Josemaría Escrivá Obras
39

Celá církev uznává svatého Josefa za svého ochránce a patrona. Po staletí, vždy když se o něm mluví, se zdůrazňují různé stránky jeho života, to, že byl věrný poslání, které mu Bůh svěřil. Já ho proto už mnoho let přátelský nazývám: Náš otec a pán.

Svatý Josef je opravdu otec a pán, který ochraňuje a provází na pozemské pouti ty, kdo ho uctívají, stejně jako ochraňoval a provázel Ježíše, když dospíval v muže. Budeme-li jej uctívat, zjistíme, že tento svatý patriarcha je i učitelem duchovního života: učí nás totiž poznávat Ježíš, žít s ním, cítit se součástí Boží rodiny. Toto nás učí svatý Josef, který byl normálním mužem, otcem rodiny, pracujícím člověkem, vydělávajícím vlastníma rukama na živobytí. To je pro nás důvodem k zamyšlení i k radosti.

Dnes tedy slavíme jeho svátek a já bych chtěl připomenout jeho osobu i to, co o něm říká evangelium, abychom tak mohli lépe porozumět též tomu, co nám skrze prostý život muže Panny Marie sděluje Bůh.


40

Svatý Josef v evangeliích

Svatý Matouš i svatý Lukáš mluví o svatém Josefu jako o muži, který pocházel ze vznešeného rodu izraelských králů Davida a Šalomouna. Podrobnosti tohoto jeho původu jsou historicky poněkud nejasné: nevíme, který z obou rodokmenů, jež uvádějí evangelisté, patří Marii, Ježíšově tělesné matce, a který sv. Josefovi, který byl Ježíšovým otcem podle židovských zákonů. Ani nevíme, zda rodné město sv. Josefa byl Betlém, kam se šel zapsat, nebo Nazaret, kde žil a pracoval.

Víme naopak, že nebyl bohatý: byl to dělník jako miliony mužů na celém světě. Vykonával vyčerpávající a skromnou práci, kterou si pro sebe vybral i Bůh, když na sebe vzal naše tělo a rozhodl se žít třicet let jako jeden z nás.

Písmo svaté říká, že Josef byl řemeslníkem. Někteří církevní otcové to upřesňují a tvrdí, že byl tesařem. Sv. Justin, když mluví o práci v Ježíšově životě, uvádí, že vyráběl pluhy a jařma. Z toho snad vychází svatý Isidor Sevillský a vyvozuje, že sv. Josef byl kovářem. V každém případě to byl dělník, který pracoval pro své spoluobčany, který měl po letech úsilí a potu šikovné ruce.

V evangelijním vyprávění poznáváme velkou lidskou Josefovu osobnost: ani na okamžik se nám nejeví jako člověk malomyslný nebo bojící se života. Naopak: umí čelit problémům, úspěšně zvládat obtížné situace, odpovědně a iniciativně na sebe vzít úkoly, které jsou mu svěřeny.

Osobně nesouhlasím s tradičním vyobrazováním svatého Josefa jako starce, i když se tak jistě dělo s dobrým úmyslem, aby se zdůraznilo Mariino neporušené panenství. Já si ho představuji jako člověka mladého, plného síly, snad o několik let staršího než Panna Maria, ale na vrcholu životních sil a plného životní energie.

Aby člověk dovedl prožívat ctnost čistoty, nemusí přece čekat, až bude starý nebo pozbyde sil. Čistota se rodí z lásky a ani fyzická zdatnost, ani radost mládí není na překážku čisté lásce. Svatý Josef měl mladé srdce i tělo, když uzavřel manželství s Marií, když se dozvěděl tajemství jejího božského mateřství, když žil vedle ní a respektoval panenskou neporušenost, kterou chtěl Bůh zanechat světu jako další znamení svého příchodu mezi lidské tvory. Kdo není schopen takovou lásku pochopit, ten ví velmi málo o tom, co je to opravdová láska a nezná vůbec ani smysl křesťanské čistoty.

Josef byl, jak už jsme řekli, galilejský řemeslník, muž jako každý jiný. A co může od života čekat člověk ze zapadlé vesnice, jako byl Nazaret? Pouze každodenní práci, stále stejnou námahu! A po celodenní práci chudý a malý domek, kde by mohl znovu načerpat síly pro práci dalšího dne.

Ale jméno Josef znamená v hebrejštině „ať Bůh přidá“. Bůh přidává ke svatému životu těch, kdo plní jeho vůli, nečekané rozměry; to důležité, co dává všemu hodnotu, to božské. Bůh přidal k pokornému a svatému Josefovu životu – odvažuji se to tak říci – život Panny Marie a Ježíše, našeho Pána. Bůh se nikdy nenechá překonat ve velkorysosti. Josef, stejně jako Maria, jeho manželka, mohl právem pronést tato slova: Quia fecit mihi magna potens est, učinil mi veliké věci ten, který je mocný, quia respexit humilitatem, neboť shlédl na mou nepatrnost (srov. Lk 1,48–49).

Josef byl obyčejný člověk, kterému Bůh svěřil, aby vykonal veliké věci. Uměl prožívat všechny jednotlivé události svého života podle Boží vůle. Proto Písmo svaté Josefa chválí a říká o něm, že byl spravedlivý (srov. Mt 1,19). A v hebrejštině spravedlivý znamená bohabojný, bezúhonný Boží služebník, který plní Boží vůli (srov. Gn 7,1; 18,23–32; Ez 18,5; Př 12,10). Jindy slovo spravedlivý znamená dobrý a dobročinný (srov. Tob 7,5; 9,9). Jedním slovem, spravedlivý je ten, kdo miluje Hospodina a tuto lásku projevuje plněním jeho přikázání a celoživotní službou svým bratřím, ostatním lidem.


41

Josefova víra, naděje a láska

Spravedlnost nespočívá v pouhé poslušnosti zákona: spravedlnost musí vyrůstat zevnitř, musí být hluboká, živá, protože spravedlivý… bude žít pro svou věrnost (Hab 2,4). Žít z víry: tato slova, která mnohokrát používá sv. Pavel, se vrchovatou měrou uskutečnila u sv. Josefa. Jeho plnění Boží vůle není ani rutinérské, ani formalistické, ale spontánní, hluboké. Zákon, podle kterého žil každý pravověrný žid, pro něho nebyl pouhou sbírkou zákonů ani chladným souborem předpisů, nýbrž vyjádřením vůle živého Boha. Proto dovedl poznat Boží hlas, když ho nečekaně a překvapivě uslyšel.

Život tohoto svatého Patriarchy byl životem prostým, ale nikoliv životem lehkým. Po čase plném úzkosti se dozvídá, že Mariino dítě bylo počato působením Ducha svatého. A toto dítě, Boží Syn, tělesně pocházející z Davida, se posléze narodí v jeskyni. Jeho narození sice slaví andělé a z dalekých zemí se mu přicházejí poklonit významné osobnosti, avšak judský král si přeje jeho smrt. Je nutno uprchnout. Boží Syn je zdánlivě bezbranné dítě, které bude žít v Egyptě.


42

Když sv. Matouš vypráví ve svém evangeliu o těchto událostech, zdůrazňuje, jak Josef věrně a bez váhání plní všechny Boží příkazy, i když smysl těchto příkazů se mu jistě mohl zdát nejasný nebo mu byl skryt jejich vztah k ostatním Božím záměrům.

Církevní Otcové i duchovní autoři často vyzdvihují tuto pevnou Josefovu víru. Svatý Jan Zlatoústý říká o slovech anděla, který Josefovi poroučí utéci před Herodem do Egypta (srov. Mt 2,13) toto: Když to Josef uslyšel, nepohoršil se, ani neřekl: to vypadá jako nějaká záhada. Ty sám jsi mi přece nedávno řekl, že On zachrání svůj lid, a teď není schopen zachránit ani sám sebe, ale musíme utíkat, vydat se na cestu a snášet dlouhé cestování: to se přece vůbec neshoduje s tvým slibem. Takto Josef neuvažuje, protože má pevnou víru. Ani se neptá na dobu návratu, přestože to anděl nechává nerozhodnuto, ale jen mu říká: buď tam – v Egyptě –, dokud ti neřeknu. Přesto Josef neuvažuje o obtížích, ale poslechne a věří a s radostí snáší všechny tyto zkoušky.

Josefova víra neváhá, Josef poslechne vždy a rychle. Abychom lépe pochopili toto ponaučení, které nám tady svatý patriarcha dává, je dobré uvědomit si, že jeho víra je živá a že jeho poslušnost není poslušnost člověka, který se jen nechává strhávat událostmi. Křesťanská víra stojí v naprostém protikladu ke konformismu, nedostatku vnitřní činorodosti a energie.

Josef se bezvýhradně odevzdává do Božích rukou, ale vždy o všem, co se děje, přemýšlí, a tak získává od Boha jistý stupeň chápání Božího díla, skutečnou moudrost. Krok za krokem tedy poznává, že ony nadpřirozené záměry souvisejí s Božími plány, které jsou ovšem často v protikladu s plány lidskými.

V různých životních situacích se patriarcha Josef nevzdává přemýšlení ani své zodpovědnosti. Naopak: do služby víry zapojuje veškerou svou lidskou zkušenost. Když se vrací z Egypta, uslyšel, že je v Judsku místo svého otce Heroda králem Archelaus, bál se tam jít (Mt 2,22). Naučil se pohybovat podle Božího plánu a jako potvrzení, že Bůh opravdu chce to, co on tuší, se mu dostává pokynu, aby se uchýlil do Galileje.

Taková byla víra svatého Josefa: pevná, důvěřivá, neporušená, projevovaná rázným odevzdáním se do Boží vůle, rozumnou poslušností. A stejná jako víra byla i jeho láka a soucit. Jeho víra se spojuje s láskou: s Láskou Boha, který plnil sliby dané Abrahamovi, Jakubovi, Mojžíšovi, s láskou manžela k Marii a s otcovskou láskou k Ježíši. Víra a láska v očekávání velkého poslání, které uskutečňuje ve světě Bůh a používá při tom pro spásu lidí i jeho, galilejského tesaře.


43

Víra, naděje a láska: to jsou tři základní osy života sv. Josefa i života každého křesťana. Oddanost sv. Josefa je utkána z věrné lásky, láskyplné víry, pevné naděje. Jeho svátek je tedy vhodnou příležitostí k tomu, abychom všichni obnovili svou věrnost křesťanskému povolání, které každému z nás dal Bůh.

Když si člověk upřímně přeje žít z víry, naděje a lásky, pak obnova odevzdanosti neznamená dělat něco zbytečného. Máme-li víru, naději a lásku, pak obnovit se znamená – přes osobní omyly, pády, slabosti – zůstávat stále v Božích rukou: znamená to potvrdit cestu věrnosti. Obnovit věrnost znamená obnovit, znovu to opakuji, věrnost tomu, co od nás chce Bůh – tj. milovat skutky.

Láska má nutně své charakteristické projevy. Někdy se mluví o lásce, jako by to bylo něco pro vlastní uspokojení nebo jako by to byl pouhý prostředek k sobeckému zdokonalení vlastní osobnosti. Není tomu tak: opravdová láska znamená vyjít ze sebe, odevzdat se. Láska s sebou přináší radost, ale je to radost, která má kořeny v kříži. Dokud žijeme na této zemi a nedosáhneme plnosti budoucího času, nemůže být opravdová láska bez oběti, bez bolestí. Bez bolesti, která je sladká, která je zdrojem vnitřní radosti, ale bez bolesti skutečné, protože předpokládá zvítězit nad vlastním sobectvím a považovat lásku za měřítko všech našich skutků.


44

Skutky lásky jsou vždy velké, i když se jedná o zdánlivě nepatrné věci. Bůh přišel k lidem, ubohým tvorům, a řekl nám, že nás má rád: Deliciae meae esse cum filiis hominum (Př 8,31), rozkoší mi bylo stýkat se s lidmi. Bůh nám dává poznat, že důležité je všechno: skutky, které lidským zrakem nazíráno považujeme za mimořádné, i ty, které naopak hodnotíme jako druhořadé. Nic nepřichází nazmar. Bůh nikým neopovrhuje, Všichni, každý podle svého vlastního povolání – doma, ve svém zaměstnání, v práci, při plnění stavovských a občanských povinností, ve svých funkcích –, všichni jsme povoláni k účasti na nebeském království.

Tomu všemu nás učí život svatého Josefa: prostý, normální, všední, léta stále stejné práce, lidsky jednotvárné dny, které plynou jeden za druhým. Hodně jsem o tom přemýšlel, když jsem rozjímal o osobě svatého Josefa, a toto je jeden z důvodů, proč ho mám ve zvláštní úctě.

Když svatý Otec Jan XXIII. ve svém závěrečném proslovu na prvním zasedání 2. vatikánského koncilu 8. prosince roku 1962 oznámil, že v mešním kánonu bude uváděno jméno sv. Josefa, ihned mi telefonoval jistý vysoký církevní hodnostář a řekl mi: Rallegramenti! Blahopřeji! Když jsem slyšel to oznámení, ihned jsem myslel na vás, na radost, kterou vám to jistě udělá. A bylo tomu tak: na koncilním zasedání, které zastupuje celou církev shromážděnou v Duchu svatém, se zdůrazňuje nadpřirozená hodnota života sv. Josefa, hodnota obyčejného života práce před Bohem při dokonalém plnění Boží vůle.


45

Posvěcovat práci, posvěcovat se prací, posvěcovat svět prací

Vždycky, když popisuji spiritualitu sdružení Opus Dei, kterému jsem věnoval svůj život, říkám, že jeho stěžejním základem je běžná všední práce, práce v zaměstnání, vykonávaná ve světě. Boží povolání nám dává určité poslání, zve nás, abychom spolupracovali na jedinečném úkolu církve, byli pro své bližní Kristovými svědky a všechny přiváděli k Bohu.

Povolání v nás zapaluje světlo, skrze které poznáváme smysl svého života, ve světle víry se přesvědčujeme o důvodu svého pozemského bytí. Náš život, současný, minulý i budoucí, dostává nový význam, nový rozměr, který jsme před tím netušili. Všechny události a jevy mají nyní své pravé místo: chápeme, kam nás Pán chce vést, a jsme uchváceni úkolem, který je nám svěřován.

Bůh nás vytrhává z temnot naší nevědomosti, z našeho nejistého tápání v dějinných událostech a volá nás mocným hlasem tak, jak to jednoho dne udělal s Petrem a Ondřejem: Venite post me, et faciam vos fieri piscatores hominum (Mt 4,19). Pojďte za mnou, a udělám z vás rybáře lidí, ať ve světě zaujímáte jakékoliv místo.

Člověk, který žije z víry, se může setkat s obtížemi, s různými zápasy, s bolestí, ba dokonce s hořkostí, ale nikdy nepropadne malomyslnosti nebo úzkosti, protože ví, že jeho život je užitečný, ví, proč přišel na svět. Ego sum lux mundi – řekl Kristus – qui sequitur me non ambulat in tenebris, sed habebit lumen vitae (Jan 8,12). Já jsem světlo světa. Kdo mě následuje, nebude chodit v temnotě, ale bude mít světlo života.

Abychom si zasloužili toto Boží světlo, je třeba milovat, být pokorný a uznat, že potřebujeme být spaseni, a říci s Petrem: Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života, a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží (Jan 6,68–69). Budeme-li takto opravdu jednat, necháme-li do svého srdce proniknout Boží volání, budeme moci i my právem říkat, že nechodíme v temnotě, protože přese všechnu naši bídu a osobní nedokonalost září Boží světlo, tak jako slunce září i za bouřkovými mraky.


46

Víra a křesťanské povolání ovlivňuje celý náš život, nejenom některou jeho část. Vztah k Bohu je nutně vztahem odevzdanosti, naprosté odevzdanosti. Člověk víry vidí život ve všech jeho dimenzích z nového pohledu, z toho pohledu, který nám dává Bůh.

Vy, kdo se mnou dnes slavíte svátek svatého Josefa, pracujete všichni v různých povoláních, vytváříte domovy, patříte k nejrůznějším národnostem, jste různých jazyků i ras. Vzdělávali jste se ve školách nebo dílnách a kancelářích, po léta jste pracovali ve svém povolání, navázali jste pracovní i osobní vztahy se svými kolegy, měli jste podíl na řešení společných problému ve svých podnicích i ve společnosti.

Znovu vám připomínám, že to všechno není v rozporu s Božími záměry. Povolání být člověkem je součástí, a to velmi důležitou součástí, vašeho božského povolání. Proto se musíte posvěcovat a tím současně přispívat k posvěcování ostatních, svých bližních, právě tím, že posvěcujete vaši práci a vaše prostředí: zaměstnání nebo úřad, který naplňuje vaše dny, který zvláštním způsobem utváří vaši lidskou osobnost, které je vaším způsobem bytí ve světě; váš domov a rodinu, národ, v němž jste se narodili a který milujete.


47

Práce a s ní námaha, únava, nevyhnutelně provází lidský život na této zemi: jsou to projevy bolesti a zápasů, které nutně patří do našeho současného života a které jsou znamením existence hříchu a potřebnosti spásy. Ale práce sama o sobě není utrpením ani prokletím, ani trestem: ti, kdo to tvrdí, nečetli dobře Písmo svaté.

Je už na čase, abychom my křesťané konečně hodně nahlas řekli, že práce je Boží dar a že je nesmyslné dělit lidi na kategorie podle jejich práce a považovat některé činnosti za ušlechtilejší než jiné. Práce, každá práce, je svědectvím o důstojnosti člověka, o jeho vládě nad stvořením. Je příležitostí k rozvoji osobnosti. Je i pojítkem s ostatními lidmi, zdrojem prostředků pro vlastní rodinu, možností, jak přispívat ke zdokonalení společnosti, ve které žijeme, i možností, jak přispívat k pokroku celého lidstva.

Pro křesťany má tento pohled na práci ještě širší platnost. Práce znamená totiž účast na tvůrčím díle Boha, který, když stvořil člověka, mu požehnal a řekl: Ploďte a množte se, naplňte zemi a podmaňte si ji! Vládněte nad mořskými rybami, nad nebeskými ptáky i nade všemi živými tvory, kteří se pohybují po zemi (Gn 1,28). A jelikož práci vzal na sebe i Kristus, je pro nás vykoupená i vykupitelská: není to jen oblast působnosti člověka, ale i prostředek a cesta ke svatosti, je posvětitelná i posvěcující.


48

Nesmíme zapomínat, že tato důstojnost práce je založena na Lásce. Velkou výsadou člověka je možnost milovat, čímž přesahuje vše pomíjivé a dočasné. Může milovat ostatní tvory, říkat smysluplné Ty a Já. A může milovat Boha, který nám otvírá brány nebe, který z nás dělá své děti, který nám dovoluje, abychom s ním hovořili tváří v tvář a oslovovali ho důvěrným slůvkem Ty.

Proto by se člověk neměl omezovat na pouhé dělání věcí, vyrábění předmětů. Práce se rodí z lásky, demonstruje lásku, podřizuje se lásce. Boha poznáváme nejenom pozorováním přírody, ale i prostřednictvím vlastní práce, svého snažení. Práce se tak stává modlitbou, díkučiněním, protože víme, že jsme byli na zemi posláni Bohem, že nás miluje, že jsme dědici jeho zaslíbení. Právem se nám říká: Ať jíte, ať pijete nebo cokoli jiného děláte, všecko dělejte k Boží oslavě (1 Kor 10,31).


49

Práce v zaměstnání je také apoštolátem, příležitostí ke službě ostatním lidem, k tomu, abychom jim hlásali Krista a vedli je k Bohu Otci, skrze milost Ducha svatého, kterou vlévá do duší. Mezi příznaky, které uvádí sv. Pavel v listě Efesanům, když píše o tom, jak by se měla projevit změna, kterou v nich způsobilo jejich obrácení, jejich povolání ke křesťanství, uvádí toto: Když někdo kradl, teď už krást nesmí. Ať raději pracuje vlastníma rukama, aby mohl konat dobro a pomáhat těm, kdo trpí nouzi (Ef 4,28). Lidé potřebují pozemský chléb, aby se uživili, ale stejně tak potřebují i chléb nebeský, který dá světlo a teplo jejich srdcím. Právě svou prací, podnikavostí, různými iniciativami, svými rozhovory, svým jednáním můžete a musíte konkretizovat tento apoštolský příkaz.

Budeme-li pracovat v tomto duchu, pak se náš život, i přes pozemské nedokonalosti, stane jakýmsi předjímáním nebeské slávy, onoho společenství s Bohem a se svatými, kde bude vládnout láska, odevzdanost, věrnost, přátelství, radost. Ve vaší všední každodenní práci v zaměstnání najdete skutečný, solidní, hodnotný materiál pro uskutečňování plného křesťanského života, pro oživení milosti, která k nám přichází od Krista.

V této stavovské práci, vykonávané v Božím duchu, bude hrát velkou roli víra, naděje a láska. Jejich vliv i vztahy a problémy, které s sebou přináší vaše práce, budou podněcovat i vaši modlitbu. Úsilí o zdárné vykonávání vlastního každodenního zaměstnání bude příležitostí k prožívání kříže, který je pro křesťana důležitý. Vaše slabosti, neúspěchy, které se vždy v každém lidském úsilí vyskytnou, vás naučí většímu realismu, větší pokoře, většímu porozumění pro druhé. Úspěchy a radosti vás zase budou povzbuzovat k tomu, abyste děkovali a mysleli na to, že nežijete jen sami pro sebe, ale že máte sloužit bližním a Bohu.


50

Sloužit

Abychom takto jednali, abychom posvěcovali svou práce, je třeba především pracovat dobře, z lidského i nadpřirozeného hlediska poctivě. Chtěl bych nyní uvést něco, co je s tímto požadavkem v rozporu – jeden ze starých apokryfů vypráví: Ježíšův otec, který byl tesařem, vyráběl pluhy a jařma. Jednou – pokračuje toto vyprávění – měl udělat pro jistou významnou osobnost lůžko. Ale stalo se, že jedna z postranic byla kratší než druhá, a Josef nevěděl, co dělat. A tehdy malý Ježíš řekl svému otci: „Polož na zem obě prkna a na jednom konci je vyrovnej.“ Josef to udělal. Ježíš se postavil na druhý konec, vzal kratší prkno a natáhl je, až bylo dlouhé jako to první. Josef, jeho otec, se podivil tomu zázraku, objal chlapce, zahrnul ho polibky a řekl: „To mám ale štěstí, že mně dal Bůh toto dítě.“

Josef by zcela určitě z takového důvodu Bohu neděkoval, jeho práce přece taková být nemohla. Svatý Josef není člověk jednoduchých a zázračných řešení, ale člověk vytrvalého úsilí a – je-li to zapotřebí – i důvtipu. Křesťan ví, že Bůh koná zázraky, že je dělal před mnoha staletími, že je dělal i potom a že je dělá i nyní, protože non est abbreviata manus Domini (Iz 59,1), Hospodinova ruka není krátká, Boží moc není malá.

Ale zázraky jsou projevem spasitelné Boží všemohoucnosti, a nikoli prostředkem k vyřešení důsledků neschopnosti nebo prostředkem podporujícím naši pohodlnost. Zázrak, který od vás Pán žádá, je vytrvalost ve vašem křesťanském a božském poslání, posvěcování každodenní práce: zázrak, který promění každodenní prózu v báseň, v hrdinný epos, a to skrze lásku, s kterou děláte svou práci. Bůh od vás očekává smysl pro zodpovědnost, apoštolské úsilí a profesionální úroveň.

Jako heslo pro vaši práci vám proto mohu dát toto: sloužit. Protože chci-li něco udělat, musím to na prvním místě umět udělat. Nevěřím v dobrý úmysl člověka, který se nesnaží dosáhnout potřebných znalostí, aby správně splnil zadané úkoly. Nestačí jen chtít něco dělat dobře, ale je třeba umět to udělat dobře. Budeme-li opravdu chtít, budeme usilovat o to, aby to, co děláme, bylo po lidské stránce uděláno dokonale.


51

Ale i tato lidská služba, tato schopnost, kterou bychom mohli nazvat technickou, tato dovednost vykonávat vlastní povolání, by měla být ještě doplněna o to, co bylo základním rysem práce svatého Josefa a co by mělo být podstatné i u každého křesťana: je to duch služby, touha pracovat pro dobro ostatních lidí. Josefova práce nebyla práce, která by sledovala pouze vlastní seberealizaci, i když z něho jeho zaměstnání učinilo zralou výraznou osobnost. Tento patriarcha pracoval s vědomím, že plní Boží vůli, myslel při tom na dobro svých drahých, Ježíše a Marie, i na dobro všech obyvatel malého Nazareta.

Josef byl v Nazaretě pravděpodobně jedním z mála řemeslníků, ne-li jediným. Patrně tesařem. Ale, jak bývá zvykem v malých obcích, byl schopen dělat i jiné věci: opravit mlýn, který neběžel, nebo před příchodem zimy spravit díry ve střeše. Dobře vykonanou prací Josef jistě mnohým pomáhal z nesnází. Svou prací sloužil a pomáhal vytvářet příjemný život ostatním obyvatelům vesnice, jeho práce byla doprovázena úsměvem, vlídným slovem, poznámkou, řečenou jakoby mimochodem, ale takovou, která navrací víru a radost tomu, kdo ji skoro ztrácel.


52

A jestliže se jednalo o lidi chudší než on, vzal Josef za svou práci nějakou drobnost nevelké ceny, aby dal těm lidem dobrý pocit, že zaplatili. Jinak si normálně nechal zaplatit přiměřenou částku, ani více, ani méně. Jistě i uměl vyžadovat to, co mu právem náleželo, neboť věrnost Bohu nemůže předpokládat zřeknutí se práv, která jsou ve skutečnosti povinností: svatý Josef musel vyžadovat to, co bylo oprávněné, protože z odměny za práci živil rodinu, kterou mu Bůh svěřil.

Požadavek vlastního práva nemá být plodem individualistického sobectví. Nemiluje spravedlnost ten, kdo nevidí rád spravedlnost vůči ostatním lidem. Stejně jako není přípustné uzavírat se do své pohodlné zbožnosti a zapomínat na potřeby ostatních. Ten, kdo chce být spravedlivý v Božích očích, usiluje i o spravedlnost mezi lidmi, a nejen o to, aby nebylo uráženo Boží jméno. Být křesťanem však znamená domáhat se splnění všech ušlechtilých požadavků. Když parafrázujeme známý text apoštola Jana (srov. 1 Jan 4,20), můžeme říci, že kdo tvrdí, že je spravedlivý vůči Bohu, ale není spravedlivý vůči lidem, je lhář: a pravdy v něm není.

Jako snad všichni křesťané žijící v dnešní době jsem s pohnutím a radostí přijal rozhodnutí slavit liturgickou slavnost svatého Josefa, Dělníka. Tato slavnost, která chválí božskou hodnotu práce, dokazuje, jak církev ve svém společenském a veřejném životě tlumočí ústřední pravdy evangelia, které by měly být podle Boží vůle prorozjímávány právě v dnešní době.


53

Už jsme o tomto tématu mluvili i při jiných příležitostech, ale dovolte mi, abych znovu zdůraznil, že život svatého Josefa byl přirozený a prostý, že se nijak nelišil od života jeho sousedů ani nevytvářel zbytečné bariéry.

Proto tedy, i když by to snad někdy bylo vhodné, nerad mluvím o katolických dělnících, o katolických inženýrech, o katolických lékařích atd., jako by se jednalo o určitý druh uvnitř nějaké třídy, jako by katolíci tvořili nějakou malou skupinu oddělenou od ostatních lidí; tím by se vytvářel pocit, že mezi křesťany a ostatním lidstvem zeje propast. Samozřejmě respektuji i opačný názor, ale osobně si myslím, že je mnohem vhodnější mluvit o dělnících, kteří jsou katolíci, nebo o katolících, kteří jsou dělníky, o inženýrech, kteří jsou katolíci, nebo o katolících, kteří jsou inženýry. Protože člověk, který má víru a má technické, manuální nebo intelektuální povolání, je a cítí se spojen s ostatními lidmi, je roven ostatním lidem, má stejná práva a povinnosti, stejnou touhu zlepšovat, stejnou snahu čelit společným problémům a nacházet jejich řešení.

Katolík, který toto vše bude dělat, promění svůj každodenní život ve svědectví víry, naděje a lásky, svědectví prosté, přirozené, bez okázalých vnějších projevů – v souladu se svým životem – svědectví neustálé přítomnosti církve ve světě, protože všichni katolíci jsou církev, tedy plnoprávní členové Božího lidu.


54

Josef a Ježíš

Od jisté doby rád recituji dojemnou invokaci ke svatému Josefu, kterou církev uvádí mezi přípravnými modlitbami přede mší svatou: Josefe, blažený a šťastný muži, ty, kterému bylo dopřáno vidět a slyšet Boha, kterého chtěli vidět a slyšet mnozí králové a neviděli ho ani neslyšeli. A mohl jsi ho nejen vidět a slyšet, ale i chovat, líbat, oblékat a opatrovat: oroduj za nás! Tato modlitba by mohla být úvodem k poslednímu tématu, kterého bych se chtěl dotknout: vroucí Josefův vztah k Ježíši.

Pro svatého Josefa byl Ježíšův život neustálým objevováním jeho vlastního povolání. Před chvílí jsme si připomínali ony první roky plné zdánlivě rozporných událostí: oslavování a útěk, vznešenost mudrců a chudoba chléva, zpěv andělů a mlčení lidí. Když nastává čas uvedení dítěte do chrámu, Josef tam přináší skromnou oběť – pár holubiček – a slyší, jak Simeon a Anna prohlašují, že Ježíš je Mesiáš. Jeho otec i matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli (Lk 2,33), říká sv. Lukáš. Později, když chlapec zůstává v chrámě, aniž o tom Maria a Josef vědí, a po třech dnech hledání ho nacházejí, říká tentýž evangelista, že se celí zarazili (Lk 2,48).

Josef se diví, Josef žasne. Bůh mu krok za krokem zjevuje své záměry a on se snaží jim porozumět. Stejně jako každý, kdo chce zblízka následovat Ježíše, i on přijde na to, že není možné kráčet pomalu, nestačí pouhá rutina. Bůh se totiž nespokojuje se setrváváním na stále stejné úrovni, nespokojuje se s tím, že ustrneme na tom místě, kde už jsme. Bůh vyžaduje stále víc a víc, jeho cesty nejsou našimi lidskými cestami. Svatý Josef, jako nikdo před ním ani po něm, se naučil od Ježíše být pozorný, aby poznal Boží divy, naučil se mít otevřené srdce i duši.


55

Ale jestliže se Josef naučil od Ježíše žít podle Boží vůle, odvážil bych se říci, že po lidské stránce on zase naučil mnoho věcí Božího Syna. Na tom, že se Josef často nazývá nevlastním otcem, se mi stále něco nechce líbit, protože je zde nebezpečí, že pak si někdo může myslet, že vztahy mezi Josefem a Ježíšem byly chladné a povrchní. Samozřejmě, naše víra nám říká, že nebyl pokrevním otcem, ale to přece není to jediné možné otcovství.

Josefovi – čteme v jednom kázání sv. Augustina – nejen že náleží jméno otec, ale náleží mu více než komukoli jinému. A dále dodává: Jakým byl otcem? Tím opravdovějším otcem, čím čistší bylo jeho otcovství. Někteří se domnívali, že byl otcem našeho Pána Ježíše Krista stejným právem jako ti, kdo zplodí své děti tělesně, ale nepřijmou je jako plod své duchovní lásky. Proto říká sv. Lukáš: Myslelo se, že je Ježíšův otec. Proč říká pouze: Myslelo se? Protože lidské myšlení a úsudek se vztahují k tomu, k čemu obvykle u lidí dochází. A Pán se nenarodil z Josefa. Nicméně zbožnému a láskyplnému Josefovi se narodil syn z Marie Panny a ten byl Boží Syn.

Josef měl rád Ježíše, jako má rád své dítě každý otec, dával mu to nejlepší, co měl, staral se o toto dítě, jak mu bylo přikázáno, vychoval z Ježíše řemeslníka: předal mu své řemeslo. Proto nazaretští občané budou Ježíše nepřesně nazývat faber et fabri filius (srov. Mk 6,3), tesař a syn tesařův. Ježíš pracoval v Josefově dílně a s Josefem. Jaký asi byl Josef, jak v něm asi působila milost, aby byl schopen splnit svou úlohu a vychovat Božího Syna po lidské stránce?

Ježíš se totiž nutně musel podobat Josefovi: ve způsobu práce, v některých rysech povahy, ve způsobu mluvy. V Ježíšově realistickém pohledu, v dobré pozorovací schopnosti, ve způsobu, jak si sedal ke stolu a lámal chléb, v jeho zálibě vykládat své učení věcně a uvádět příklady z běžného života se odráží Ježíšovo dětství a mládí, a tím i jeho styk s Josefem.

Nelze popřít vznešenost tohoto tajemství. Ten Ježíš, který je mužem mluvícím s přízvukem určitého izraelského kraje, který se podobá řemeslníkovi jménem Josef, ten je Božím Synem. A kdo může Boha něco učit? Ježíš je však také skutečným člověkem a žije jako každý normální člověk: nejprve jako dítě, potom jako chlapec, který pomáhá v Josefově dílně, konečně jako zralý muž na vrcholu svých sil. Ježíš pak prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí (Lk 2,52).


56

Josef byl po lidské stránce Ježíšovým učitelem a mistrem, jednal s ním s ohleduplnou láskou a staral se o něho obětavě a radostně. Není to snad dostatečným důvodem k tomu, abychom považovali tohoto spravedlivého muže, tohoto svatého patriarchu, u nějž vrcholí starozákonní víra, za učitele duchovního života? Duchovní život není přece nic jiného než to, že se snažíme o vytrvalé a důvěrné setkávání s Kristem tak, abychom se posléze s ním ztotožnili. A Josef nám toho bude umět říci o Ježíšovi hodně. Proto ho nikdy nepřestávejte uctívat, ite ad Ioseph (jděte k Josefovi), jak říká křesťanská tradice větou ze Starého zákona (Gn 41,55).

Učitel duchovního života, dělník oddaný své práci, věrný Boží služebník, stále s Ježíšem: to je Josef. Ite ad Ioseph. Od svatého Josefa se může křesťan naučit, co to je být z Boha a zároveň být plně mezi lidmi, a tak posvěcovat svět. Jděte za Josefem a naleznete Ježíše. Jděte za Josefem a naleznete Marii, která stále naplňovala přívětivou dílnu v Nazaretě pokojem.


Předchozí Další