje celá církev na Bílou sobotu.

Když přišla plnost času, poslal Bůh na svět svého jednorozeného Syna, aby obnovil pokoj a nás lidi vykoupením z hříchu přijal za Boží syny – adoptionem filiorum reciperemus (Gal 4,5). A my tak byli uschopněni, osvobozením od jha hříchu, mít účast na životě Nejsvětější Trojice. Tomuto novému člověku, tomuto novému štěpu Božích dětí (srov. Řím 6,4–5) tím umožnil osvobodit celé stvoření od zmatku a obnovit všechno v Kristu (srov. Ef 1,5–10), který ho smířil s Bohem (srov. Kol 1,20).

Tedy čas pokání. Ale jak vidíme, není to nic záporného. Postní dobu musíme prožívat v duchu synovství; dal nám je Kristus a žije v naší duši (srov. Gal 4,6). Pán nás volá, abychom k němu přišli s přáním stát se mu podobnými: Napodobujte Boha jako jeho milované děti (Ef 5,1). Tak můžeme pokorně, ale horlivě spolupracovat na Božím plánu: sjednocovat, co je rozděleno, zachraňovat, co bylo ztraceno, shromažďovat, co hříšný člověk rozptýlil, přivádět k dobrému konci, co zbloudilo, a obnovovat Bohem chtěnou svornost celého stvoření.

Liturgie postní doby v sobě má něco tragického, když nám ukazuje, co pro člověka znamená odloučení se od Boha. Ale není to poslední slovo. Poslední slovo řekne Bůh, a je to slovo výkupné a slitovné lásky, tedy slovo o našem synovství. Proto dnes opakuji se svatým Janem: Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil, že se (nejen) smíme nazývat Božími dětmi, ale (že jimi) také jsme (1 Jan 3,1). Boží děti, bratři vtěleného Slova, o kterém se říká: V něm byl život a ten život byl světlem lidí (Jan 1,4). Jsme děti světla, bratři světla, nositelé jedinečného ohně, který dokáže zapálit srdce z masa.

Budu pokračovat ve mši svaté; každý z nás by však měl přemýšlet, co od něho Pán očekává, jaká předsevzetí, jaká rozhodnutí by v něm chtěl působením milosti vzbudit. Když pozorujete, kolik lidské a nadpřirozené síly potřebujete ke své oddanosti a ke svému boji, připomeňte si, že Ježíš je náš vzor. Ačkoli je Ježíš Bůh, dopustil, aby byl pokoušen, abychom my neztratili odvahu a byli si jisti vítězstvím. Neboť on neprohrává bitvy. A budeme-li s ním spojeni, nikdy nepodlehneme, nýbrž se budeme moci skutečně nazývat vítězi a být vítězi: hodnými Božími dětmi.

Máme žít radostně. Já jsem spokojen, ačkoli bych neměl být spokojen, když se při osobním zpytování svědomí, které nám nabízí postní doba, dívám na svůj život. Ale přesto jsem šťasten, protože vidím, že Pán ke mně znovu přichází, že je a zůstane mým Otcem. Jsem přesvědčen: vy i já uvidíme s tímto světlem a s touto pomocí milosti, co všechno musí být spáleno, a spálíme to; co musí být vytrženo, a vytrhneme to; co musí být obětováno, a obětujeme to.

Není to snadný úkol. Ale vede nás pohnutka, které se nesmíme a nemůžeme zříci: Bůh nás miluje. Dovolme tedy Duchu svatému, aby v nás jednal a očistil nás, abychom mohli obejmout Božího Syna na kříži a vstát s ním z mrtvých. Neboť radost vzkříšení vychází z kříže.

Maria, naše Matko, auxilium christianorum, refugium peccatorum, pomocnice křesťanů, útočiště hříšníků, přimluv se u svého Syna, aby nám poslal Ducha svatého a vzbudil v našem srdci rozhodnutí kráčet pevným krokem a v hloubi naší duše aby se rozléhalo ono volání, které naplňovalo pokojem jednoho z prvních křesťanských mučedníků: veni ad Patrem, pojď, vrať se k svému Otci, který na tebe čeká.