Josemaría Escrivá Obras
95

Tento týden, který křesťanský lid na mnoha místech tradičně nazývá Svatým týdnem, nám opět umožní uvažovat – živěji si zpřítomnit – o těch hodinách, kdy se naplnil Ježíšův život. Všechno, co nám v těchto dnech připomínají nejrůznější projevy zbožnosti, ukazuje, že na konci utrpení stojí vzkříšení, které je, jak píše svatý Pavel, základem naší víry (srov. 1 Kor 15,14). Tuto cestu bychom však neměli projít s přehnaným spěchem, neměli bychom zapomenout na velmi prostou pravdu – nebudeme moci mít účast na Pánově vzkříšení, jestliže se nespojíme s jeho utrpením a smrtí (srov. Řím 8,17). Abychom mohli na konci Svatého týdne doprovázet Krista do jeho slávy, musíme nejdřív pochopit jeho oběť a cítit se jedno s ním – který visí mrtvý na Kalvárii.

Velkomyslná Kristova oběť se staví proti hříchu; tuto skutečnost těžko doznáváme, ale nedá se popřít; je to mysterium iniquitatis, nevysvětlitelná zloba tvora, který se pyšně pozvedá proti Bohu. Tento příběh je tak starý jako samo lidstvo. Připomeňme si pád našich prarodičů, potom veškeré zlo, které lemuje cestu lidstva a nakonec naše osobní vzpoury. Sotva dokážeme změřit zkázu, která vězí v hříchu, a pochopit, co o tom říká víra. Musíme si uvědomit, že i mezi námi lidmi se tíha urážky měří podle postavení uraženého, jeho osobních kvalit, společenského postavení, schopností. A hříchem uráží člověk Boha: tvor se rouhá svému Stvořiteli.

Ale Bůh je láska (1 Jan 4,8). Hlubiny zla, které představuje hřích, jsou přemostěny nekonečnou láskou. Bůh se člověka nevzdává. Podle Božího plánu spásy oběti Starého zákona nestačí odčinit naše hříchy a obnovit ztracenou jednotu. Bylo nutné, aby se obětoval člověk, člověk, který je Bůh. K tomuto nevyzpytatelnému tajemství se poněkud přiblížíme, když si představíme, jak se Nejsvětější Trojice, stále spojená v nejdůvěrnější výměně lásky, uradila a od věčnosti rozhodla, že jednorozený Boží Syn přijme lidskou podobu, vezme na sebe naši bídu a naše bolesti a dá se přibít na dřevo kříže.

Celý Kristův život od jeho narození v Betlémě není nic jiného než vroucí přání naplnit výkupný úradek Otce. Po tři roky, kdy učedníci žili v jeho blízkosti, slyšeli, jak neúnavně opakuje, že jeho pokrmem je konat vůli toho, který ho poslal (srov. Jan 4,34). A svou oběť dokončí odpoledne prvního Velkého pátku. Sklonil hlavu a skonal (Jan 19,30). Těmito slovy nám popisuje svatý Jan Kristovu smrt. Pod břemenem kříže, obtížený vinou všech lidí, umírá Ježíš pro naše těžké a hanebné hříchy.

Dívejme se na Pána, jak je z lásky k nám ztrýzněn od paty až k hlavě. Před staletími napsal duchovní autor slova, která se k této skutečnosti přibližují, i když ji plně nevystihují: Tělo Pána je obraz utrpení. Před tímto zmučeným Kristem, před tímto neživým tělem, sňatým z kříže a odevzdaným matce, před tímto rozdrásaným Ježíšem bychom mohli dojít k závěru, že tato událost je nejjasnějším důkazem jeho ztroskotání. Kde jsou zástupy těch, kdo šli za ním? A kde je království, které ohlašoval? A přece neztroskotal, ale zvítězil. Kristus má teď ke vzkříšení blíž než kdy dříve, má blíž k zjevení slávy, kterou vybojoval svou poslušností.

Předchozí Zobrazit celou kapitolu Další