Josemaría Escrivá Obras
22

O Vánocích si znovu připomínáme události kolem narození Božího Syna; prodléváme v betlémské jeskyni, v domě v Nazaretě a víc než jindy jsou ve středu naší pozornosti Maria, Josef a dítě Ježíš. Co nám chce říci prostý, a přece podivuhodný život Svaté rodiny? Čemu se od ní můžeme naučit?

Může nás napadat mnoho myšlenek, chtěl bych však vyzvednout jednu. Ježíšovo narození znamená podle Písma svatého příchod plnosti času (Gal 4,4), okamžik, který si Bůh zvolil, aby plně zjevil svou lásku k lidem tím, že nám poslal svého jednorozeného Syna. Toto božské rozhodnutí se projevilo za zcela normálních, obvyklých okolností. Vidíme ženu, která se stává matkou, rodinu, dům. Boží všemohoucnost a sláva prostupuje lidské věci, ano spojuje se s nimi. Od té doby my křesťané víme, že s Pánovou milostí můžeme a musíme posvětit všechno, co je v našem životě čisté. Nenajdeme pozemskou situaci, i když může vypadat zcela bezvýznamně a všedně, která by se nemohla stát příležitostí k setkání s Pánem a krokem na naší cestě k nebi.

Proto nedivíme, že církev jásá při pohledu na onen skromný příbytek, kde žije Ježíš, Maria a Josef. V hymnu v oficiu čtení tohoto svátku se říká: Zajisté sladkou vzpomínka nám bude na Nazaret a na obydlí chudé, sladší je písní Kristův život skrytý blahoslavit. Tam s Josefem Pán tráví mladá léta v řemesle jeho, skryt před zraky světa. Za jeho lásku pomocí mu splácí v lopotné práci. Nejlepší Matka dlí u Syna svého, dlí u snoubence pozorná choť jeho. Ulehčit práci unaveným touží tím, že jim slouží.

Přál bych si, aby domy křesťanů byly stejně krásné a přívětivé jako dům Svaté rodiny. Naplno zní vánoční poselství: Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v kterých má (Bůh) zalíbení (Lk 2,14). Ať ve vašem srdci vládne Kristův pokoj (Kol 3,15), říká se u svatého Pavla. Tento pokoj nám ukazuje, že Bůh, náš Otec, nás miluje, že jsme přivtěleni ke Kristu, opatrováni Pannou Marií a chráněni svatým Josefem. Toto mocné světlo osvěcuje náš život a povzbuzuje nás, abychom ve všech potížích a osobních slabostech odvážně vytrvali na dobré cestě. Každý křesťanský dům by měl být domem pokoje, kde se přes malá všední rozladění projevuje ona hluboká a upřímná vzájemná starost a onen veliký klid, přicházející z hluboce prožívané víry.


23

Pro křesťana není manželství pouhé společenské zřízení ani pouhý lék proti lidské slabosti. Je to opravdu nadpřirozené povolání, sacramentum magnum (veliká svátost), tajemství, vztah Krista a jeho církve, jak říká Pavel (srov. Ef 5,32), a zároveň nerozlučně s tím spojená smlouva, která navždy pojí muže a ženu, neboť – ať chceme nebo nechceme – manželství ustanovené Kristem je nerozlučitelné. Manželství je velké posvěcující znamení, úkon Ježíše, který naplňuje duše snoubenců a zve je, aby ho následovali a vytvořili tak ze svého manželského života cestu Boha po zemi.

Manželé jsou povoláni, aby své manželství a sebe posvětili; proto by bylo nesprávné, kdyby svůj duchovní život prožívali vně nebo na okraji domácího života. Rodinný a manželský život, péče o děti a jejich výchovu, úsilí zajistit obživu rodiny a zlepšit její finanční postavení, společenský styk s druhými lidmi, to všechno – tak lidské a všední – je právě to, co křesťanští manželé mají pozvednout na nadpřirozenou rovinu.

Víru a naději musí manželé prokázat v trpělivosti, s kterou překonávají své velké i malé starosti, v radostném plnění svých povinností. To všechno, nesené láskou, je potom povede k tomu, že se budou dělit o radosti i bolesti, budou zapomínat na své starosti, budou žít pro druhé, budou naslouchat partnerovi nebo dětem, a tak jim ukáží, že je skutečně milují a rozumí jim, a přenesou se přes balvany, ze kterých může sobectví udělat hory, dokáží vložit velkou lásku do malých věcí, z nichž sestává jejich každodenní soužití.

Jde o to, aby manželé den co den posvěcovali svůj příbytek a s citlivou láskou vytvářeli pravé rodinné ovzduší. Chtějí-li posvětit každý den, potřebují k tomu mnoho křesťanských ctností. Nejdřív jsou to tři božské ctnosti, potom všechny ostatní: opatrnost, věrnost, upřímnost, pokora, pracovitost, radost… Když mluvíme o manželství, o manželském životě, musíme začít tím, že si jasně řekneme, jak má vypadat láska manželů.


24

Lidská láska je svatá

Ryzí a čistá láska manželů je svatá a já jako kněz jí oběma rukama žehnám. Ve skutečnosti, že Pán byl na svatbě v Káně, viděla křesťanská tradice potvrzení božské hodnoty manželství: Náš Spasitel byl na svatbě – píše sv. Cyril Alexandrijský –, aby posvětil princip lidského plození.

Manželství je svátost, která ze dvou těl dělá jedno tělo, jak se drasticky říká v teologii. Sama těla snoubenců jsou látkou svátosti. Pán posvětil a požehnal lásku muže k ženě a ženy k muži. Chtěl nejen spojení jejich duší, ale také jejich těl. Žádný křesťan to nesmí podceňovat, ať už je povolaný k manželskému životu, nebo není.

Stvořitel nám dal rozum, jiskru božského vědění, a dalším Božím darem – spolu se svobodnou vůlí – nám dovolil, abychom poznávali a milovali. Dal lidem též schopnost plození, která se podílí na jeho tvůrčí síle. Bůh chtěl použít manželskou lásku, aby dal novým tvorům život a zvětšil tělo své církve. Pohlavnost není nic zahanbujícího, je to Boží dar, který má být správně zaměřen k životu, lásce a plodnosti.

V těchto souvislostech vidí křesťanská nauka sexualitu. Naše víra nepopírá to, co je zde na zemi krásné, vznešené a opravdu lidské. Učí nás, že měřítkem našeho života nesmí být sobecká snaha po rozkoši, protože jen zřeknutí a oběť vedou k pravé lásce. Bůh nás miluje a vybízí nás, abychom Boha a své bližní milovali tak opravdově, jak on miluje nás. Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho (Mt 10,39), praví se zdánlivě paradoxně u svatého Matouše.

Kdo krouží jen kolem sebe a hledá především jen své uspokojení, vystavuje svou věčnou spásu v nebezpečí a zcela jistě je už teď nešťastný. Jen ten, kdo zapomene na sebe a oddá se Bohu a bližnímu, také v manželství, může být na zemi šťastný štěstím, které je přípravou na nebe a jeho předchutí.

Na naší pozemské pouti je zkušebním kamenem lásky bolest. Stručně se dá říci, že manželský stav má světlou a stinnou stránku: na jedné straně radost, že člověk je milován, sny, jak založí rodinu, vybuduje domov a uvidí vyrůstat své děti. Na straně druhé bolesti a protivenství, běh času, který opotřebovává těla a může způsobit zatrpknutí povahy, zdánlivá jednotvárnost jakoby stále stejných dnů.

Ale kdo si myslí, že všechny tyto potíže znamenají už konec lásky a radosti, má o manželství a o lidské lásce ubohou představu. Spíše je tomu tak, že teprve až „zdomácní“ city, roste sebedarování a něha – a projeví se pravá a hluboká láska, silnější než smrt (srov. Pís 8,6).


25

Pravá láska vyžaduje ve všech manželských vztazích věrnost a upřímnost. Svatý Tomáš Akvinský poznamenává, že Bůh přisoudil každé činnosti lidského života požitek a uspokojení. Tento požitek a toto uspokojení jsou proto dobré. Ale člověk převrací správný řád věcí, hledá-li v tomto uspokojení poslední hodnotu a pohrdá-li cílem, s kterým je uspokojení spojeno a kterému je podřízeno. Potom je znetvořuje a dělá z něj hřích nebo příležitost k hříchu.

Cudnost – ne pouhá zdrženlivost, ale rozhodné „ano“ milující vůle – je ctnost, která v každém úseku života udržuje lásku mladou. Cudnost mají ti, kdo v sobě cítí probuzení poberty, cudnost mají ti, kdo se připravují na manželství, cudnost mají ti, které Bůh povolává k celibátu, a cudnost mají ti, kdo byli Bohem povolání, aby žili v manželství.

Kdo by si nevzpomněl na silná, jasná slova Vulgáty, kterými v Starém zákoně napomíná archanděl Rafael Tobiáše, než si k sobě Tobiáš vezme Sáru? Anděl ho vybídl: Poslyš mě a já ti ukážu, nad jakými lidmi má zlý duch moc. Jsou to ti, kteří vstupují do manželství tak, že vyženou Boha ze sebe a ze svých smyslů a otročí jen chlípnosti jako koně a mezci, kteří nemají rozum. Nad takovými má zlý duch moc (Tob 6,16–17).

Ryzí, upřímná a radostná lidská láska je možná v manželství jen tehdy, když manželé prožívají ctnost cudnosti, která nesahá na tajemství sexuality a zaměřuje ji k plodnosti a oddanosti. Nikdy jsem nemluvil o nečistotě a vždy jsem se vyhýbal nesmyslné a nezdravé kazuistice, ale o cudnosti a čistotě, radostném projevu lásky, jsem mluvil a musím mluvit často.

Ohledně manželské čistoty manželům říkám, že nemají mít strach projevit si svou náklonnost, naopak, protože právě tato náklonnost je základem jejich rodiny. Pán od nich vyžaduje jen to, aby si jeden druhého vážili, aby k sobě byli ohleduplní a navzájem vnímaví, přirození a nenároční. A dodávám, že manželské setkání je důstojné, je-li znamením skutečné lásky, tedy je-li otevřené pro plození dětí.

Nechat zasypat zdroje života je zradou na darech, které Bůh svěřil lidstvu, a upozorněním, že se člověk nechává vést sobectvím a neláskou. Potom se všechno kalí a manželé v sobě vidí spoluviníky. Potom vznikají trhliny, a pokračuje-li se takto dále, skoro nikdy se nedají odstranit.

Zahrnuje-li láska manželskou čistotu, je manželský život výrazem správného chování, muž a žena se navzájem chápou a cítí, že jsou sjednoceni. Když se však zvrhne božské dobro sexuality, ztrácí se důvěrnost, a muž a žena si nemohou už pohledět do očí.

Život manželů má být veden upřímnou a ryzí láskou a radostným přesvědčením, že budou mít tolik dětí, kolik jim Bůh umožní, a když to bude nutné, zřeknou se osobních příjemností a budou věřit v Boží prozřetelnost. Je-li Boží vůle, aby rodina měla hodně dětí, je to záruka štěstí a spokojenosti, i když svedení zastánci hédonismu tvrdí opak.


26

Nezapomínejte, že někdy je skoro nemožné vyhnout se sporům. Ale nikdy se nepřete před dětmi. To by jim ublížilo a svým stranictvím by nevědomky přispěly k tomu, aby se vaše neshody prohloubily. Ale když se spory nevyskytují příliš často, mohou i ony být projevem lásky a jsou skoro nutné. Podnětem, ne důvodem, bývá často to, že muž přijde domů unavený a přepracovaný, nebo žena je vyčerpaná – doufejme, že ne unuděná –, protože ji unavily děti nebo domácnost, nebo je unavená také proto, že musí bojovat se svou snad nestálou povahou, ačkoli vy ženy, když chcete, dokážete být charakterově pevnější než muži.

Vyhýbejte se pýše, neboť to je ten nejnebezpečnější nepřítel manželského života: při vašich drobných sporech není nikdo z vás v právu. Ten, kdo je lépe naladěný, by měl pomoci, aby se rozladění poněkud zmírnilo. A později – mezi čtyřma očima – si spory vyřiďte a ihned se opět usmiřte.

Vy ženy byste se měly ptát, zda trochu nezanedbáváte péči o svůj vzhled, a přitom mít na paměti, že upravená podle přísloví upravená žena zadrží muže před cizími dveřmi. Povinnost vypadat pěkně jako v době zásnub nikdy nekončí. Je to povinnost spravedlnosti, neboť patříte muži; ani on nesmí zapomínat, že patří vám a po celý život k vám má být pozorný jako v době, kdy jste byli zasnoubeni. Bylo by to špatné znamení, kdybyste se teď ironicky usmívali. Byl by to jen jasný důkaz toho, že se vaše náklonnost proměnila v chladnou lhostejnost.


27

Hřejivý a radostný domov

O manželství nemůžeme mluvit, aniž bychom současně nemysleli na rodinu, která je plodem a pokračováním toho, co manželstvím začíná. Rodinu netvoří jen muž a žena, ale také děti a mnohdy prarodiče, jiní příbuzní a pomocné síly v domácnosti. Ti všichni musí cítit ono teplo, které vytváří rodinné ovzduší.

Je jisté, že některým manželstvím Pán nedá děti. Pak je to znamení, že jsou vyzváni, aby se milovali se stejnou láskou a své síly, pokud možno, dali do služby bližním. Ale děti obyčejně přijdou, a pak má péče o ně přednost před vším ostatním. Otcovství a mateřství nekončí narozením. Tento podíl na Boží moci – schopnost plodit – musí pokračovat ve spolupráci s Duchem svatým a vrcholit tím, že vychová z dětí pravé křesťanské muže a ženy.

Rodiče jsou jak v lidském, tak v nadpřirozeném životě hlavními vychovateli dětí a musí si uvědomit, že jsou za tento úkol zodpovědní. Vyžaduje to od nich pochopení, moudrost, schopnost milovat a také úsilí dávat dobrý příklad. Autoritativní nátlak není ve výchově dobrá cesta. Pro rodiče je ideál spíš v tom, aby se stali přáteli svých dětí, přáteli, kterým děti svěřují své starosti, s kterými děti probírají své problémy a od kterých mohou děti očekávat účinnou a laskavou pomoc.

Je nutné, aby si rodiče udělali čas, aby byli se svými dětmi hodně spolu a mluvili s nimi. Děti jsou nejdůležitější; důležitější než obchod, práce, odpočinek. Je dobré, když jim rodiče při těchto rozhovorech pozorně naslouchají, snaží se je pochopit, uznat kus pravdy – nebo celou pravdu –, která je obsažena v jejich rebeliích. Současně by jim měli pomáhat, vést je v jejich úsilí a v jejich nadějích a učit je, aby věci zvažovaly a promýšlely; neměli by jim vnucovat určité chování, ale odhalovat jim nadpřirozené a lidské pohnutky pro určitý způsob chování. Zkrátka: měli by respektovat jejich svobodu, protože pravá výchova se neobejde bez osobní odpovědnosti, ani odpovědnost bez svobody.


28

Rodiče vychovávají především svým chováním. Synové a dcery očekávají od svých rodičů podstatně víc než jen rozšíření svých dosud omezených vědomostí nebo nějaké více méně dobré rady. Hledají u nich svědectví o hodnotě a smyslu života, a to v konkrétním životě a v různých okolnostech a situacích, které nastanou v průběhu dalších let.

Kdybych měl dát rodičům radu, řekl bych jim především toto: Ukažte svým dětem – od malička to ostatně vidí a dělají si o tom svůj úsudek, tady si nedělejte žádné iluze – ukažte jím, že se snažíte žít podle své víry, že Bůh je nejen ve vašich ústech, ale také ve vašich skutcích, že se snažíte být upřímní a čestní, že je máte rádi.

Tak nejlépe přispějete k tomu, abyste z nich vychovali pravé křesťany, poctivé muže a ženy, kteří budou schopni zdárně zvládnout situace, před které je život postaví, sloužit svým spoluobčanům, přispívat k řešení naléhavých problémů lidstva a vydávat svědectví o Kristu tam, kde se později octnou – ve společnosti.


29

Naslouchejte dobře svým dětem a věnujte jim také svůj čas. Mějte k nim důvěru, věřte tomu, co vám říkají, i když vás někdy podvedou; neděste se jejich vzpurnosti, neboť vy jste se v onom věku také více nebo méně bouřili. Vyjděte jim napůl cesty vstříc a modlete se za ně; jestliže budete jednat křesťansky, můžete se spolehnout, že se vaše děti obrátí se svou oprávněnou přirozenou zvídavostí na rodiče, a ne na necitlivé a brutální „přátele“. Upřímností k vám budou opětovat vaši důvěru a vaše přátelské chování. A to je pokoj v rodině, to je křesťanský život, i když se vám nevyhnou malé spory a nedorozumění.

Jak popíši štěstí tohoto manželství, ptá se autor prvních křesťanských staletí, církev je sjednocuje, oddanost stvrzuje, požehnání zpečeťuje, andělé hlásají a Bůh Otec přijímá jako platné?… Oba manželé jsou jako bratři, jako vzájemní služebníci, nic je nerozděluje – ani tělo, ani duch. Neboť jsou opravdu dva jedno tělo, a jako je jen jedno tělo, tak smí být také jen jeden duch… Kristus se raduje, když na ně hledí a posílá jim svůj pokoj; kde jsou dva, tam je také on, a kde je on, tam není místo pro zlo.


30

Pokusili jsme se shrnout několik rysů těch rodin, ve kterých se odráží Kristovo světlo a které jsou proto dobré a radostné – rodin, kde se svornost rodičů přenáší na děti, na celou rodinu a na všechny oblasti života. V každé opravdové křesťanské rodině bude tak v jistém smyslu přítomno tajemství církve, vyvolené Bohem a poslané do světa jako světlo.

Na každého křesťana, ať je jakéhokoli stavu – kněz nebo laik, ženatý nebo svobodný – se hodí slova apoštola ve čtení ze svátku Svaté rodiny: Od Boha vyvolení, svatí a milovaní (Kol 3,12). To jsme všichni, každý na svém místě ve světě, muži a ženy, které Bůh vyvolil, aby vydávali svědectví o Kristu a všem svým bližním sdělovali radost, že jsou Božími dětmi, snažícími se odstranit své chyby a neustávajícími proti nim bojovat.

Je velmi důležité, aby v katechezi, kázání, jakož i u těch, které Bůh chce mít na této cestě, nechybělo vědomí, že manželství je povolání, že jsou skutečně a opravdu voláni, aby se zapojili do Božích záměrů pro spásu všech lidí.

Pro křesťanské manžele jistě není lepší příklad než příklad rodin z apoštolské doby: rodiny setníka Kornélia, který ukázal, že se dovede podřídit Boží vůli, neboť v jeho domě se církev obrátila k pohanům (Sk 10,24–48), Akvily a Priscilly, kteří šířili křesťanství v Korintu a Efesu a podporovali Pavlův apoštolát (Sk 18,1–26), Tabity, která se s velkou láskou starala o chudé v Joppe (Sk 9,36). A právě tak domy mnoha židů a křesťanů, Řeků a Římanů, kde kázání prvních učedníků přineslo ovoce.

Rodiny, které žily ze síly Krista a Krista hlásaly, malé křesťanské obce, které byly ohnisky evangelia. Byly to rodiny jako mnoho jiných rodin oné doby, ale byly proniknuty novým duchem, který nakazil všechny, s kterými se stýkaly. Takoví byli první křesťané, a takoví musí být i křesťané dnešní. Musí být rozsévači pokoje a radosti, které nám přinesl Kristus.


Předchozí Další