Josemaría Escrivá Obras
31

Není to tak dávno, co jsem viděl mramorový reliéf, znázorňující, jak se mudrci z východu klaní Dítěti – Bohu – v jeslích. Rám tvořila další zobrazení: čtyři andělé, každý s jedním symbolem. Jeden s čelenkou, druhý se zeměkoulí, korunovanou křížem, třetí s mečem a čtvrtý se žezlem. Tyto známé symboly velmi působivě znázorňují událost, kterou dnes slavíme. Moudří mužové – podle tradice to byli králové – padli před Dítětem na kolena, když se před tím v Jeruzalémě zeptali: Kde je ten narozený židovský král? (Mt 2,2).

Tato otázka vede i mě, abych teď rozjímal o Ježíši, položeném v jeslích (Lk 2,12), na místě, které je vlastně určeno pro zvířata. Kde je, Pane, tvá královská důstojnost, kde je čelenka, meč a žezlo? Patří mu, ale on je nechce, vládne zavinutý do plenek. Je to bezbranný král a ukazuje se nám v bezmocnosti malého dítěte. Nevnucují se zde slova apoštola: Sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka (Flp 2,7)?

Pán přijal tělo, aby nám sdělil Otcovu vůli. A poučuje nás už zde v kolébce. Ježíš Kristus nás hledá – povoláním, které je povoláním ke svatosti –, abychom spolu s ním dovršili vykoupení. Pozorujte první bod jeho učení. Spolupracujeme na díle vykoupení nikoli tím, že hledíme zvítězit nad svými bližními, ale tím, že zvítězíme sami nad sebou. Abychom je přiblížili k Bohu, musíme se jako Kristus zříci sebe, považovat se za služebníky druhých.

Kde je král? Není tomu tak, že Ježíš nechce kralovat nikde jinde než v srdcích, ve tvém srdci? Proto se stal dítětem. Neboť kdo by neměl rád takového malého tvorečka? Kde je král? Kde je Kristus, kterého chce Duch svatý stvořit v naší duši? Ne v pýše, která nás odlučuje od Boha, ne v nedostatku lásky, který nás izoluje od ostatních. Tam Kristus být nemůže, neboť tam je jen člověk.

U nohou Dítěte, před králem bez vnějších znaků jeho důstojnosti, můžeme říci v den Zjevení: Pane, osvoboď můj život od vší zpupnosti, prolom mou sebelásku, tuto touhu prosadit se za každou cenu a vnutit svou vůli druhým. Dej, ať základem mé osobnosti je ztotožnění se s tebou.


32

Cesta víry

Ztotožnit se s Kristem není jistě snadné, ale také to není tak těžké, jestliže žijeme, jak nás naučil náš Pán. Když se budeme denně utíkat k jeho slovu, celý svůj život pronikneme svátostnou eucharistií, kterou nám zanechal jako pokrm; neboť cesta křesťana je schůdná cesta, jak se říká v jedné staré písni v mé zemi. Bůh nás jasně a neodvolatelně povolal. Jako moudří králové jsme objevili na obzoru své duše hvězdu, která svítí a ukazuje směr.

Uviděli jsme jeho hvězdu na východě, a proto jsme se mu přišli poklonit (Mt 2,2). Totéž jsme zakusili i my. Také my jsme zpozorovali, jak se postupně v naší duši rozzářilo. Zatoužili jsme po tom, abychom vzali Boha zcela vážně. Kdyby v tomto okamžiku každý z nás nahlas pověděl, jak v jeho nitru začalo klíčit nadpřirozené povolání, ostatní by to všechno pokládali za Boží dílo. Děkujme Bohu Otci, Bohu Synu, Bohu Duchu svatému a Panně Marii, jejímž prostřednictvím jsme přijali všechna dobrodiní z nebe, děkujme za tento největší dar, který Pán vedle víry může nějakému tvoru dopřát: vytrvale usilovat o plnost lásky, pevně být přesvědčen, že svatost je uprostřed pracovních a společenských úkolů nejen možná, ale také nutná.

Hleďte, s jakou jemností nás Pán zve! Mluví lidskými slovy jako nějaký zamilovaný: Dal jsem ti jméno, jsi můj (Iz 43,1). Bůh, který je krása, velikost a moudrost, nám říká, že jsme jeho, že si nás vyvolil, aby nám projevil svou nekonečnou lásku. Musíme opravdu žít z víry, nemáme-li promarnit tento skvělý dar, který nám prozřetelnost svěřila. Musíme mít víru jako oni králové, musíme být přesvědčeni, že ani poušť ani nečas, ani klid oázy nám nemůže zabránit, abychom došli do věčného Betléma, do konečného života s Bohem.


33

Cesta víry je cesta oběti. Křesťanské povolání nás nevzdaluje od místa, kde žijeme, avšak vyžaduje od nás, abychom se vzdali všeho, co stojí v cestě Boží vůli. Příchod světla je jen začátek. Musíme se jím řídit, chceme-li, aby se jeho záře stala pro nás hvězdou, ba sluncem. Svatý Jan Zlatoústý píše: Pokud mudrci byli v Persii, neviděli nic jiného než hvězdu. Ale když opustili svou vlast, uviděli samo slunce spravedlnosti. Můžeme říci, že kdyby zůstali ve své zemi, už by hvězdu neviděli. Také my si pospěšme! I kdyby nám v tom všichni bránili, rozběhněme se k domu tohoto Dítěte.

Upevnění v povolání

Uviděli jsme jeho hvězdu na východě, a proto jsme se mu přišli poklonit. Když to uslyšel král Herodes, ulekl se a s ním celý Jeruzalém (Mt 2,2–3). Ještě dnes se tato událost opakuje. Přes Boží velikost, přes lidsky upřímné a hluboce křesťanské rozhodnutí, že budeme důsledně žít podle své víry, se stále vyskytují lidé, kteří se tomu diví, ano, jsou pobouřeni a zaraženi. Mohli bychom říci, že neznají žádnou jinou skutečnost než tu, která zapadá do jejich omezeného obzoru. Když zpozorují velkorysé chování těch, kteří zaslechli Pánovu výzvu, pohrdavě se usmívají, lekají se nebo zaměřují – v případech, které vypadají přímo chorobně – všechno své úsilí k tomu, aby člověku, který se ve svědomí svobodně rozhodl pro svatou věc, překazili cestu.

Sám jsem jednou zažil něco jako všeobecnou mobilizaci proti těm, kdo se rozhodli, že celý svůj život dají do služby Bohu a bližním. Mnozí se domnívají, že Pán nemůže povolat toho, koho chce, když si před tím od nich nevyžádal dovolení. Navíc jsou přesvědčeni, že člověk se nedokáže dokonale svobodně rozhodnout, aby svým „ano“ přijal nebo odmítl lásku. Pro ty, kdo takto smýšlejí, je nadpřirozený život duše zcela druhořadý. Sice také připouštějí, že se o něj člověk musí starat, ale až poté, co bylo vyhověno jejich pohodlnosti a sobectví. Co by ještě zbylo z křesťanství, kdyby to bylo správné? Máme milá a zároveň náročná slova Ježíšova jen poslouchat, nebo je máme slyšet a uskutečňovat? Řekl: Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec (Mt 5,48).

Náš Pán vybízí všechny lidi, aby ho hledali, aby se stali svatými. Povolává nejen krále od východu, kteří byli moudří a mocní. Předtím poslal pastýřům sice ne hvězdu, ale svého anděla (srov. Lk 2,9). Všichni, chudí nebo bohatí, moudří nebo méně moudří, mají mít pokornou a bdělou duši, aby uslyšeli Boží hlas.

Podívejte se, jak dopadl Herodes! Byl jedním z mocných této země a mohl využit spolupráce učenců: Svolal všechny velekněze a učitele Zákona z lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit (Mt 2,4). Ale jeho moc a vědomosti byly pro jeho zatvrzelé srdce jen prostředkem ke zlému. Nesmyslně si přál zničit Boha, pohrdal životem hrstky nevinných dětí.

V evangeliu čteme dále, že mu řekli: V Betlémě v Judsku, neboť tak je psáno u proroka: „A ty, Betléme v judské zemi, nejsi vůbec nejmenší mezi judskými předními městy, protože z tebe vyjde vládce, který bude panovat mému izraelskému lidu“ (Mt 2,5–6). Nesmíme přehlédnout tento detail Božího milosrdenství: Ten, který chtěl vykoupit svět, se narodí v zapadlé vesnici. A, jak Písmo důrazně opakuje, u Boha neexistuje ohled na osoby (srov. 2 Kron 19,7; Řím 2,11; Ef 6,9; Kol 3,25 atd.). Povolává člověka k životu na základě víry bez ohledu na bohatství, původ, vědu. Povolání předchází každou zásluhu. A hle – hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo dítě (Mt 2,9).

Nejdříve je povolání; dřív, než vůbec víme, jak se k němu obracet, nás už Bůh miluje a dává nám lásku, kterou mu nemůžeme splatit. Boží otcovská dobrota nám vychází v ústrety (srov. Žl 79[78],8). Náš Pán je mnohem více než jen spravedlivý, je milosrdný. Nečeká, až k němu přijdeme. Předchází nás neklamnými důkazy své otcovské lásky.


34

Dobrý pastýř, dobrý průvodce

Je-li nejprve povolání, září-li hvězda, aby nás vedla na cestě k Boží lásce, potom nemáme důvod pochybovat, když se před námi někdy skryje. V našem duchovním životě se opakují ony okamžiky – a skoro vždy jsme na vině my –, kdy se nám vede jako těm mudrcům na cestě: hvězda mizí. Sice už známe božský lesk našeho povolání a také jsme přesvědčeni o jeho trvalém charakteru, ale může se stát, že prach, který při chůzi zvíříme – naše ubohosti –, vytvoří temný oblak, který nedovolí proniknout světlu.

Co v této situaci uděláme? Řiďme se příkladem oněch svatých mužů: ptejme se. Herodovi sloužila věda k tomu, aby činil bezpráví; mudrcům sloužila k dobrému. My křesťané se sice nemusíme ptát Heroda nebo moudrých tohoto světa, protože Kristus dal své církvi bezpečné učení, proud milosti ve svátostech – a stanovil, aby nám někteří lidé ukazovali směr, vedli nás a neustále nám připomínali cestu. Můžeme použít nekonečný poklad vědy: Boží slovo, které uchovává církev; Kristovu milost, která je rozdávána ve svátostech; svědectví a příklad těch, kteří vedou správný život a dokázali vytvořit svými životy cestu věrnosti k Bohu.

Dovolte mi radu: Kdybyste někdy měli ztratit směr, potom se vždy utečte k dobrému pastýři. Kdo je tento dobrý pastýř? Ten, který vchází dveřmi věrnosti vůči učení církve, a nechová se jako nájemník, který když vidí přicházet vlka, opouští ovce a dává se na útěk – a vlk uchvacuje ovce a rozhání je (srov. Jan 10,1–21). Boží slovo má hluboký smysl; mluví-li Kristus důrazně o pastýřích a ovcích, o stáji a stádu – a komu může uniknout, s jakou láskou mluví –, tak nás upozorňuje, že nutně potřebujeme pro své duše dobrého pastýře.

Svatý Augustin píše: Kdyby nebyli zlí pastýři, nemluvil bych o dobrém pastýři. Kdo je nájemník? Ten, kdo vidí vlka a utíká. Kdo hledá svou čest, a ne čest Boha; kdo se neodvažuje svobodně pokárat hříšníka. Vlk chytá ovce za krk, ďábel svádí věřícího k cizoložství. A ty mlčíš a nepokáráš ho. Jsi nájemník. Viděl jsi vlka a utekl jsi. Snad zalžeš a řekneš: „Já jsem zde, neutekl jsem.“ Já ti ale odpovím: „Ne, utekl jsi, protože jsi mlčel; a mlčel jsi, protože jsi měl strach.“

Svatost Kristovy nevěsty se vždy – stejně jako dnes – projevovala v tom, že měla dost dobrých pastýřů. I když víra od nás vyžaduje prostotu, přesto nás nevede k naivnosti. Někteří nájemníci mlčí, jiní nájemníci mluví, ale jejich slova nejsou slova Kristova. Když Pán dopustí, že se ve tmě nevyznáme – může jít i o malé věci –, když cítíme, že naše víra není dost pevná, hledejme útočiště u dobrého pastýře. Ten vchází dveřmi a plným právem dává svůj život za druhé, slovem i skutkem chce dosvědčit, že v jeho srdci je plno lásky. Snad je také on hříšník, ale vždy důvěřuje v Kristovo odpuštění a milosrdenství.

Zneklidňuje-li vaše svědomí nějaká chyba – i když ji nepovažujete za velkou –, přijdou-li na vás pochybnosti, přistupte ke svátosti pokání, jděte ke knězi, který se o vás skutečně stará, který od vás vyžaduje pevnou víru a citlivou duši a pravou křesťanskou statečnost. V církvi má každý naprostou svobodu zpovídat se u kteréhokoli kněze, jenž má příslušnou pravomoc. Ale křesťan, který žije přímočaře, půjde právě na základě této svobody k tomu, koho zná jako dobrého pastýře a který mu pomůže pohlédnout vzhůru a znovu nad sebou uvidět Pánovu hvězdu.


35

Zlato, kadidlo a myrha

Jakmile uviděli hvězdu, zaradovali se nevýslovnou radostí (Mt 2,10). Latinský text říká působivě gaudio magno valde. Proč taková radost? Protože ti, kteří nikdy nepochybovali, dostali od Pána důkazy, že hvězda nezmizela. Nemohli ji sice vidět, ale ve své duši si uchovali její obraz. Právě tak je to s povoláním křesťana: neztratí-li víru a naději v Ježíše Krista, který bude s námi až do konce světa (Mt 28,20), potom se hvězda opět objeví. A když znovu prožijeme skutečnost svého povolání, vzplane v nás mnohem větší radost a rozmnoží naši víru, naději a lásku.

Vstoupili do domu a spatřili dítě s jeho matkou Marií, padli na zem a klaněli se mu (Mt 2,11). Také my klekáme před Ježíšem, Bohem skrytým v lidské podobě. Opakujeme před ním, že se od něho nikdy neodloučíme, že chceme odstranit ze své cesty všechno, co překáží naší věrnosti, že si upřímně přejeme řídit se jeho vnuknutími. My dva, ty v hloubi své duše a já zde, se právě chystáme – neboť se modlím v nitru hlubokými vzdechy – vyprávět Dítěti, že mu chceme být věrni jako ti služebníci v podobenství, aby také nám mohl Kristus říci: Správně, služebníku dobrý a věrný (Mt 25,23).

Otevřeli své pokladnice a obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu (Mt 2,11). Jak můžeme my, kteří jsme nic a k ničemu se nehodíme, přinést Bohu dary? V Písmu svatém se říká: Každý dobrý úděl, každý dokonalý dar přichází shora (Jak 1,17). Člověk ani nedokáže změřit hloubku a krásu Pánových darů. Kdybys znala Boží dar (Jan 4,10), odpovídá Ježíš Samaritánce. Ježíš Kristus nás poučil, že máme všechno očekávat od Boha, hledat především Boží království a jeho spravedlnost, protože všechno ostatní nám bude přidáno. On ví přesně, co potřebujeme (srov. Mt 6,32–33).

Náš Otec pečuje s velkou láskou o každou duši. Každý má od Boha svůj vlastní dar: jeden pro to, druhý pro ono (1 Kor 7,7). Bylo by proto zbytečné snažit se Pánu nabízet něco jiného, než co on pokládá za nutné. Pokud jsme dlužníky, neschopnými vyrovnat svůj dluh (srov. Mt 18,25), podobaly by se naše dary starozákonním darům, které Pán už nepřijímá. Dary ani oběti, celopaly ani oběti za hřích jsi nechtěl a neměls v nich zálibu (Žid 10,8).

Pán však ví, že zamilovaní chtějí stále dávat, a tak nám říká, co si od nás přeje. Nezajímá ho bohatství ani plody země, ani zvířata na zemi, v moři nebo ve vzduchu, neboť to všechno mu patří. Chce něco zcela osobního, co mu můžeme dát dobrovolně: Dej mi, synu, své srdce (Př 23,26). Vidíte, nespokojí se, když se musí dělit s druhými, chce všechno. Nehledá naše věci, opakuji, chce nás. Zde a jen zde je důvod pro všechny ostatní dary, které můžeme Pánu nabídnout.

Dejme mu tedy zlato. Jemné zlato nelpění na penězích a hmotných věcech. Nezapomeňme, že z Boží ruky přicházejí dobré věci. Pán však chtěl, abychom je používali, aniž by na nich naše srdce lpělo, abychom je dali k prospěchu všech lidí.

Pozemská dobra nejsou špatná. Ale člověk je používá ke zlému, jestliže si z nich dělá bůžky a podrobuje se jim. Budou zušlechtěna, když je – v křesťanské práci, ve spravedlnosti a lásce – proměníme v nástroje dobra. Nemůžeme se hnát za hospodářskými dobry jako někdo, kdo se vydal hledat poklady. Náš poklad je zde a leží v jeslích. Je to Ježíš Kristus; k němu musíme zaměřit celou svou lásku, vždyť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce (Mt 6,21).


36

Přinášíme kadidlo. Přání, která vystupují k Pánu, přání vést řádný život, z kterého vychází bonus odor Christi (2 Kor 2,15), libá vůně Kristova. Svá slova a skutky pronikneme tímto bonus odor, budeme-li kolem sebe šířit porozumění a přátelství. Náš život musí splynout s životy lidí kolem nás, aby nikdo nebyl a ani se necítil osamělý. Naše láska k bližním musí být naplněna lidským teplem a srdečností.

To nás učí Ježíš. Staletí se čekalo na příchod Spasitele; proroci ho hlásali tisíci způsoby. Ačkoli velkou část Božího zjevení lidé pozbyli pro hřích a nevědomost, touha po Bohu a touha po Vykupiteli zůstávala živá i v tom posledním koutku země.

Konečně přišla plnost času. Ale k vyplnění tohoto úkolu se neobjevuje filozofický génius jako Platon nebo Sokrates, ani mocný dobyvatel jako Alexandr Veliký. V Betlémě se narodí dítě. Je to Spasitel světa. Avšak dříve než promluví, miluje skutky. Nepřináší magické formule, neboť ví, že vykoupení, které nabízí, musí proběhnout v srdci člověka. Jeho první činy nejsou nic jiného než úsměv a pláč dítěte, nevinný spánek vtěleného Boha. A to všechno proto, abychom si ho zamilovali a bez ostychu ho mohli vzít do náruče.

Znovu poznáváme, že v tom spočívá křesťanství. Když křesťan nemiluje skutky, pak jako křesťan a člověk ztroskotal. Na druhé nesmíš myslet jen jako na čísla nebo schody, po kterých bys mohl vystupovat vzhůru. Ani jako na dav, který je podle okolností chválen nebo pohrdán, obletován nebo pokořován. V tvém myšlení mají druzí – především ti, kdo jsou v tvém bezprostředním okolí – být tím, čím skutečně jsou: Božími dětmi, oplývajícími takovou důstojností, jakou tento vznešený titul přináší.

Musíme se chovat jako Boží děti vůči Božím dětem: naše láska musí být láska obětavá, každodenní, uskutečňovaná nezměrným pochopením pro bližní, tichou obětí, nepozorovaným sebedarováním. To je onen bonus odor Christi, libá vůně Krista, která vedla ty, kdo viděli naše první bratry ve víře, že řekli: Hleďte, jak se milují!

Nejde o vzdálený ideál. Křesťan není podivín, který jako Tartarín z Tarasconu loví lvy tam, kde nejsou: na chodbách svého domu. Jde o konkrétní každodenní život: o posvěcování práce, o rodinný život, o přátelství. Jestliže nejsme křesťany tady, kde jinde bychom jimi mohli být? Libá vůně kadidla je živena ohněm, který nenápadně stravuje jedno zrnko za druhým. Lidé nezpozorují bonus odor Christi, když vzplane sláma, zato když budou skrytě, ale účinně žhnout ctnosti: spravedlnost, spolehlivost, věrnost, pochopení, velkorysost a radost.


37

Nakonec obětujeme s králi také myrhu, totiž oběť, která nesmí chybět v životě žádného křesťana. Myrha nám připomíná Pánovo umučení. Na kříži mu dali napít vína smíseného s myrhou (srov. Mk 15,23); a myrhou pomazali jeho tělo k pohřbu (srov. Jan 19,39). Když přemýšlíme o nutnosti oběti a umrtvování, nesmíte si myslet, že chceme dát radostnému svátku, který dnes slavíme, smutnou příchuť.

Umrtvování není projevem pesimismu nebo zahořklosti. Umrtvování bez lásky je bezcenné. Proto bychom měli hledat taková umrtvování, která nám pomohou získat vnitřní převahu nad věcmi tohoto světa, ale zároveň nebudou umrtvovat ty, kdo žijí spolu s námi. Křesťan nesmí být ani necita, ani změkčilec. Je to člověk, který dovede milovat skutky, pro něhož je utrpení zkušebním kamenem jeho lásky.

Ale znovu musím zdůraznit, že toto umrtvování nespočívá obvykle ve zřeknutí se velkých věcí – koneckonců není tady ani dost příležitostí –, ale v malých sebezapřeních: když se usmíváme na toho, kdo přijde nevhod, odepřeme tělu příjemné zbytečné věci, zvykneme si naslouchat druhým, využíváme času, který nám Bůh dává… a mnoho jiných, zdánlivě bezvýznamných maličkostí, které přicházejí během dne, aniž je vyhledáváme: věci protivné, obtížné, nepříjemné.


38

Sancta Maria, Stella orientis

Skončit bych dnes chtěl několika slovy z evangelia: Vstoupili do domu a spatřili dítě s jeho matkou Marií (Mt 2,11). Naše Paní se neodlučuje od svého Syna. Mudrci nejsou přijati králem, který sedí na svém trůnu, ale dítětem v náručí jeho matky. Proto chceme prosit Boží Matku, která je také naší Matkou, aby nám připravila cestu k dokonalé lásce: Cor Mariae dulcissimum, iter para tutum! Nejsladší srdce Mariino, připrav bezpečnou cestu, po níž dojdeme ke Kristu.

Mudrci měli hvězdu, my máme Marii. Stella maris, Stella orientis, hvězdu mořskou, hvězdu jitřní. Dnes ji vzýváme: Svatá Maria, hvězdo mořská, hvězdo jitřní, pomoz svým dětem. Naše horlivost pro duše nesmí znát hranice, neboť z Kristovy lásky není nikdo vyloučen. Mudrci byli první z pohanů. Ale když jsme byli vykoupeni, už není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena; všichni jste jeden v Kristu Ježíši (Gal 3, 28).

My křesťané nemůžeme myslet výlučně, nesmíme lidi rozdělovat a řadit do různých tříd. Mnoho jich přijde od východu i od západu (Mt 8,11). V Kristově srdci je místo pro všechny. Jeho ruce – znovu se podívejme do jeslí – jsou ruce dítěte. Ale jsou to tytéž ruce, které byly na kříži rozpřaženy, aby k sobě přitáhly všechny lidi (srov. Jan 12,32).

Poslední myšlenku věnujeme sv. Josefovi, tomuto spravedlivému muži, našemu přímluvci. Jako obvykle o něm není v této scéně Klanění tří králů ani zmínka. Představuji si ho usebraného v rozjímavé modlitbě, láskyplně ochraňujícího jednorozeného Božího Syna, který je svěřen jeho otcovské péči. S vnímavostí člověka, který nežije sám sobě, se svatý Josef velkoryse dává do tiché a účinné služby.

Mluvili jsme dnes o životě modlitby a o apoštolské horlivosti. Je tady nějaký lepší mistr než svatý Josef? Chcete-li, dám vám radu, kterou už léta opakuji: Ite ad Ioseph (Gn 41,55), jděte k Josefovi, obraťte se na Josefa. Ten vám ukáže konkrétní cesty, vedoucí k Ježíši, lidské a božské cesty, jak se k němu přiblížit. Jako on, tak také vy se pak brzy odvážíte vzít do náruče božské Dítě, které se nám narodilo, budete je líbat, odívat a pečovat o ně. Když se mudrci Ježíšovi poklonili, obětovali mu zlato, kadidlo a myrhu; Josef mu dal celé své mladé a milující srdce.


Předchozí Další