Smrt křesťana – život křesťana

Tento týden, který křesťanský lid na mnoha místech tradičně nazývá Svatým týdnem, nám opět umožní uvažovat – živěji si zpřítomnit – o těch hodinách, kdy se naplnil Ježíšův život. Všechno, co nám v těchto dnech připomínají nejrůznější projevy zbožnosti, ukazuje, že na konci utrpení stojí vzkříšení, které je, jak píše svatý Pavel, základem naší víry (srov. 1 Kor 15,14). Tuto cestu bychom však neměli projít s přehnaným spěchem, neměli bychom zapomenout na velmi prostou pravdu – nebudeme moci mít účast na Pánově vzkříšení, jestliže se nespojíme s jeho utrpením a smrtí (srov. Řím 8,17). Abychom mohli na konci Svatého týdne doprovázet Krista do jeho slávy, musíme nejdřív pochopit jeho oběť a cítit se jedno s ním – který visí mrtvý na Kalvárii.

Velkomyslná Kristova oběť se staví proti hříchu; tuto skutečnost těžko doznáváme, ale nedá se popřít; je to mysterium iniquitatis, nevysvětlitelná zloba tvora, který se pyšně pozvedá proti Bohu. Tento příběh je tak starý jako samo lidstvo. Připomeňme si pád našich prarodičů, potom veškeré zlo, které lemuje cestu lidstva a nakonec naše osobní vzpoury. Sotva dokážeme změřit zkázu, která vězí v hříchu, a pochopit, co o tom říká víra. Musíme si uvědomit, že i mezi námi lidmi se tíha urážky měří podle postavení uraženého, jeho osobních kvalit, společenského postavení, schopností. A hříchem uráží člověk Boha: tvor se rouhá svému Stvořiteli.

Ale Bůh je láska (1 Jan 4,8). Hlubiny zla, které představuje hřích, jsou přemostěny nekonečnou láskou. Bůh se člověka nevzdává. Podle Božího plánu spásy oběti Starého zákona nestačí odčinit naše hříchy a obnovit ztracenou jednotu. Bylo nutné, aby se obětoval člověk, člověk, který je Bůh. K tomuto nevyzpytatelnému tajemství se poněkud přiblížíme, když si představíme, jak se Nejsvětější Trojice, stále spojená v nejdůvěrnější výměně lásky, uradila a od věčnosti rozhodla, že jednorozený Boží Syn přijme lidskou podobu, vezme na sebe naši bídu a naše bolesti a dá se přibít na dřevo kříže.

Celý Kristův život od jeho narození v Betlémě není nic jiného než vroucí přání naplnit výkupný úradek Otce. Po tři roky, kdy učedníci žili v jeho blízkosti, slyšeli, jak neúnavně opakuje, že jeho pokrmem je konat vůli toho, který ho poslal (srov. Jan 4,34). A svou oběť dokončí odpoledne prvního Velkého pátku. Sklonil hlavu a skonal (Jan 19,30). Těmito slovy nám popisuje svatý Jan Kristovu smrt. Pod břemenem kříže, obtížený vinou všech lidí, umírá Ježíš pro naše těžké a hanebné hříchy.

Dívejme se na Pána, jak je z lásky k nám ztrýzněn od paty až k hlavě. Před staletími napsal duchovní autor slova, která se k této skutečnosti přibližují, i když ji plně nevystihují: Tělo Pána je obraz utrpení. Před tímto zmučeným Kristem, před tímto neživým tělem, sňatým z kříže a odevzdaným matce, před tímto rozdrásaným Ježíšem bychom mohli dojít k závěru, že tato událost je nejjasnějším důkazem jeho ztroskotání. Kde jsou zástupy těch, kdo šli za ním? A kde je království, které ohlašoval? A přece neztroskotal, ale zvítězil. Kristus má teď ke vzkříšení blíž než kdy dříve, má blíž k zjevení slávy, kterou vybojoval svou poslušností.

Kristova smrt nás volá k plnému křesťanskému životu

Představili jsme si drama na Kalvárii. Řekl bych, že to byla první a původní mše svatá a sloužil ji sám Ježíš Kristus. Ježíš, jednorozený Syn, na sebe bere kříž, nástroj svého umučení – jeho oběť je Otcem přijata. Plod kříže je Duch svatý, který se vylévá na lidstvo (srov. Řím 3,24n; Žid 10,5n; Jan 7,39).

V tragédii Kristova umučení se naplňuje náš vlastní život a dějiny celého lidstva. Svatý týden se nemůže snižovat na pouhou vzpomínku, protože je rozjímáním Kristova tajemství, které pokračuje v našich duších; křesťan je vybízen, aby byl alter Christus, ipse Christus, druhý Kristus, sám Kristus. Při křtu jsme všichni byli ustanoveni za kněze našeho života: Abychom přinášeli duchovní oběti, Bohu příjemné skrze Ježíše Krista (1 Petr 2,5), abychom každý skutek konali z poslušnosti k Boží vůli a tak pokračovali v poslání Boha-Člověka.

Ale právě na tomto pozadí zvlášť jasně vyniká naše ubohost a naše osobní chyby. Nesmí nás to však připravit o odvahu, ani nás to nesmí vehnat do rukou těch, kteří nemají žádné ideály. Neboť Pán chce, abychom se takoví, jací jsme, podíleli na jeho životě a bojovali, abychom se stali svatými. Svatost! Jak často jsme toto slovo vyslovili, jako by to byla prázdná fráze. Pro mnohé je to zcela nedosažitelný ideál, předmět askeze, ne však konkrétní cíl a živá skutečnost. První křesťané tak nesmýšleli, neboť se často a zcela samozřejmě oslovovali jménem „svatý“. Zdraví vás všichni svatí (srov. Řím 16,15), zdravte každého svatého v Kristu Ježíši (srov. Flp 4,21).

Teď, při pohledu na horu Kalvárii, kde Ježíš už zemřel, a ještě se neukázala sláva jeho vítězství, se nám nabízí výborná příležitost, abychom svou touhu po křesťanském životě a svatosti prověřili, úkonem víry odpověděli na svou ubohost a v důvěře v Boží pomoc si udělali předsevzetí, že všední věci budeme konat s láskou. Zkušenost hříchu nás musí bolet a vést ke zralejšímu a hlubšímu rozhodnutí, že budeme věrní, skutečně se sjednotíme s Kristem a vytrváme – ať to stojí cokoli – v onom kněžském poslání, které Ježíš uložil všem svým učedníkům a které nás vybízí, abychom byli solí a světlem světa (srov. Mt 5,13–14).

Myšlenka na Kristovu smrt se promění v pozvání, abychom se zcela upřímně věnovali svému všednímu životu a brali vážně víru, kterou vyznáváme. Svatý týden proto nesmí být posvátnou vsuvkou v kontextu života jinak zaměřeného na ryze pozemské zájmy: má být příležitostí k tomu, abychom se ponořili do nezměrné Boží lásky a mohli ji tak hlásat lidem.

Ale Pán klade podmínky. Nemůžeme přehlédnout ono slovo, které nám zachoval svatý Lukáš: Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry – ano i sám sebe – až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem (Lk 14,26). To jsou tvrdá slova. Pravda, naše „klást na druhé místo“ nevystihuje přesně původní Ježíšovu myšlenku. Pánova slova jsou však jasná a tvrdá a nedají se zredukovat na slova méně milovat, jak bývají někde rozmělněně a nepřesně vykládána. Tato ostrá slova nejsou děsivá proto, že by se za nimi skrýval odmítavý nebo nemilosrdný postoj, vždyť tentýž Ježíš, který mluví zde, nás vybízí, abychom bližního milovali jako sebe a svůj život položili za lidi. Tato slova ukazují, že se Bůh nespokojí s polovičatostí. Mohli bychom je přeložit například slovy víc milovat, lépe milovat, nebo raději nemilovat sobeckou nebo lacinou láskou: Máme milovat Boží láskou.

A o to jde. Zamysleme se nad posledním Ježíšovým požadavkem: i sám sebe, et animam suam. Pán žádá sám život, duši. Jsme-li pošetilí, myslíme-li jen na své pohodlí, chceme-li upoutat život druhých, ano celý svět jen na sebe, potom nemáme právo nazývat se křesťany a považovat se za Kristovy žáky. Jde o to milovat skutky a doopravdy, nejenom jazykem (srov. 1 Jan 3,18). Láska k Bohu vyžaduje, abychom na sebe vzali kříž, abychom cítili tíhu celého lidstva na svých ramenou a v podmínkách svého stavu a své práce s láskou plnili vůli našeho Otce. Neboť Pán pokračuje: Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem (Lk 14,27).

Přijměme Boží vůli beze strachu, pevně se rozhodněme, že celý svůj život uspořádáme podle učení a požadavků naší víry. Zcela jistě narazíme na boj, utrpení a bolest, ale když skutečně věříme, nikdy si nebudeme připadat nešťastní. Uprostřed bolesti, ano i v pomluvách budeme pociťovat štěstí, které nás povede k tomu, abychom milovali druhé, aby i oni mohli mít podíl na naší nadpřirozené radosti.

Křesťan a dějiny lidstva

Křesťan si nemyslí, že má nárok na ryze osobní uspokojení. Už jsme viděli, že Pán vybízí všechny křesťany, aby byli solí a světlem světa. Svatý Petr opakuje tento příkaz a popisuje ho velmi jasně slovy ze Starého zákona: Vy však jste „rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví, abyste rozhlašovali, jak veliké věci vykonal“ ten, který vás povolal ze tmy ke svému podivuhodnému světlu (1 Petr 2,9).

Být křesťanem není něco vedlejšího, ale Bohem chtěná skutečnost, která zasahuje naše nejhlubší nitro a dává nám jasný pohled a rozhodnou vůli jednat tak, jak chce Bůh. Tak se učíme, že putování křesťana ve světě se musí proměnit v neustálou službu Bohu a bližnímu. Být křesťanem znamená jednat bez ohledu na malicherné cíle, diktované prestiží a ctižádostí, nebo na cíle, které se mohou považovat za vyšší, jako je například lidumilnost nebo soucit s bídou druhých; je to láska, která jde až do krajnosti, láska, kterou osvědčil Kristus, když za nás zemřel.

Některé životní postoje prozrazují neschopnost proniknout do Kristova tajemství. Tak je tornu například u těch, kteří v křesťanství vidí jen soubor pobožností nebo úkonů zbožnosti, ale nechápou, že zahrnuje situace všedního života, cit pro nouzi bližního a snahu o odstranění nespravedlností.

Zdá se mi, že lidé s tímto smýšlením ještě nepochopili, co to znamená, že se Boží Syn stal člověkem, že přijal tělo, duši a hlas člověka a sdílel s námi náš úděl do poslední zkoušky, to je do smrti. Mnozí snad na Krista bezděčně hledí jako na cizince mezi lidmi.

Jiní se naopak kloní k názoru, že, aby mohli být lidští, je třeba některé podstatné výpovědi křesťanské nauky zeslabit; jednají tak, jako by život modlitby, neustálé spojení s Bohem znamenalo utíkat před odpovědností a opouštět svět. Zapomínají, že právě Ježíš nám ukázal, kam až musí jít láska a služba. Jen když se pokusíme pochopit tajemství Boží lásky – lásky až k smrti –, budeme schopni žít zcela pro druhé a nenecháme se odradit potížemi a lhostejností.

Víra v zemřelého a vzkříšeného Krista v každém okamžiku našeho života osvěcuje naše svědomí a pobízí nás, abychom se podíleli na úkolech a problémech lidských dějin. V těchto dějinách, které začaly při stvoření světa a skončí při jeho dovršení, není křesťan člověkem bez domova; je občanem pozemského světa, s duší naplněnou touhou po Bohu, jehož lásku už teď začíná tušit a ve kterém poznává cíl, k němuž jsou povoláni všichni lidé.

Pokud jde o mé osobní svědectví, chtěl bych říci, že svou práci kněze a duchovního správce jsem vždy chápal jako úkol konfrontovat každého jedince s požadavky jeho života, pomoci mu, aby přišel na to, co od něho Bůh konkrétně chce, aniž bych se nějak dotkl jeho nezávislosti a vlastní odpovědnosti, které charakterizují křesťanské svědomí. Toto stanovisko předpokládá úctu k významnosti zjevené pravdy a lásku ke svobodě člověka. Mohl bych dodat, že také předpokládá jistotu, že dějiny nejsou předem určeny, ale otevřeny rozmanitým možnostem, které Bůh nechce předem vylučovat.

Následovat Krista neznamená utéci se do kostela a krčit rameny při pohledu na vývoj společnosti, na úspěchy i omyly lidí a národů. Naopak, křesťanská víra nás vede k tomu, abychom ve světě viděli stvoření Pána, a proto oceňovali všechno ušlechtilé a krásné, uznávali důstojnost každého člověka – obraz Boha – a obdivovali ve svobodě zcela zvláštní dar, který z nás dělá pány našeho jednání a umožňuje nám, abychom si – s Boží milostí – určili svůj věčný úděl.

Zkreslovali bychom víru, kdybychom ji chtěli omezit na pozemskou ideologii, kdybychom z ní chtěli udělat politicko-náboženský program a v jeho jménu, na základě nevyzpytatelného božského zplnomocnění, odsuzovat jiné, a to jen proto, že jinak myslí v otázkách, které ze své podstaty dovolují různá řešení.

Lépe pochopit smysl Kristovy smrti

Toto odbočení v našich úvahách nás mělo přivést k ústřední pravdě: křesťanský život má svůj smysl v Bohu. Lidé nebyli stvořeni jen k tomu, aby vybudovali co možná nejspravedlivější svět, jsme posláni na zemi, abychom vstoupili do společenství se samým Bohem. Ježíš nám neslíbil ani časné pohodlí, ani pozemskou slávu, ale dům Boha Otce, který na nás čeká na konci cesty (srov. Jan 14,2).

V liturgii Svatého týdne je krásný hymnus Crux fidelis. Vybízí nás, abychom oslavovali a opěvovali slavný boj Pána, vítězství kříže, triumf Krista. Vykupitel vesmíru vítězí svou obětí. Bůh, Pán všeho stvořeného, nás ujišťuje o své přítomnosti ne silou zbraně, ani pozemskou mocí svých věřících, ale velikostí své nekonečné lásky.

Pán neničí svobodu člověka. Právě Pán nás stvořil svobodné. Proto nechce vynucenou odpověď, chce rozhodnutí, které pochází z hloubi srdce. A od nás křesťanů očekává, že budeme žít takovým životem, aby všichni lidé v naší blízkosti přes naše ubohosti, chyby a nedostatky postřehli ozvěnu dramatu na Golgotě. Všechno, co máme, jsme dostali od Boha, abychom byli solí, která dává sílu, a světlem, které přináší lidem radostné poselství o tom, který je náš Otec a bezmezně nás miluje. Křesťan není sůl a světlo světa proto, že by vítězil nebo triumfoval, ale proto, že vydává svědectví o Boží lásce. A nebude solí, nehodí-li se k solení; nebude světlem, nevydá-li svým příkladem a slovem svědectví o Ježíši, tedy ztratí-li to, co vytváří základ jeho existence.

Bez ulpívání na vnějších formách nebo na stereotypních větách bychom se měli zastavit a ponořit se do toho, co nám odhaluje Kristova smrt. Je nutné, abychom se zcela vžili do scény, kterou v těchto dnech znovu prožíváme: bolest Krista, slzy jeho Matky, útěk učedníků, statečnost svatých žen, odvahu Josefa z Arimatie a Nikodéma, kteří si vyžádali od Piláta Ježíšovu mrtvolu.

Jedním slovem: pokusme se přiblížit k mrtvému Ježíši, ke kříži, který se zvedá na Golgotě. Ale jděme s upřímností a s úsilím o ono vnitřní usebrání, které je znamením křesťanské zralosti. Události umučení – tak lidské a zároveň božské – proniknou pak do duše jako slova, která nám Bůh posílá, aby nám odhalil tajemství našeho srdce a zjevil, co od našeho života očekává.

Před lety jsem viděl obraz, který se mi hluboko vtiskl do srdce. Ukazuje Kristův kříž a u něho tři anděly. Jeden pláče neutěšitelně, druhý drží v ruce hřeb, jako by se sám chtěl přesvědčit, že tato událost je skutečná, a třetí je pohroužený do modlitby. Program stále aktuální pro každého z nás: plakat, věřit, modlit se.

Co tedy uděláme před křížem? Budeme plakat nad svými hříchy, nad hříchy lidstva, které způsobily Ježíšovu smrt; budeme věřit, abychom se přiblížili k vznešené pravdě, která přesahuje veškeré chápání a nutí nás žasnout nad Boží láskou; budeme se modlit, aby se Kristův život a smrt staly pro nás vzorem a podnětem pro náš život a naši oddanost. Jen tak se můžeme nazývat vítězi, protože vzkříšený Kristus v nás zvítězí a smrt se promění v život.