Víra v zemřelého a vzkříšeného Krista v každém okamžiku našeho života osvěcuje naše svědomí a pobízí nás, abychom se podíleli na úkolech a problémech lidských dějin. V těchto dějinách, které začaly při stvoření světa a skončí při jeho dovršení, není křesťan člověkem bez domova; je občanem pozemského světa, s duší naplněnou touhou po Bohu, jehož lásku už teď začíná tušit a ve kterém poznává cíl, k němuž jsou povoláni všichni lidé.

Pokud jde o mé osobní svědectví, chtěl bych říci, že svou práci kněze a duchovního správce jsem vždy chápal jako úkol konfrontovat každého jedince s požadavky jeho života, pomoci mu, aby přišel na to, co od něho Bůh konkrétně chce, aniž bych se nějak dotkl jeho nezávislosti a vlastní odpovědnosti, které charakterizují křesťanské svědomí. Toto stanovisko předpokládá úctu k významnosti zjevené pravdy a lásku ke svobodě člověka. Mohl bych dodat, že také předpokládá jistotu, že dějiny nejsou předem určeny, ale otevřeny rozmanitým možnostem, které Bůh nechce předem vylučovat.

Následovat Krista neznamená utéci se do kostela a krčit rameny při pohledu na vývoj společnosti, na úspěchy i omyly lidí a národů. Naopak, křesťanská víra nás vede k tomu, abychom ve světě viděli stvoření Pána, a proto oceňovali všechno ušlechtilé a krásné, uznávali důstojnost každého člověka – obraz Boha – a obdivovali ve svobodě zcela zvláštní dar, který z nás dělá pány našeho jednání a umožňuje nám, abychom si – s Boží milostí – určili svůj věčný úděl.

Zkreslovali bychom víru, kdybychom ji chtěli omezit na pozemskou ideologii, kdybychom z ní chtěli udělat politicko-náboženský program a v jeho jménu, na základě nevyzpytatelného božského zplnomocnění, odsuzovat jiné, a to jen proto, že jinak myslí v otázkách, které ze své podstaty dovolují různá řešení.