Josemaría Escrivá Obras
171

Assumpta est Maria in coelum, gaudent angeli, církev tě chválí a velebí, Maria; tys vyvýšena nad sbory andělů. Proč dnes pociťujeme tak velikou vnitřní radost, jako by nám srdce chtělo vyskočit z hrudi, proč máme v duši pokoj? Protože si připomínáme oslavení naší Matky, a je tedy přirozené, že její děti se radují, když vidí, jak ji poctila Nejsvětější Trojice.

Její přesvatý Syn, Kristus, náš bratr, nám ji dal na Kalvárii za matku, když řekl svatému Janovi: To je tvá matka (Jan 19,27). A jako ji v tom okamžiku nesmírné bolesti přijal za matku milovaný učedník, tak ji spolu s ním přijímáme i my. Svatá Maria nás přijala v bolesti, když se naplnilo staré proroctví: Tvou vlastní duší pronikne meč (Lk 2,35). Všichni jsme jejími dětmi, ona je matkou veškerého lidstva. A dnes si toto lidstvo připomíná její těžko popsatelné nanebevzetí. Maria vstupuje do nebe, ona, dcera Boha Otce, matka Boha Syna, snoubenka Ducha svatého. Po Bohu nad ní není.

Tajemství lásky

Je to tajemství lásky. Lidský rozum to není schopen zcela pochopit. Pouze víra dává tušit, jak mohl být nějaký lidský tvor pozvednut k tak velké důstojnosti, až se stává láskyplným zdrojem potěšení Nejsvětější Trojice. Víme, že je to tajemství, ale když se jedná o naši matku, budeme se snažit o hlubší pochopení – lze-li vůbec takto mluvit – než u ostatních pravd víry.

Co bychom asi udělali, kdybychom si mohli vybrat svou vlastní matku? Myslím, že bychom si vybrali právě tu svou, tu, kterou máme, a obdařili bychom ji těmi nejlepšími vlastnostmi. Totéž učinil Kristus, všemohoucí, nejvýš moudrý, Bůh – Láska.

Křesťané měli odedávna podobné úvahy: Bylo nanejvýš vhodné – píše sv. Jan Damašský – aby ta, která si při porodu uchovala neporušené panenství, si po smrti uchovala bez porušení i své tělo. Bylo záhodno, aby ta, která nosila ve svém lůně Stvořitele, který se stal malým dítětem, přebývala v Božím příbytku. Slušelo se, aby Boží nevěsta vešla do nebeského domu. Bylo správné, aby ta, která viděla svého Syna na kříži a cítila tak bolest, které byla ušetřena při porodu, se pak na něho mohla dívat, jak sedí po pravici Otce. Bylo záhodno, aby Boží matka měla vše, co patří i jejímu Synu, a aby byla uctívána všemi křesťany jako Boží matka a služebnice.

Podobně argumentovali často teologové ve snaze alespoň trochu osvětlit význam tolika milostí, kterými je Maria obdařena a které vrcholí jejím nanebevzetím. Říkají: Bylo záhodno. Bůh to tak mohl udělat a posléze to i udělal. Je to nejlepší vysvětlení toho, proč Bůh poskytl své matce od prvního okamžiku jejího neposkvrněného početí všechny výsady. Byla osvobozena z moci satana, je celá krásná – tota pulchra! – čistá, neposkvrněná na duši i na těle.


172

Tajemství tiché oběti

Všimněte si dále: Bůh chtěl svou matku oslavit, ale ona během svého pozemského života nebyla ušetřena ani bolesti, ani únavy z práce, ani pochybností ve víře. Vzpomeňte si na onu ženu z lidu, která jednoho dne začala chválit Ježíše a zvolala: Blahoslavený život, který tě nosil, a prsy, které tě kojily! A Pán odpovídá: Spíše jsou blahoslavení ti, kdo slyší Boží slovo a zachovávají ho (Lk 11,27–28). Byla to vlastně chvála jeho matky a jejího fiat (Lk 1,38), jejího prostého, oddaného staň se, které splnila do všech důsledků, které neprojevovala žádnými okázalými činy, ale skrytou každodenní obětí.

Když se budeme zamýšlet nad těmito pravdami, pochopíme poněkud více Boží logiku. Uvědomíme si, že nadpřirozená hodnota našeho života nezáleží na velkých činech, o kterých tak často sníme, ale na věrném přijímání Boží vůle, na velkodušné ochotě k drobným, každodenním obětem.

Abychom byli svatí, Boží, musíme být nejprve velmi lidští, musíme prožívat v Boží přítomnosti svůj život obyčejných lidí a tuto zdánlivou obyčejnost posvěcovat. Tak žila Maria, milostiplná, ta, v které Bůh našel zalíbení. Ta, která je nad anděly a svaté, žila normální život. Maria je člověk jako my, se srdcem jako je naše srdce, schopným těšit se a radovat, trpět a plakat. Před Gabrielovým zvěstováním Maria neví, že byla od věčnosti vyvolena za matku Mesiáše. Sama sebe považuje za nepatrnou (srov. Lk 1,48), proto potom s hlubokou pokorou uznává, že jí učinil veliké věci ten, který je mocný (Lk 1,49).

Mariina čistota, pokora a velkomyslnost kontrastují s naší ubohostí, s naším sobectvím. Je tedy dobré uvědomit si to a snažit se ji napodobovat. Jsme Boží tvorové stejně jako ona a stačí, abychom se snažili být věrni Bohu, a také v nás bude moci učinit veliké věci. Naše nedostatečnost nebude na překážku, protože Bůh si volí to, co je nepatrné, aby tím více zazářila síla jeho lásky (srov. 1 Kor 1,27–29).


173

Napodobovat Marii

Naše Matka je nám vzorem, jak odpovídat na Boží milost, a když budeme rozjímat o jejím životě, Bůh nám dá světlo, abychom i my uměli posvěcovat svůj všední život. My křesťané myslíme na Pannu Marii během roku, o mariánských svátcích i během všedního dne. Jestliže se v okamžicích našeho každodenního života budeme snažit představit si, jak by se asi naše Matka postavila k úkolům, které máme vykonat, budeme se pomalu učit napodobovat ji, až se jí budeme podobat tak, jako se děti podobají své matce.

Napodobujme především její lásku. Láska není jen záležitostí citů, musí být patrná nejen ve slovech, ale především ve skutcích. Svatá Panna neřekla pouze své fiat, ale toto pevné a neodvolatelné rozhodnutí plnila v každém okamžiku svého života. A tak i my, až nás Boží láska přivede k poznání toho, co Bůh chce, musíme slíbit věrnost, oddanost, a to s opravdovostí. Protože ne každý, kdo mi říká: „Pane, Pane!“, vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce (Mt 7,21).

Dále bychom měli napodobovat její přirozenou i nadpřirozenou jemnost a takt. Ona je privilegovaným tvorem v dějinách spásy: v Marii Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi (Jan 1,14). Byla vnímavým svědkem, působícím v skrytu, neměla ráda chválu, protože nehledala vlastní slávu. Maria prožívá všechna tajemství dětství svého Syna, lze-li to tak nazvat, tajemství normální. V okamžiku velkých zázraků a provolávání slávy ze strany davů mizí. Když je v Jeruzalémě Kristus na oslíku provoláván za krále, Maria tam není. Ale objevuje se pod křížem, když všichni utíkají. Toto její chování svědčí o velikosti, hloubce a svatosti její duše.

Snažme se od ní naučit poslušnosti vůči Bohu, jemné kombinaci poslušné služebnosti a moudré autority. Maria nemá nic z onoho chování pošetilých panen, které sice poslouchají, avšak ztřeštěně. Naše Paní naslouchá pozorně tomu, co chce Bůh, uvažuje o tom, čemu nerozumí, ptá se na to, co neví. A potom naprosto odevzdaně plní Boží vůli: Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova! (Lk 1,38). Vidíte tu nádheru? Svatá Maria, učitelka všeho našeho počínání, nás nyní učí, že poslušnost vůči Bohu není žádné patolízalství, že nezotročuje svědomí, ale vede nás ke svobodě Božích dětí (srov. Řím 8,21).


174

Škola modlitby

Pán vám jistě pomůže objevit ještě mnoho dalších rysů věrné a oddané Nejsvětější Panny, které si můžeme vzít za vzor: je to její čistota, její pokora, její rozhodnost, její velkodušnost, její věrnost... Chtěl bych mluvit o jedné věci, která se týká všech, protože je to základ duchovního růstu, a sice o životě modlitby.

Abychom využili všech milostí, které nám dnes dává naše Matka, abychom napomáhali působení Ducha svatého, pastýře našich duší, musíme se aktivně snažit o setkání s Bohem. Nemůžeme se skrývat v anonymitě. Neexistuje totiž duchovní život bez osobního vztahu k Bohu. Povrchnost není nic křesťanského. Rutina v naší askesi znamená podepsat úmrtní list duchovního života. Bůh nás vyhledává každého osobně a každý musí odpovědět sám za sebe: Tady jsem, volal jsi mě (1 Sam 3,5).

Všichni víme, že modlitba je rozhovor s Bohem. Možná že se však někdo zeptá: rozhovor, ale o čem? O čem jiném než o Božích věcech a o záležitostech našeho pracovního dne. O Ježíšově narození, o jeho putování po tomto světě, o jeho skrývání a o jeho kázání, o jeho zázracích, o jeho spasitelném utrpení a o jeho kříži, i o jeho zmrtvýchvstání. A v přítomnosti trojjediného Boha, naší prostřednice Marie a našeho přímluvce svatého Josefa – kterého já osobně mám ve velké úctě – budeme mluvit i o své každodenní práci, o rodině, o přátelích, o svých velkých plánech i o všedních maličkostech.

Tématem mé modlitby je můj život. Já to alespoň tak dělám. A z toho pak zcela přirozeně vyplyne určitý a pevný úmysl, jak se změnit, jak se zlepšit, jak na sebe nechat působit Boží lásku. Úmysl jednoduchý a konkrétní. A nemůže přitom chybět ani naléhavá, ale důvěřivá prosba, aby nás neopouštěl Duch svatý, protože Bože, (…) ty jsi má síla (Žl 43[42],2).

Jsme normální křesťané, pracujeme v nejrůznějších oborech, celá naše činnost běží po zaběhaných kolejích, vše probíhá v obvyklém rytmu. Zdá se nám, že všechny dny jsou stále stejné, monotónní... Tedy dobře: tento způsob života, na pohled tak všední, má svou nadpřirozenou hodnotu, je to něco, co Boha zajímá, protože i Kristus se chtěl vtělit do naší práce a oduševnit tak zevnitř i tu nejprostší činnost.

Tato myšlenka není nadpřirozená, jasná a nepopiratelná skutečnost, není to jen nějaká útěšná úvaha, která má povzbudit ty, kdo se patrně nezapíší do zlaté knihy historie. Krista zajímá právě ta práce, kterou máme vykonávat – jednou i tisíckrát – v kanceláři, v továrně, v dílně, ve škole, na poli, při manuální i při duševní práci, zajímá ho i skrytá oběť, když nedáváme druhým najevo svou špatnou náladu.

Toto všechno tedy projděte ve své modlitbě, využijte každé příležitosti, abyste řekli Ježíši, že se mu klaníte, a můžete tak rozjímat i uprostřed světa, v pouličním ruchu, prostě všude. To je první lekce ve škole Ježíše Krista. V této škole je nejlepší učitelkou Maria, protože ona si vždy uchovala tento postoj víry – nadpřirozeného pohledu na to, co se kolem ní dělo: To všechno uchovávala ve svém srdci (Lk 2,51).

Prosme dnes svatou Pannu Marii, aby nás naučila rozjímat, aby nás naučila odpovídat na neustávající klepání našeho Pána na dveře našeho srdce. Prosme ji: Matko naše, ty jsi dala světu Ježíše, který nám zjevuje lásku našeho Boha Otce, pomoz nám, abychom ho uměli poznávat ve své každodenní práci, pomoz našemu rozumu a vůli, abychom uměli naslouchat Božímu hlasu, přílivu milosti.


175

Učitelka apoštolů

Ale nemyslete jen sami na sebe, rozšiřte své srdce a zahrňte do něho celé lidstvo. Myslete především na své nejbližší – příbuzné, přátele, spolupracovníky – a snažte se poznat, jak byste je mohli přivést k hlubšímu přátelství s naším Pánem. Jestliže jsou to lidé spravedliví a čestní, schopní slyšet Boží hlas, svěřte je, každého konkrétně, naší Paní. A proste i za tolik lidí, které neznáte, protože všichni plujeme společně na jedné lodi.

Buďte poctiví, velkomyslní. Jsme částí jednoho těla, mystického těla Kristova, církve svaté, do které jsou zváni všichni, kdo poctivě hledají pravdu. Proto je naší povinností ukazovat ostatním lidem velikost a hloubku Kristovy lásky. Křesťan nesmí být sobecký, jinak by zrazoval své povolání. Nemá co dělat s Kristem postoj těch lidí, kteří se spokojí s klidem vlastní duše – je to klid falešný –, a při tom se nestarají o dobro druhých lidí. Jestliže si uvědomíme, jaký je pravý význam lidského života – bylo nám to zjeveno skrze víru –, není možné, abychom nadále spokojeně žili v přesvědčení, že jednáme správně, jestliže prakticky a konkrétně neděláme nic pro to, aby se i druzí přiblížili k Bohu.

Při apoštolátu existuje jedna skutečná překážka: je to jakási falešná úcta, obava dotknout se duchovních témat, protože mnoho lidí se domnívá, že podobný rozhovor se do každého prostředí nehodí, protože existuje riziko, že se dotkneme choulostivých míst. Takové úvahy bývají často pouhým maskováním sobectví! Nechceme se přece někoho dotknout, chceme sloužit. Ačkoli se osobně necítíme hodni, Boží milost z nás může učinit užitečný nástroj pro druhé lidi, když jim budeme hlásat radostnou zvěst o tom, že Bůh chce, aby se všichni lidé zachránili a (došli) k poznání pravdy (1 Tim 2,4).

Je vlastně dovoleno vnikat takto do života druhých lidí? Je to dokonce nutné! Kristus přece vnikl do našeho života, aniž požádal o dovolení! A podobně jednal i se svými prvními učedníky: Když šel podél Galilejského moře, uviděl Šimona a jeho bratra Ondřeje, jak loví v moři; byli totiž rybáři. Ježíš jim řekl: „Pojďte za mnou, a udělám z vás rybáře lidí!“ (Mk 1,16–17). Každý si samozřejmě může zachovat svou svobodu, falešnou svobodu, a říci Bohu „ne“, jako onen bohatý mladík, o kterém vypráví svatý Lukáš (srov. Lk 18,23). Ale náš Pán i my, kteří poslechneme jeho jděte a učte (srov. Mk 16,15), máme přece právo i povinnost mluvit o Bohu, o tak důležitém lidském námětu, protože touha po Bohu tryská z hlubin každého lidského srdce.

Svatá Maria, Regina apostolorum, královno všech těch, kdo touží hlásat lásku tvého Syna, ty, která máš tolik pochopení pro naši bídu a nedokonalost, vyprošuj nám odpuštění za náš život, za všechno to, co u nás mohlo být ohněm, a bylo jen popelem, za světlo, které přestalo osvěcovat, za sůl, která se zkazila. Matko Boží, všemocná orodovnice, dej nám s tímto odpuštěním také sílu opravdově žít z naděje a lásky, abychom mohli své bližní přivádět k víře v Krista.


176

Jediný recept: osobní svatost

Nejlepší cestou k tomu, jak nikdy neztratit apoštolskou odvahu, účinnou touhu sloužit lidem, je plnost života víry, naděje a lásky, jedním slovem: svatost. Nemám žádný jiný recept než tento: osobní svatost.

Dnes slavíme ve spojení s celou církví vítezství Boží matky, dcery a snoubenky. O velikonocích jsme se radovali ze vzkříšení našeho Pána třetího dne po jeho smrti. Stejně tak se radujeme i dnes, protože Maria, která Ježíše provázela z Betléma až ke kříži, je teď u něho s tělem i duší a na věky se raduje z jeho slávy. Je to tajemný způsob Božího odměňování. Panna Maria, která měla plnou účast na díle naší spásy, musela zblízka sledovat všechny kroky svého Syna: betlémskou chudobu, skrytý život obyčejné práce v Nazaretě, projevení Boží moci v Káně Galilejské, urážky při utrpení a božskou oběť na kříži, i věčnou blaženost v ráji.

Toto všechno se přímo týká i nás, protože tento nadpřirozený životní program by měl být také naší cestou. Maria nám ukazuje, že tato cesta je schůdná, že je bezpečná. Ona nás na cestě následování Krista předešla a její oslavení znamená pevnou naději pro naši vlastní spásu. Proto ji nazýváme spes nostra et causa nostrae laetitiae, naší nadějí a příčinou naší radosti.

Nikdy nás nesmí opustit naděje, že se staneme svatými, že přijmeme Boží volání, že vytrváme až do konce. Bůh, který v nás započal dílo posvěcování, ho dovede až do konce (srov. Flp 1,6). Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní? (Řím 8,31–32).

Při dnešní slavnosti vše vybízí k radosti. Pevná důvěra v naše osobní posvěcení je Božím darem, člověk však nemůže zůstat pasivní. Vzpomeňte si na Kristova slova: Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, den co den bere na sebe svůj kříž a následuje mě (Lk 9,23). Vidíte? Den co den. Nulla dies sine cruce! Žádný den bez kříže: žádný den, kdy bychom na sebe nevzali kříž našeho Pána, kdy bychom nepřijali jeho jho. Proto vám chci připomenout, že radost vzkříšení je důsledkem bolesti kříže.

Ale nebojte se, protože sám Pán nám přece řekl: Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží (Mt 11,28–30). Pojďte – komentuje sv. Jan Zlatoústý –, ne abyste skládali účty, ale abyste byli osvobozeni od svých hříchů, pojďte, protože já nepotřebuji slávu, kterou byste mi mohli poskytnout, potřebuji vaši spásu... Nebojte se, když slyšíte o jhu, protože ono netlačí, nebojte se, když mluvím o břemeni, protože ono netíží.

Cesta našeho osobního posvěcení je každodenní cestou kříže; tato cesta nemusí být smutná, protože nám na ní pomáhá sám Kristus, a tam, kde je on, není místa pro smutek. In laetitia, nulla dies sine cruce, znovu opakuji: s radostným srdcem, ani jeden den bez kříže.


177

Křesťanská radost

Vraťme se k tématu, které nám dnes církev nabízí: Maria byla vzata do nebe s tělem i duší, radují se andělé. Myslím při této příležitosti i na radost svatého Josefa, jejího přečistého manžela, který ji očekává v ráji. Vraťme se však na zem. Víra nám říká, že zde na zemi, v našem nynějším životě, jsme jen poutníci, nechybí tady ani oběti, bolest, strádání. Ale na této cestě nikdy nesmí chybět radost.

Služte Hospodinu s radostí (Žl 100[99],2), vlastně mu ani nelze sloužit jinak. Bůh miluje radostného dárce (2 Kor 9,7), takového, který se odevzdává v radostné oběti, protože neexistuje důvod, který by ospravedlňoval zármutek.

Snad se vám bude tento optimismus zdát poněkud přehnaný, protože všichni lidé dobře znají své nedokonalosti a svá selhání, zakoušejí utrpení, únavu, nevděk, snad i nenávist. A my křesťané jsme přece jako ostatní lidé. Jak tedy můžeme být osvobozeni od toho všeho, co je pro lidský život neodmyslitelné?

Bylo by jistě naivní popírat, že během našeho pozemského putování se často setkáváme s bolestí, malomyslností, smutkem i osamoceností. Ale skrze víru bezpečně víme, že toto vše není dílem náhody, že osud člověka není cestou k potlačení jeho touhy po štěstí. Víra nás učí, že toto všechno má nadpřirozený smysl, je to volání, které nás vede do Otcova domu. Toto nadpřirozené chápání pozemského života křesťanů nechce zjednodušovat celou složitost člověka, ale ujišťuje ho, že celou touto složitostí může procházet paprsek silné a nezničitelné Boží lásky, který spojuje pozemský život s konečným životem v naší pravé vlasti.

Slavnost Nanebevzetí Panny Marie nám dává právě tuto radostnou naději. Doposud jsme poutníci, ale naše Matka nás už předešla a ukazuje nám konec cesty. Opakuje nám, že lze dojít až na konec, a že, budeme-li věrni, tam opravdu i dojdeme. Nejsvětější Panna není jen naším vzorem, je i pomocnicí křesťanů. A na naši prosbu – monstra te esse Matrem, ukaž se matkou – neumí, ani nechce odepřít svým dětem mateřskou péči.


178

Radost je křesťanská ctnost. Vytrácí se pouze urážkou Boha. Hřích je totiž plodem sobectví a to je příčinou našeho smutku. I tehdy však radost přetrvává ve výčitkách svědomí, protože nás upozorňuje, že ani Bůh, ani jeho Matka na lidi nikdy nezapomínají. Když činíme pokání, když z našeho srdce tryská lítost, když se očistíme ve svátosti smíření, Bůh nám vyjde vstříc a odpustí nám, a smutek mizí. Máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen (Lk 15,32).

Tato slova jsou nádherným závěrem podobenství o marnotratném synu, o kterém bychom měli často rozjímat: tvůj Otec ti jde naproti, obejme tě, dá ti něžné a láskyplné políbení, poručí, aby ti dali oděv, prsten, obuv. Ty se ještě bojíš potrestání, a on ti navrací tvou důstojnost, bojíš se trestu, a on tě políbí, máš strach z podrážděných slov, a on pro tebe připravuje hostinu.

Boží láska je nevyčerpatelná. Jestliže takto jedná s tím, kdo ho urazil, co udělá pro uctění své neposkvrněné Matky, Virgo fidelis, Panny vždy věrné?

Jestliže se Boží láska projevuje tak silně, je-li lidské srdce – často zrazující – tak malé, jaké bude asi Mariino srdce, které se nikdy ani v nejmenším neprotivilo Boží vůli?

Podívejte se, jak liturgie dnešní slavnosti vyjadřuje nemožnost pochopit lidským rozumem nekonečné Boží milosrdenství. Místo aby vysvětlovala, opěvuje, působí na představivost, a nadšeně chválí. Neboť nikdo není schopen vyjádřit slovy něco podobného: Pak se objevilo na nebi veliké znamení: žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou z dvanácti hvězd kolem hlavy (Zj 12,1). Sám král touží po tvé kráse (…) V plné kráse vstupuje královská dcera, její šat je protkán zlatem (Žl 45[44],12.14).

Liturgie končí několika Mariinými slovy, ve kterých se pojí velká pokora s velkou důstojností: Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení, že mi učinil veliké věci ten, který je mocný (Lk 1,48–49).

Cor Mariae dulcissimum, iter para tutum, nejsladší srdce Mariino, dej nám sílu a bezpečí na naší pozemské pouti, ty sama buď, Maria, naší cestou, protože ty znáš nejlepší a nejkratší cestu, která skrze tvou lásku vede k lásce Ježíše Krista.


Předchozí Další