Josemaría Escrivá Obras
97

Myšlenka na Kristovu smrt se promění v pozvání, abychom se zcela upřímně věnovali svému všednímu životu a brali vážně víru, kterou vyznáváme. Svatý týden proto nesmí být posvátnou vsuvkou v kontextu života jinak zaměřeného na ryze pozemské zájmy: má být příležitostí k tomu, abychom se ponořili do nezměrné Boží lásky a mohli ji tak hlásat lidem.

Ale Pán klade podmínky. Nemůžeme přehlédnout ono slovo, které nám zachoval svatý Lukáš: Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry – ano i sám sebe – až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem (Lk 14,26). To jsou tvrdá slova. Pravda, naše „klást na druhé místo“ nevystihuje přesně původní Ježíšovu myšlenku. Pánova slova jsou však jasná a tvrdá a nedají se zredukovat na slova méně milovat, jak bývají někde rozmělněně a nepřesně vykládána. Tato ostrá slova nejsou děsivá proto, že by se za nimi skrýval odmítavý nebo nemilosrdný postoj, vždyť tentýž Ježíš, který mluví zde, nás vybízí, abychom bližního milovali jako sebe a svůj život položili za lidi. Tato slova ukazují, že se Bůh nespokojí s polovičatostí. Mohli bychom je přeložit například slovy víc milovat, lépe milovat, nebo raději nemilovat sobeckou nebo lacinou láskou: Máme milovat Boží láskou.

A o to jde. Zamysleme se nad posledním Ježíšovým požadavkem: i sám sebe, et animam suam. Pán žádá sám život, duši. Jsme-li pošetilí, myslíme-li jen na své pohodlí, chceme-li upoutat život druhých, ano celý svět jen na sebe, potom nemáme právo nazývat se křesťany a považovat se za Kristovy žáky. Jde o to milovat skutky a doopravdy, nejenom jazykem (srov. 1 Jan 3,18). Láska k Bohu vyžaduje, abychom na sebe vzali kříž, abychom cítili tíhu celého lidstva na svých ramenou a v podmínkách svého stavu a své práce s láskou plnili vůli našeho Otce. Neboť Pán pokračuje: Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem (Lk 14,27).

Přijměme Boží vůli beze strachu, pevně se rozhodněme, že celý svůj život uspořádáme podle učení a požadavků naší víry. Zcela jistě narazíme na boj, utrpení a bolest, ale když skutečně věříme, nikdy si nebudeme připadat nešťastní. Uprostřed bolesti, ano i v pomluvách budeme pociťovat štěstí, které nás povede k tomu, abychom milovali druhé, aby i oni mohli mít podíl na naší nadpřirozené radosti.

Předchozí Zobrazit celou kapitolu Další