Josemaría Escrivá Obras
179

Končí liturgický rok. Při mši svaté klademe Bohu Otci na oltář oběť Krista, kterého Bůh pomazal… na kněze a krále v království svatosti a milosti, v království spravedlnosti, lásky a pokoje, jak za chvíli budeme číst v prefaci. Všichni jistě cítíte v srdci nesmírnou radost při pomyšlení na posvátné lidství našeho Pána: je to král s lidským srdcem, jako je srdce naše. On, tvůrce vesmíru a všech tvorů, nechce vládnout, ale žebrá o trochu lásky a mlčky nám ukazuje své probodené ruce.

Proč ho tedy tolik lidí dosud nechce uznat? Proč je stále slyšet onen krutý protest: Nolumus hunc regnare super nos (Lk 19,14), nechceme tohoto člověka za krále? Na světě jsou miliony lidí, kteří se takto staví k Ježíši Kristu, vlastně k pouhému přízraku Ježíše Krista, protože Krista neznají a nepoznali ani krásu jeho tváře, ani nádheru jeho učení.

Za toto pohoršlivé jednání toužím dávat našemu Pánu zadostiučinění. Když poslouchám toto nepřestávající volání, a nejsou to vždy jen pouhé hlasy, ale i málo ušlechtilé činy, cítím potřebu zvolat hodně nahlas: Oportet illum regnare! (1 Kor 15,25), on totiž musí kralovat.

Odpor ke Kristu

Mnoho lidí nesnese, aby Kristus kraloval, stavějí se proti němu nejrůznějšími způsoby: v obecných popisech světa a lidského soužití, v mravech, ve vědě, v umění. Dokonce i v životě církve! Já nemám na mysli – píše sv. Augustin – zlé lidi, kteří se rouhají Kristu. Ve skutečnosti je málo těch, kdo se rouhají jazykem, ale je mnoho těch, kdo se rouhají svým jednáním.

Někomu dokonce vadí sám výraz Kristus Král. Je to jen otázka slovního vyjádření – jako by Kristovo království mělo co dělat s politickými frázemi; jiným lidem vadí uznání královské důstojnosti našeho Pána, protože by je to nutilo přijmout nad sebou nějaký zákon. A oni nesnášejí žádný zákon, ani zásadní přikázání lásky, protože se nechtějí přiblížit k Boží lásce. Prahnou pouze po tom, aby mohli sloužit vlastnímu sobectví.

Milostí Boží jsem už dlouho puzen opakovat tento němý výkřik: Serviam! Chci sloužit! Ať v nás Pán rozmnoží tyto snahy – sloužit a odpovědět tak na jeho božské volání, přirozeně, neokázale, nehlučně, třeba na ulici. Věnujme mu, my, jeho poddaní, jeho děti, modlitbu – a jazyk i ústa se nám naplní mlékem a medem; oslavování Božího království bude mít chuť medu, neboť je to království svobody, té svobody, kterou nám on vydobyl (srov. Gal 4,31).


180

Kristus – Pán světa

Chtěl bych, abychom se zamysleli nad tím, že Kristus, kterého jsme viděli v Betlémě jako roztomilé dítě, je pánem světa: neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi, on smířil s Otcem všechny věci a ustanovil mír mezi nebem a zemí skrze krev, kterou vylil na kříži (srov. Kol 1,11–16). Nyní Kristus kraluje po pravici Otce, tak zvěstují oni dva bíle odění andělé učedníkům, když po nanebevstoupení Páně hleděli v úžasu k nebi: Lidé z Galileje, proč tak stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl vzat od vás do nebe, přijde zase právě tak, jak jste ho viděli, že odchází do nebe (Sk 1,11).

Skrze něj kralují králové (srov. Př 8,15), ovšem s tím rozdílem, že lidské vlády jsou pomíjivé, ale Kristovo království bude trvat na věky a navždy (Ex 15,18), jeho království je království věčné, jeho moc trvá po všechna pokolení (Dan 3,100).

Kristovo království není jen nějaký slovní obrat ani řečnický obraz. Kristus žije, také jako člověk, s tím samým tělem, které dostal při vtělení, s kterým vstal z mrtvých po utrpení na kříži, a stále žije oslaven v osobě Slova, se svou lidskou duší. Kristus, skutečný Bůh a člověk, žije a kraluje a je pánem světa. Pouze v něm má vše, co žije, život.

A proč se tedy nyní nezjeví v celé své slávě? Protože jeho království není z tohoto světa (Jan 18,36), ačkoliv je ve světě. Ježíš odpověděl Pilátovi: Já jsem král! Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas (Jan 18,37). Ti, kdo od Mesiáše očekávali viditelnou světskou moc, se zmýlili, neboť Boží království nespočívá v jídle a pití, ale ve spravedlnosti, pokoji a radosti, jaké dává Duch svatý (Řím 14,17).

Pravda a spravedlnost, pokoj a radost, jaké dává Duch svatý. To je Kristovo království: Boží působení pro spásu lidí, které vyvrcholí na konci věků, až Pán, který sídlí na nebesích, přijde lidi soudit.

Kristus při svých kázáních na této zemi nenabízí žádný politický program, ale říká: Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království (Mt 3,2; 4,17), posílá své apoštoly, aby hlásali tuto radostnou zvěst (srov. Lk 10,9), a učí, abychom v modlitbě prosili o příchod tohoto království (srov. Mt 6,10). Boží království a jeho spravedlnost, svatý život, máme především hledat (srov. Mt 6,33), to je to jediné potřebné (srov. Lk 10,42).

Spása, o které káže náš Pán Ježíš Kristus, je výzvou pro všechny lidi: Stalo se, že jeden král vystrojil svému synovi svatbu. Poslal služebníky, aby svolali hosty na svatbu (Mt 22,2–3). Proto Pán říká, že Boží království je mezi vámi (Lk 17,21).

Z díla spásy není vyloučen nikdo, když se svobodně podvolí tomu, co Kristus tak láskyplně požaduje: znovu se narodit (srov. Jan 3,5), stát se dítětem s upřímným srdcem, být prostý (srov. Mk 10,15; Mt 18,3; 5,3) a vypudit ze srdce všechno, co ho odvádí od Boha. Ježíš vyžaduje skutky, nejen slova (srov. Mt 7,21). A také neohrožené úsilí, protože pouze ti, kdo bojují, si zaslouží věčné dědictví.

Na této zemi nedojde k dokonalému uskutečnění tohoto království, to je, ke konečnému soudu rozhodujícímu o spáse nebo odsouzení. Nyní je toto království jako setba (srov. Mt 13,24), jako růst hořčičného zrna (srov. Mt 13,31–32). Na konci bude jako síť, která se spustí do moře a z které, až bude vytažena na písek, budou vybráni k různým osudům ti, kdo jednali spravedlivě, a ti, kdo páchali nepravosti (srov. Mt 13,47–48). Ale dokud žijeme zde na zemi, podobá se toto království kvasu, který vzala žena a zadělala ho do tří měřic mouky, až se všechno prokvasilo (srov. Mt 13,33).

Kdo toto království, o kterém mluví Kristus, pochopí, zjistí, že stojí za to pro jeho dosažení dát všechno v sázku. Je to totiž perla, kterou koupí obchodník za cenu toho, že prodá vše, co má, je to poklad nalezený na poli (srov. Mt 13,44–46). Získat Boží království je obtížné, nikdo si nemůže být jist, že ho už dosáhl (srov. Mt 21,43; 8,12), ale pokorné volání kajícího člověka otevře jeho brány dokořán. Jeden ze zločinců, kteří byli ukřižováni s Ježíšem, ho prosí: Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království. Odpověděl mu: „Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji“ (Lk 23,42–43).


181

Království v srdci

Jak velký jsi, náš Pane a Bože! Ty dáváš našemu životu nadpřirozený smysl a Boží rozměr. Ty působíš, že skrze lásku tvého Syna můžeme celou svou bytostí opakovat: Oportet illum regnare! (On totiž musí kralovat), zatímco zní obehraná písnička o naší slabosti, protože ty víš, že jsme jen tvorové, a jací tvorové – utvořeni z hlíny, a to nejenom naše nohy (srov. Dan 2,33), ale naše srdce i hlava. Božskou melodii můžeme hrát jen skrze tebe.

Kristus musí kralovat především v našem srdci. Ale co bychom mu asi odpověděli, kdyby se zeptal: „A jak mě necháš v sobě kralovat?“ Já bych mu odpověděl, že k tomu, aby u mne kraloval, potřebuji hojnost jeho milosti. Jedině tak i poslední zabušení srdce, poslední výdech, skomírající pohled, to nejobyčejnější slovo, ta nejprostší myšlenka bude vyjadřovat slavné Hosana na počest mého Krista Krále.

Jestliže chceme, aby Kristus kraloval, musíme být důslední. Měli bychom začít tím, že mu odevzdáme své srdce. Kdybychom to neudělali, pak mluvit o Kristově kralování by bylo pouhým nekřesťanským pokřikováním, bylo by vnějším projevem neexistující víry, zneužíváním Božího jména pro lidské čachry.

Kdyby podmínkou Kristova kralování v mém i tvém srdci bylo to, že tam najde dokonale připravené místo, měli bychom důvod k zoufalství. Ale neboj se, siónská dcero! Hle, tvůj král přichází, sedí na oslátku (Jan 12,15). Vidíte? Ježíš se spokojí s obyčejným zvířetem, které mu má sloužit jako trůn. Nevím, jak vy se na to díváte, ale mě osobně nepokořuje uznat, že jsem v očích Pána osel: Byl jsem před tebou podobný němé tváři. Já však chci stále být u tebe: uchopils mě za pravici (Žl 73[72],22–23), povedeš mě za ohlávku.

Přemýšlejte, jaké má takový osel vlastnosti, i když je jich dnes už tak málo. Nepředstavujte si ovšem osla starého, tvrdohlavého a pomstychtivého, který se umí pomstít zrádným kopancem, představte si mladého oslíka s ušima napnutýma jako tykadla, nenáročného na jídlo a těžce pracujícího, energicky a vesele klusajícího. Jsou jistě stovky zvířat krásnějších, schopnějších a neústupnějších. Kristus si však zvolil osla, aby se na něm ukázal jako král před lidmi, kteří mu provolávali slávu, protože nechce mít nic společného s vypočítavou prohnaností, s bezcitností chladných srdcí, s okázalou, ale prázdnou krásou. Náš Pán si váží radosti mladého srdce, prostého kroku, upřímného hlasu, čistých očí, sluchu pozorného k jeho slovům lásky. Tak kraluje v duši.


182

Kralovat službou

Když Kristu dovolíme, aby kraloval v našem srdci, nestaneme se tím vládci, staneme se služebníky všech lidí. Toto slovo se mi velmi líbí! Sloužit svému Králi a skrze něho všem těm, kdo byli vykoupeni jeho krví. Kéž bychom, my křesťané, uměli sloužit! Svěřme Pánu své rozhodnutí, že se chceme naučit sloužit, protože jen službou budeme moci poznat a milovat Krista a hlásat ho ostatním lidem a podaří se nám, aby ho i oni milovali.

A jak ho ukážeme svým bližním? Příkladem. Musíme být jeho svědky jako ochotní služebníci Ježíše Krista při všem, co děláme, protože on je Pánem našeho života, protože on je první i poslední příčinou našeho bytí. A potom, až vydáme svým příkladem toto svědectví, budeme schopni poučovat také slovem, učením. Tak jednal i Kristus: coepit facere et docere (Sk 1,1), nejprve učil skutky, potom kázal slovy.

Sloužit druhým skrze Krista vyžaduje, abychom byli velmi lidští, přirození. Jestliže náš život není po lidské stránce v pořádku, Bůh v něm nemůže nic vykonat, protože on nestaví na nepořádku, na sobectví ani na domýšlivosti. Musíme se snažit všechny chápat, musíme usilovat o dobré vztahy se všemi, všechny omlouvat, všem odpouštět. Nebudeme samozřejmě říkat, že něco nesprávného je správné, že urážka Boha není urážka Boha, že zlo je dobro. Na zlo však nebudeme odpovídat dalším zlem: umlčíme je hojností dobra (srov. Řím 12,21). Tak bude Kristus kralovat v našem srdci i v srdci našich bližních.

Někteří lidé se snaží o vybudování míru na světě, aniž by vpustili Boží lásku do svých vlastních srdcí, aniž by skrze tuto Boží lásku sloužili lidem. Jak bude pak možné uskutečnit mírové poslání? Kristův pokoj je pokoj Kristova království. A království našeho Pána musí být založeno na touze po svatosti, na pokojné ochotě přijímat milosti, na statečném konání spravedlnosti, na nesmírné Boží lásce.


183

Kristus nade vším

To není jen nějaký marný sen, toto všechno lze uskutečnit. Jen kdybychom se my lidé rozhodli chovat ve svých srdcích Boží lásku! Kristus, náš Pán, byl ukřižován a povýšením na kříž spasil svět a smířil Boha s lidmi. Ježíš Kristus myslí na všechny: Et ego, si exaltatus fuero a terra, omnia traham ad meipsum (Jan 12,32: A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě), jestliže mě povýšíte nad všechny pozemské záležitosti, budete okamžik za okamžikem plnit své povinnosti. Budete mými svědky v tom, co se zdá být velké, i v tom, co se zdá být maličkostí, omnia traham ad meipsum, všechno potáhnu k sobě. Moje království mezi vámi se pak stane skutečností.

Kristus, náš Pán, se stále snaží rozsévat dílo spasení lidí a všeho stvoření, tohoto našeho světa, který je dobrý, protože jako dobrý vyšel z Božích rukou. To jen Adamova urážka Boha, lidská pýcha, porušila božský soulad všeho stvořeného.

Když však nastala plnost času, poslal Bůh Otec svého jednorozeného Syna, který skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny, aby nastolil obnovený pokoj, aby vykoupil člověka z hříchu a abychom adoptionem filiorum reciperemus (Gal 4,5), byli přijati za syny, schopné účasti na Božím tajemství, aby tomuto novému člověku, těmto novým Božím dětem (srov. Řím 6,4–5), tak bylo dáno osvobodit celý vesmír od chaosu a obnovit všechno v Kristu (srov. Ef 1,9–10), který všechno smířil s Bohem (srov. Kol 1,20).

K tomuto úkolu jsme byli povoláni i my, křesťané, je to náš apoštolský úkol a měla by nás stravovat touha po uskutečňování Božího království, kde by už nebyla nenávist a krutost, abychom na zemi šířili silný a pokojný balzám lásky. Prosme dnes našeho Krále, aby nám dovolil pokorně a oddaně spolupracovat na Božím plánu – rovnat, co je zkřiveno, napravovat to, co člověk pokazil, přivádět na správnou cestu to, co zbloudilo, obnovovat harmonii všeho stvořeného.

Přijmout křesťanskou víru znamená pokračovat v Ježíšově poslání mezi lidmi. Každý z nás musí být alter Christus, ipse Christus, druhý Kristus, samotný Kristus. Pouze tak se budeme moci dát do tohoto důležitého, velkého a nekonečného úkolu: posvěcovat zevnitř všechny pozemské struktury a vnášet do nich kvas vykoupení.

Nikdy nemluvím o politice. Nemyslím na poslání křesťanů na této zemi jako na nějaký politicko-náboženský proud – bylo by to pošetilé –, ani kdybych měl dobrý úmysl vlít Kristova ducha do všech oborů lidské činnosti. To, co je třeba svěřit Bohu, je srdce každého člověka, ať je to kdokoliv. Snažme se, aby každý křesťan byl ochoten vydávat svědectví – příkladem i slovy – víře, kterou vyznává, a to tam, kde právě je, bez ohledu na okolnosti, které nemůže ovlivnit, bez ohledu na jeho postavení v církvi nebo ve společnosti.

Křesťan žije ve světě plným právem, protože je člověk. Jestliže dovolí, aby v jeho srdci kraloval Kristus, pak se při každé práci setká, a to velmi silně, s účinnou spasitelnou pomocí našeho Pána. A vůbec nezáleží na tom, zde je tato práce, jak se říká, vznešená nebo nedůležitá, protože v Božích očích to, co je z lidského hlediska vznešené, může být naopak nepatrné; a to, o čem říkáme, že je nedůležité a skromné, může být křesťanským vrcholem svatosti a služby.


184

Osobní svoboda

Křesťan by při své práci neměl přehlížet nebo nedbat na požadavky toho, co je přirozené. Kdyby se pod pojmem posvěcovat lidskou práci rozumělo neuznat nebo nechat zmizet její vlastní dynamickou sílu, odmítl bych tohoto výrazu používat. Osobně jsem nikdy nebyl přesvědčen o tom, že je dobré, aby se běžná lidská práce honosila nálepkou s označením náboženského vyznání, protože se mi zdá, ačkoli uznávám i jiný názor, že tu existuje nebezpečí zneužívání naší víry. Kromě jiného i proto, že nálepky s názvem katolický se někdy užívalo k ospravedlnění činností a postupů z lidského hlediska nepříliš čestných.

Jestliže svět a všechno, co je v něm – kromě hříchu –, je dobré, protože je to dílo Boha, našeho Pána, křesťan neustále bojující, aby neurazil Boha – pozitivní boj lásky –, se má ve všem angažovat bok po boku s ostatními občany, má bránit všechna dobra, související s lidskou důstojností.

A existuje-li nějaké dobro, které bude muset vždy zvlášť vyhledávat, pak je to osobní svoboda. Pouze, když odpovědně brání individuální svobodu ostatních, bude moci lidsky a křesťansky upřímně hájit svobodu svou. Opakuji a budu opakovat neustále, že Pán nám dal zadarmo jeden veliký nadpřirozený dar – Boží milost; a druhý zázračný lidský dar – osobní svobodu, která od nás všech, nemá-li se změnit v nevázanost, vyžaduje bezúhonnost, účinnou snahu o to, aby se naše jednání uskutečňovalo v rámci Božího zákona, protože, kde je duch Páně, tam je svoboda (2 Kor 3,17).

Kristovo království je království svobody; tady již neexistují otroci, kromě těch, kteří se dobrovolně spoutají Boží láskou. Požehnáno budiž otroctví lásky, které nás osvobozuje. Bez svobody nemůžeme odpovědět na milost, bez svobody se nemůžeme z nadpřirozených pohnutek svobodně odevzdat Pánu – proto, že se nám chce.

Někteří z vás, kdo mě posloucháte, mě znáte už mnoho let. Můžete mi tedy dosvědčit, že celý život káži o osobní svobodě s osobní odpovědností. Hledal jsem ji a hledám po celé zemi, jako Diogenes hledal člověka. A každým dnem ji miluji víc a více, miluji ji nade všechny pozemské věci; je to poklad, který nikdy dosti nedoceníme.

Když mluvím o osobní svobodě, nezaměřují se na jiné, snad důležitější problémy, které však nepříslušejí mému kněžskému povolání. Vím, že mi nepřísluší jednat o světských a pomíjivých tématech, která patří do světské a civilní oblasti, o záležitostech, které Pán nechal na svobodné a klidné polemice lidí. Vím také, že ústa kněze, který se má zcela vyhýbat politickým stranám, se mají otevřít pouze pro to, aby vedla lidi k Bohu, k jeho duchovnímu spasitelskému učení, ke svátostem, které ustanovil Kristus, k duchovnímu životu, který nás má přibližovat Pánu, když si uvědomíme, že jsme jeho děti, a tedy i bratři všech lidí bez výjimky.

Dnes slavíme slavnost Ježíše Krista Krále. A jistě se nezpronevěřím svému kněžskému úřadu, když řeknu, že kdyby někdo chápal Kristovo království jako politický program, nepochopil by nadpřirozenou podstatu víry, byl by na cestě k tomu, aby zatížil svědomí břemeny, která nejsou od Ježíše, protože jeho jho netlačí a jeho břemeno netíží (Mt 11,30). Milujme opravdově všechny lidi, milujme Krista nade všechno a pak bude samozřejmé, že budeme milovat spravedlivou svobodu druhých, s nimiž budeme žít rozumně a v pokoji.


185

Pokojné děti Boží

Snad mi namítnete: Je přece málo těch, kdo toto chtějí slyšet, a ještě méně těch, kdo podle toho chtějí žít. Tvrdím však, že svoboda je silná a zdravá rostlina, které se daří špatně mezi kamením, v trní nebo na cestách ušlapaných od lidí (srov. Lk 8,5–7). Vždyť nám to bylo oznámeno, ještě než Kristus přišel na zem.

Vzpomeňte si na druhý žalm: Proč se pohané bouří, proč národy strojí marné plány? Pozdvihují se pozemští králové a vladaři se spolu umlouvají proti Hospodinu a jeho Pomazanému (Žl 2,1–2). Vidíte? Nic nového. Byli proti Kristu ještě před jeho narozením, byli proti němu, když jeho nohy pokojně procházely palestinskými cestami, pronásledovali ho i potom. A nyní útočí na údy jeho mystického, královského Těla. Nač tolik nenávisti, proč tolik útoků na bělostnou prostotu, proč toto všeobecné potlačování svobody svědomí?

Rozlámejme jejich okovy a odhoďme jejich pouta! (Žl 2,3). Lámou jemné jho, odhazují své břemeno, podivuhodné břemeno svatosti a spravedlnosti, milosti, lásky a pokoje. Jsou plni zuřivosti tváří v tvář lásce, vysmívají se bezbranné dobrotě Boha, který odmítá použít svých andělských pluků, aby se bránil (srov. Jan 18,36; Mt 26,52–54). Kdyby byl přistoupil na kompromis, kdyby obětoval několik málo nevinných, aby uspokojil většinu viníků, jistě by se pokoušeli se s ním dohodnout. Ale myšlení Boží není takové. Náš nebeský Otec je opravdovým otcem a je ochoten odpustit tisícům pachatelů zla jen pro deset spravedlivých (srov. Gn 18,32). Ti, kdo jednají pod vlivem zla, nemohou takové milosrdenství pochopit. Utvrzují se v tom, že zde na zemi zdánlivě nemohou být potrestáni, a dopouštějí se nespravedlností.

Směje se ten, který na nebesích trůní, jsou Pánu k smíchu. Potom k nim rozhorlen mluví, děsí je svým hněvem (Žl 2,4–5). Jak oprávněný je tento Boží hněv a jak spravedlivé je toto rozlícení, jak velká je však i Boží shovívavost!

Já jsem přece ustanovil svého krále na Siónu, na své svaté hoře! Vyhlásím Hospodinovo rozhodnutí, Pán mi řekl: „Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil“
(Žl 2,6–7). Milosrdný Bůh Otec nám dal svého Syna jako krále. Když hrozí, je pohnut, oznamuje nám sice svůj hněv, ale dává nám svou lásku. Ty jsi můj syn, tak se obrací ke Kristu a obrací se i na tebe a na mne, jestliže se rozhodneme stát se alter Christus, ipse Christus.

Slova nejsou s to vyjádřit, co cítí srdce tváří v tvář Boží dobrotě. Říká nám: Ty jsi můj syn. Ne nějaký cizí člověk, ani ne sluha, s kterým se jedná blahovolně, dokonce ani ne přítel. Syn! Dopřává nám prožívat synovskou lásku a, dovolil bych si tvrdit, také určitou nestoudnost syna, jehož Otec mu neumí nic odmítnout.


186

Že mnoho lidí zatvrzele jedná nespravedlivě? Jistě, ale Pán naléhá: Požádej mě, a dám ti v majetek národy, do vlastnictví končiny země. Můžeš je roztlouci železným prutem, jako hliněnou nádobu je můžeš rozbít (Žl 2,8–9). Jsou to od Boha velké sliby, nelze je přeslechnout. Kristus není nadarmo spasitelem světa a kraluje svrchovaně po pravici Otce. Je to hrozná předpověď toho, co každého člověka očekává, až život pomine – a on opravdu pomine –, co čeká všechny, až skončí dějiny, jestliže jejich srdce ztvrdne zlem a beznadějí.

Ale Bůh, který vždy může zvítězit silou, raději přesvědčuje: Nuže, králové, pochopte! Dejte si říci, vladaři země! V bázni se podrobte Hospodinu, s chvěním ho poslouchejte, aby se nerozhněval k vaší zhoubě, protože jeho hněv se roznítí rychle (Žl 2,10–12). Kristus je Pán a Král. A my vám hlásáme radostnou zvěst, že ta zaslíbení, která Bůh dal našim otcům, vyplnil na jejich dětech, na nás, když vzkřísil Ježíše. Tak je i psáno v druhém žalmu: „Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil.“

Ať je vám tedy známo, bratři, že skrze něho se vám hlásá odpuštění hříchů. Mojžíšský Zákon neměl tu sílu, aby vás osvobodil od viny. Skrze něho (Krista) je však od viny osvobozován každý, kdo věří. Hleďte tedy, aby vás nepostihlo to, co je řečeno v Prorocích: „Dívejte se, vy, kteří (mnou) pohrdáte, užasněte a zmizte! Já vykonám dílo ve vašich dnech, (takové) dílo, že nebudete věřit, když vám o něm bude někdo vypravovat!“
(Sk 13,32–33; 38–41).

Kristovo království v srdcích je dílem spásy, projevem Božího milosrdenství. Blaze všem, kdo se k němu uchylují! (Žl 2,12). My křesťané máme právo velebit Kristův královský majestát, protože, i když je hodně nespravedlnosti, i když je mnoho těch, kdo si toto království lásky nepřejí, v dějinách lidstva, které jsou plny zla, se přece jen pomalu spřádá dílo věčné spásy.


187

Boží andělé

Ego cogito cogitationes pacis et non afflictionis (Jer 29,11), moje myšlenky jsou o pokoji, nikoliv o trápení, říká Pán. Buďme lidmi pokoje, lidmi spravedlnosti, tvůrci dobra a Pán pro nás nebude soudcem, ale přítelem, bratrem, Láskou.

Ať nás při této radostné pozemské pouti provázejí Boží andělé. Před narozením našeho Vykupitele, píše sv. Řehoř Veliký, jsme ztratili přátelství andělů. Prvotní hřích a naše každodenní hříchy nás vzdálily od jejich zářivé čistoty... Ale od chvíle, kdy jsme uznali našeho Krále, nás andělé uznali za své spoluobčany.

A jelikož král nebes vzal na sebe naše pozemské tělo, andělé se už nevzdalují od naší lidské ubohosti, neodvažují se považovat za něco horšího tuto přirozenost, které se klanějí, když vidí, jak je nade všechny velebena v osobě krále nebes; a nemají nic proti tomu, aby považovali člověka za přítele
.

Maria, svatá Matka našeho Krále, královna našich srdcí, o nás pečuje, jak to umí jen ona. Matko milosrdenství, trůne milosti, prosíme tě, abychom dovedli ze svého života a z života těch, kteří nás obklopují, složit verš po verši prostou báseň lásky, quasi fluvium pacis (srov. Iz 66,12), jako řeku pokoje. Ty jsi nevyčerpatelné moře milosrdenství: Všechny řeky tečou do moře, a moře se nikdy nenaplní (Kaz 1,7).


Předchozí