Josemaría Escrivá Obras
12

Lux fulgebit hodie super nos, quia natus est nobis Dominus. Světlo zazáří dnes nad námi, neboť se nám narodil Pán. Toto veliké poselství dojímá dnes křesťany a skrze ně se obrací k celému lidstvu. Bůh je zde. Tato pravda musí naplnit náš život. Každé vánoce se pro nás mají stát novým zvláštním setkáním s Bohem, umožňujícím, aby jeho světlo a milost pronikly do hlubin naší duše.

Zastavujeme se před Dítětem, před Marií a Josefem a zamýšlíme se nad tím, že Boží Syn přijal naše tělo. Vzpomínám si na návštěvu, kterou jsem vykonal 15. srpna 1951 ve Svaté chýši (Santa Casa) v Loretu, neboť jsem měl v srdci jakousi osobní záležitost. Sloužil jsem tam mši svatou. Chtěl jsem ji sloužit usebraně, ale nepočítal jsem s horlivostí davu. Neuvědomil jsem si, že je velký svátek, a že proto do Loreta přijde mnoho lidí z okolí, lidí s vírou, kterou se vyznačuje tento kraj, a s láskou k Panně Marii. Jejich zbožnost je vedla k jednání, které – jak to říci? – měřeno liturgickými předpisy církve, nebylo vhodné.

Když jsem totiž políbil oltář, jak to předepisuje mešní liturgie, políbily ho současně tři nebo čtyři venkovanky. Byl jsem tím zneklidněn, ale vnitřně hluboce dojat. Tradice říká, že v onom domku přebýval s Marií a Josefem Ježíš. Četl jsem nápis nad oltářem: Hic verbum caro factum est (Zde se slovo stalo tělem). Zde, v tomto domě, vystavěném lidskou rukou, na tomto kousku země, kde žijeme, přebýval Bůh.


13

Ježíš Kristus – dokonalý Bůh a dokonalý člověk

Syn Boží přijal lidské tělo, on, který je perfectus Deus, perfectus homo, dokonalý Bůh a dokonalý člověk. V tomto tajemství se skrývá něco, co musí vyvolávat v křesťanech neklid. Ještě dnes cítím tehdejší pohnutí. Rád bych Loreto znovu navštívil a v myšlenkách tam zalétám, abych prožil Ježíšovo dětství, když rozjímám o tom, že se zde Slovo stalo tělem.

Iesus Christus, Deus homo, Ježíš Kristus, Bůh-člověk. To je jeden z velkých Božích skutků (srov. Sk 2,11), o kterých musíme vděčně rozjímat před Pánem, který přišel, aby přinesl na zemi pokoj lidem, v kterých má (Bůh) zalíbení (Lk 2,14) – všem lidem, kteří chtějí svou vůli podřídit Boží vůlí: nejen bohatým a nejen chudým, všem lidem, všem bratřím. Neboť všichni jsme bratři, Boží děti, Kristovi bratři: jeho Matka je naše Matka.

Na zemi je jen jeden lid: lid Božích dětí. My všichni se musíme naučit tuto řeč, kterou nás učí náš nebeský Otec, řeč rozhovoru Ježíše s jeho Otcem, řeč, která mluví srdcem a rozumem, řeč, kterou teď prožíváme v modlitbě. Je to řeč kontemplativních lidí, kteří vedou duchoví život, protože si uvědomili, že jsou Božími dětmi. Tato řeč se projevuje v podnětech vůle, v osvíceních rozumu, v hnutích srdce a v rozhodnutích vést poctivý život, konat dobro, šířit radost a pokoj.

Podívejme se na Dítě v jeslích, které milujeme. Podívejme se na ně, ale dobře si uvědomme, že stojíme před tajemstvím. Toto tajemství musíme přijmout vírou a vírou také zkoumat prohloubit jeho obsah. K tomu potřebujeme pokoru, která je vlastní křesťanské duši: nechtít přizpůsobovat Boží velikost našim ubohým představám a našim lidským výkladům, ale uznat, že toto tajemství je ve své záhadnosti světlem, které osvěcuje život lidí.

Vidíme, říká svatý Jan Zlatoústý, že Ježíš vyšel z nás a z naší lidské přirozenosti, že se narodil z matky a panny, a nevíme, jak k tomuto zázraku mohlo dojít. Nepokoušej se to pochopit, prostě to přijmi, jak ti to Bůh zjevil a nehloubej zvědavě nad tím, co je pro tebe zahaleno tajemstvím. Takovým postojem se naučíme chápat a milovat; a toto tajemství pro nás bude naléhavým poučením, přesvědčivějším než každý lidský důkaz.


14

Božský smysl Ježíšova pozemského putování

Vždy, když mluvím před jesličkami, snažím se hledět na Krista, našeho Pána, ležícího na slámě a zabaleného do plenek. Ačkoli je ještě dítě, které nemůže mluvit, vidím v něm už učitele a mistra. Musím se na něho tak dívat, neboť se od něho mám učit. A k tomu musím poznat jeho život, číst evangelium, ponořit se do událostí Nového zákona, a tak pochopit božský smysl Ježíšova života na zemi.

V našem životě se má obrážet život Ježíšův; stane se tak, seznámíme-li se s Kristem, budeme-li znovu a znovu číst Písmo svaté a rozjímat o něm, modlit se a znovu a znovu se modlit jako právě teď před jesličkami. Pokusme se pochopit poučení, které nám Ježíš už teď dává: jako dítě, jako novorozeně, jehož oči se právě teď otevřely, aby byla požehnána země lidí.

Když Ježíš rostl a žil jako jeden z nás, zjevil nám, že lidská existence, obyčejné a všední jednání má jistý božský smysl. Kdykoli jsme o této pravdě rozjímali, vždy nás uváděla v úžas myšlenka na třicet let jeho obyčejného, skrytého života, na oněch třicet let, která tvoří největší část jeho pozemského přebývání mezi lidmi, jeho bratry. Jsou to roky ve stínu, ale pro nás jasné jako sluneční svit. Nebo lépe jako záře, osvěcující naše dny a dávající jim jejich skutečný smysl; neboť jsme obyčejní křesťané, kteří vedou normální život jako milióny lidí na nejrůznějších místech země.

Ježíš tak žil třicet let jako fabri filius (Mt 13,55), jako syn tesařův. Pak teprve přijdou tři roky veřejného života mezi hlučnými davy. Lidé se s úžasem ptají: Kdo to je, odkud to všechno zná? Byl přece jedním z nich, žil jako lidé jeho země. Byl faber, filius Mariae (Mk 6,3), tesař, syn Marie. A byl Bůh, který přišel, aby vykoupil lidské pokolení a přitáhl všechny k sobě (Jan 12,32).


15

Jako o každé jiné události v Ježíšově životě, ani o těchto skrytých letech nemáme nikdy rozjímat, aniž bychom nepociťovali dojetí, aniž bychom je neuznali za to, co jsou: Pánovou výzvou, abychom překonali své sobectví a svou pohodlnost. Pán ví, že jsme omezení, sobečtí a ctižádostiví, ví, jak těžko zapomínáme na sebe a obětujeme se pro druhé. Ví, co to znamená, vždyť nenašel lásku a musil zakusit, že i ti, kteří prohlašovali, že ho následují, to dělali jen napůl. Vzpomeňme si jen na tu trapnou scénu v evangeliu, která nám ukazuje apoštoly ještě zcela v zajetí světských tužeb a ryze pozemských představ. Ale Ježíš si je vyvolil. Ponechal je u sebe a dal jim poslání, které dostal od Otce.

Také nás Ježíš volá, také nás se Ježíš ptá, jako se ptal Jakuba a Jana: Můžete pít kalich, který já budu pít? (Mt 20,22). Můžete pít tento kalich dokonalé oddanosti do Otcovy vůle? Můžeme, odpověděli Jan a Jakub. Jsme všichni, vy a já, opravdu ochotni plnit ve všem Boží vůli? Je naše srdce zcela oddané Pánu? Nebo ještě lpíme na sobě, na svých zájmech, na své pohodlnosti, na své sebelásce? Je v nás ještě něco, co se neshoduje s křesťanstvím a co nám brání se očistit? Dnes máme příležitost to odložit.

Nejdřív si připomeňme, že tyto otázky nám dává sám Ježíš. On se ptá, ne já! Ano, já bych se ani neodvážil takové otázky si klást. Pokračuji jen hlasitě ve své modlitbě, a vy, každý z vás, ať ve svém nitru vyzná Pánu: Pane, jak málo jsem se snažil, jak často jsem byl zbabělý! Kolika chyb jsem se dopustil při té nebo oné příležitosti, tu a tam! A přesto můžeme říci: Děkuji ti, Pane, že jsi mě držel za ruku, neboť vidím, že jsem schopen všech hanebností. Drž mě pevně – neopouštěj mě! Dohlédni na mě jako na dítě. Abych byl silný, statečný, pevný. Pomoz mně, neobratnému tvoru, vezmi mě za ruku, Pane, a dovol, aby mi též tvá Matka stále po boku a ochraňovala mě. A pak: possumus (můžeme)! Potom si tě dokážeme vzít za vzor.

Tvrzení possumus není domýšlivostí. Této božské cestě nás učí Ježíš Kristus a žádá, abychom se na ni vydali, neboť ji učinil cestou lidskou a zpřístupnil naší slabosti. Proto se také tak velice ponížil. Proto tedy sám sebe zmařil a přijal podobu služebníka ten, který v podobě Boha je roven Otci; ale zbavil se velebnosti a moci, nikoliv dobroty a milosrdenství.

Boží dobrota nám chce usnadnit cestu. Neodmítejme Ježíšovo pozvání, nevzpírejme se mu a nestavme se vůči jeho výzvě hluší; nemůžeme se vymlouvat, nemůžeme tvrdit, že bychom to nedokázali – přece nás předešel svým příkladem. Snažně vás tedy prosím a naléhám, bratři, nedovolte, aby byl zbytečný ten drahocenný příklad, který vám byl dán, ale připodobňujte se mu a obnovujte v duchu své smýšlení.


16

Chodil po zemi a konal jen dobro

Vidíte, jak je nutné znát Ježíše a s láskou následovat jeho život? Často jsem hledal nějaký příměr, nějaký popis Ježíšova života v Písmu svatém. Našel jsem ho ve dvou slovech, inspirovaných Duchem svatým: pertransiit benefaciendo (Sk 10,38), všude procházel a prokazoval dobrodiní. Všechny dny v Kristově životě na zemi, od jeho narození až do smrti, byly využity k tomu, aby pertransiit benefaciendo. A na jiném místě Písma svatého se říká: Bene omnia fecit – dobře všechno udělal (Mk 7,37), všechno dovršil, konal jen dobro.

A co děláme my, ty a já? Zkoumejme, co u sebe můžeme zlepšit – jistě je toho dost. Ale protože vidím, že jsem neschopen konat jen dobro, a protože nám sám Ježíš řekl, že bez něho nemůžeme dělat nic (srov. Jan 15,5), chceme my, ty i já, jít k Pánu a na přímluvu jeho Matky ho v důvěrném rozhovoru těch, kteří milují Boha, prosit o pomoc. Víc neřeknu, protože je na každém z vás, abyste mluvili podle svých potřeb. Když vám teď dávám rady, vztahuji si je v duchu a bez hluku slov na svou vlastní ubohost.


17

Pertransiit benefaciendo. Jak mohl Ježíš zahrnout zemi tolika dobry, a jen dobry všude, kamkoli přišel? V evangeliu nacházíme další popis Ježíšova života, shrnutý do tří slov, která nám dávají odpověď: Erat subditus illis (Lk 2,51), poslouchal je! Dnes, kdy je ve světě tolik neposlušnosti, si musíme poslušnosti zvlášť vážit.

Nade všechno miluji svobodu, a právě proto miluji křesťanskou ctnost poslušnosti. Musíme se cítit Božími dětmi, které s radostí plní vůli svého Otce. Dělat všechno podle Boží vůle, a to proto, že se nám chce: nadpřirozenější důvod nenajdeme.

Duch Opus Dei, kterým jsem se snažil už víc než 35 let žít a učit mu, mě naučil chápat a milovat osobní svobodu. Když Bůh, náš Pán, dává lidem svou milost, když jim dává zvláštní povolání, je to tak, jako by jim podával ruku, ruku otcovskou, plnou síly, ale především lásky; hledá každého z nás jednotlivě, jako své syny a dcery, neboť zná naši slabost. Pán od nás čeká – jako znamení naší svobody –, že se o to přičiníme. Podaří se nám to, když budeme pokorní, když se staneme jakoby malými dětmi a budeme milovat požehnanou poslušnost, kterou můžeme odpovědět na požehnané otcovství Boha.

Je dobré, dopustíme-li, aby se Pán „vmísil“ do našeho života, aby do něj vstoupil v důvěře, že nenarazí na překážky ani okolky. My lidé máme sklon sami sebe ospravedlňovat a lpět na svém sobectví. Vždy chceme hrát krále, i kdyby to bylo jen v království naší bídy. Tyto úvahy ať nám pomohou pochopit, proč se musíme držet Ježíše: proto, aby nás skutečně osvobodil a my se tak stali schopnými sloužit Pánu a všem lidem. Jen tak pochopíme pravdu oněch slov svatého Pavla: Nyní však jste osvobozeni od hříchu a dali jste se do služby Bohu. A užitek z toho je vaše posvěcení a nakonec věčný život. Neboť odplata za hřích je smrt, dar Boží však je věčný život v Kristu Ježíši, našem Pánu (Řím 6, 22–23).

Buďme tedy na stráži, neboť náš sklon k sobectví nikdy neumírá a pokušení se může vloudit nejrozmanitějšími způsoby. K tomu, abychom poslouchali, Bůh vyžaduje život z víry, neboť svou vůli nezjevuje údery bubnů. Někdy projeví svou vůli tichým hlasem, v nitru svědomí, a my musíme pozorně naslouchat, abychom tento hlas uslyšeli a věrně se jím řídili.

Často k nám Pán mluví prostřednictvím druhých lidí. Potom se ale může stát, že pro nás znalost jejich chyb nebo představa, že slyšeli o všech skutečnostech daného problému, představuje výzvu k neposlušnosti.

To všechno může být pokládáno za Boží znamení, neboť Pán nám nepřikazuje poslušnost slepou, ale rozumnou, a my musíme cítit, že jsme zodpovědní za to, abychom svým poznáním druhým pomohli. Buďme však sami k sobě upřímní, pokaždé se znovu zkoumejme, zda to, co nás vede, je láska k pravdě nebo naše sobectví a lpění na svém názoru. Když nás naše názory dělí od druhých lidí a přispívají k tomu, že narušujeme jednotu a svornost se svými bratry, pak je to zřetelné znamení, že nejednáme podle Pánova ducha.

Nezapomeňme: kdo chce poslouchat, musí být pokorný. Připomeňme si znovu Kristův příklad. Ježíš poslouchá, poslouchá Josefa a Marii. Bůh přišel na zem, aby poslouchal, aby se podřídil lidským tvorům. Maria, naše Matka, – větší než ona je jen Bůh – a Josef, onen spravedlivý a ryzí člověk, jsou dva dokonalí tvorové, ale jen tvorové. A Ježíš, který je Bůh, je poslouchá. Musíme milovat Boha, milovat jeho vůli, přát si, abychom odpověděli na jeho volání, kterým se k nám obrací skrze povinnosti našeho všedního dne: v povinnostech našeho stavu, v zaměstnání, při práci, v rodině a společnosti, ve vlastním i cizím utrpení, v přátelství a v úsilí o uskutečňování toho, co je dobré a spravedlivé.


18

O Vánocích pokaždé s radostí pozoruji figurky, které představují Ježíška. Ukazují nám Pána, jak se všeho zbavil, a připomínají nám, že Bůh nás volá, že Všemohoucí chtěl ukázat, že nás potřebuje a chce být závislý na lidech. V jesličkách v Betlémě říká Kristus mně i tobě, že nás potřebuje, vybízí nás, abychom žili křesťansky bez výhrad, – oddaně, pracovitě a radostně.

Nikdy nebudeme správné veselí, nebudeme-li skutečně napodobovat Krista, nebudeme-li pokorní jako on. Znovu se nám vnucuje otázka: Vidíte, kde se skrývá Boží velikost? V jesličkách, v plenkách, ve stáji! Výkupná účinnost našeho života se může uplatnit jen v pokoře, když přestaneme myslet na sebe a budeme cítit odpovědnost za pomoc druhým.

Také člověku, který to myslí dobře, se může stát, že vyvolá osobní střetnutí, působící mu vážné starosti a postrádající jakýkoli objektivní podklad. Vychází to z chybného sebepoznání, které vede k pýše. Tak je tomu třeba s přáním být středem pozornosti a uznání druhých, se sklony hrát vždy kladnou úlohu, se zdráháním vykonat dobro a pak zmizet, s touhou po osobním bezpečí. A tak mnoho lidí, kteří by se mohli těšit hlubokému pokoji, mohli by okoušet obrovskou radost, se pýchou a ješitností stávají nešťastní a nepřinášejí užitek.

Kristus byl pokorného srdce (srov. Mt 11,29). Za svého života pro sebe nechtěl žádné zvláštnosti, žádné výsady. S naprostou samozřejmostí prožil devět měsíců v lůně své matky jako každý jiný člověk. Pán věděl příliš dobře, že ho lidstvo nutně potřebuje; touží přijít na zem a zachránit všechny lidi. Ale nechce se ukvapit; přijde ve svou hodinu, jako přicházejí na svět ostatní lidé. Od početí až k Ježíšovu narození nikdo mimo Josefa a Alžběty nepozoruje zázrak: Bůh přichází, aby přebýval mezi námi lidmi.

Narození bylo rovněž velmi prosté. Pán přichází bez okázalosti, ode všech nepoznaný. Na tomto božském dobrodružství se na zemi podílejí jen Maria a Josef. Potom pastýři, kterým je zvěstovali andělé, a nakonec mudrci z Východu. Tak proběhl transcendentální čin, který spojil nebe a zemi, Boha a člověka.

Proč však máme tvrdé srdce, že si tak rychle zvykáme na tuto událost? Bůh se poníží, abychom se my mohli k němu přiblížit a opětovat jeho lásku, aby se naše svoboda nesklonila jen před tímto projevem jeho moci, ale také před zázrakem jeho pokory.

Podívejte se na velikost Dítěte, kterým je Bůh; stvořitel nebe i země je jeho Otec, a Syn leží tady v jeslích, protože non erat eis locus in diversorio (Lk 2,7), protože… nebylo pro ně místo, neboť pro vlastníka světa, pro Pána všeho stvořeného, nebylo na zemi jiné místo.


19

Naplnil Otcovu vůli

Jsem si jistý, že také dnes hledá Ježíš příbytek v našich srdcích. Prosme ho, aby nám odpustil naši osobní slepotu a nevděčnost. A prosme ho o milost, abychom před ním už nikdy své srdce neuzavřeli.

Pán nás nenechá v nejistotě o tom, že poslušnost, odevzdaná do Boží vůle, vyžaduje zřeknutí a oddanost, neboť láska se nedovolává svých práv: chce sloužit. Touto cestou šel jako první. Jak jsi poslouchal ty, Ježíši? Usque ad mortem, mortem autem crucis (Flp 2,8), ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Musíme se odpoutat od sebe, ochotně se „nechat vyrušit ze svého klidu“, ztratit svůj život z lásky k Bohu a k lidem. Chtěl jsi teď žít a nechtěl jsi, aby tě něco postihlo. Ale Bůh chtěl jinak. Jsou dvě vůle: tvá vůle musí být opravena, aby se sjednotila s Boží vůlí, ne abys přizpůsobil vůli Boží vůli své.

S velkou radostí jsem viděl, jak mnoho lidí dalo svůj život – jako ty, Pane: usque ad mortem, až k smrti. Svou sílu a své zaměstnání věnovali službě církvi, k prospěchu všech lidí.

Naučme se poslouchat, naučme se sloužit: není nic důstojnějšího než se dobrovolně chtít vydat a být užitečný druhým. Jestliže v nás vře pýcha a hrdost nás chce přesvědčit, že jsme nadlidé, potom přišel okamžik, abychom řekli „ne“, abychom řekli, že naše vítězství spočívá jedině v pokoře. Tím se sjednotíme s Kristem na kříži, ale ne mrzutě, úzkostlivě, nýbrž s radostným srdcem, neboť tato radost, která spočívá v zapomenutí na sebe, je nejlepším důkazem naší lásky.


20

Vraťme se znovu k oné prostotě Ježíšova života, o níž jsme tak často společně uvažovali. Tato skrytá léta v Pánově životě nejsou ani bezvýznamná, ani nejsou pouhou přípravou na další léta, na jeho veřejnou činnost. Od roku 1928 to vidím velmi jasně: Bůh chce, abychom my křesťané chápali celý Pánův život jako příklad. Zkoumal jsem zvlášť jeho skrytý život, jeho život obyčejné práce mezi lidmi; Pán chce, aby mnoho lidí šlo touto cestou, kterou šel on sám v letech svého tichého, nenápadného života. Uposlechnout Boží vůli znamená proto vždycky vymanit se ze svého sobectví: ale neznamená to vzdálit se od normálního života lidí, s kterými nás spojuje náš stav, naše zaměstnání a společenské postavení.

Sním – a můj sen se mezitím stal skutečností –, jak nesčetné množství Božích dětí posvěcuje svůj život jakožto obyčejní lidé a podílejí se na námahách, nadějích a úsilích svých bližních. Ti ať slyší tuto božskou pravdu: jestliže zůstáváte ve světě, není to proto, že na vás Bůh zapomněl nebo vás nepovolal, ne, Bůh vás vyzval, abyste zůstali v pozemských pracích a starostech. Vaše povolání a vaše schopnosti se nejen neprotiví jeho božským plánům, ale jsou posvěceným obětním darem, který Kristus podal Otci.


21

Připomenout křesťanovi, že jeho život nemá jiný smysl než plnit Boží vůli, neznamená odloučit ho od ostatních lidí. Naopak, Kristovo přikázání, abychom se navzájem milovali, jako on miloval nás (srov. Jan 13,34–35), znamená pro mnoho křesťanů žít po boku svých bližních a žít jako oni, sloužit Bohu ve světě, aby tak všem lidem byla lépe hlásána Boží láska a připomenuto, že se na zemi otevřely Boží cesty.

Pán se neomezil na to, aby nám řekl, že nás miluje – dokázal nám to skutky. Nezapomeňme, že Kristus se stal člověkem, aby nás poučil o tom, co se teď máme naučit my: žít jako Boží děti. Připomeňme si úvod, kterým Lukáš začal vyprávění ze Skutků apoštolů: Ve své dřívější knize jsem pojednal, milý Theofile, o všem, co Ježíš konal a čemu učil (1,1). Přišel, aby nás poučil: jako Mistr svým jednáním a příkladem svého života.

Před Dítětem v jeslích budeme teď pokračovat ve zpytování svého svědomí a ptát se: Jsme ochotni se snažit, aby náš život sloužil jako vzor a ponaučení našim bratřím, našim bližním, lidem? Jsme rozhodnuti být druhým Kristem? Vyznat to ústy nestačí. Ptám se každého z vás a ptám se sám sebe: Ty, který jsi jako křesťan povolaný být druhým Kristem, může se o tobě říci, že se řídíš podle tohoto facere et docere, konat a učit? Že jednáš ve všem jako Boží dítě, které pozorně dbá Otcovy vůle? Že se snažíš pohnout lidi, aby se podíleli na dobrých, ušlechtilých božských a lidských dílech spásy? Prožíváš ve svém všedním dnu ve světě život Kristův?

Konat Boží skutky není žádná fráze, ne, je to pozvání stravovat se z lásky. Musíme zemřít sobě, abychom se zrodili k novému životu. Neboť tak poslouchal Ježíš, a byl poslušný až k smrti na kříži, mortem autem crucis; propter quod et Deus exaltavit illum (Flp 2,8–9), a proto ho Bůh povýšil. Budeme-li poslouchat Boží vůli, bude také pro nás kříž vzkříšením a povýšením. A krok za krokem se v nás bude projevovat Kristův život a my se budeme snažit, abychom byli dobrými Božími dětmi, které přes své četné slabosti a chyby putují po zemi jako Kristus a konají dobro.

Až přijde smrt, a přijde neúprosně, budeme ji očekávat s radostí, jak jsem to viděl u mnoha lidí, kteří svatě prožívali svůj všední den. Neboť když jsme následovali Krista v konání dobra, v poslušnosti a nesení kříže, také jako Kristus s radostí vstaneme z mrtvých, surrexit Dominus vere (Lk 24,34) – Pán skutečně vstal.

Přece vidíte, že Ježíš, který se stal dítětem, přemohl smrt. Boží Syn zvítězil svým ponížením, svým prostým životem, svou poslušností, tím, že vtiskl všednímu životu lidí božský ráz.

To je Kristovo vítězství. Pozvedl nás na svou úroveň, na úroveň božského synovství tím, že sestoupil na zem, na úroveň lidských dětí.


Předchozí Další