Eucharistickou modlitbu začínáme s dětinskou důvěrou, neboť Boha nazýváme naším Otcem. Říkáme mu clementissime Pater – nejdobrotivější Otče. Prosíme ho za církev a za všechny, kdo ji tvoří, za papeže, za svou rodinu, za své přátele a známé. Katolický křesťan zde s všeobjímajícím srdcem prosí za celý svět, neboť z naší horlivosti nesmí být nic vyloučeno. Aby naše prosby byly vyslyšeny, pamatujeme na společenství se slavnou a vždy panenskou Boží Matkou Marií a s hrstkou lidí, kteří jako první Krista následovali a pro něho zemřeli.

Quam oblationem… Blížíme se teď k okamžiku proměnění. Ve mši svaté jedná skrze kněze opět Kristus: Toto je moje tělo. Toto je kalich mé krve. – Ježíš je mezi námi. Při přepodstatnění se obnovuje bezmezná pošetilost Boží lásky. Až dnes tento okamžik přijde, pokusme se, každý z nás, říci ve svém srdci Pánu, že nás od něho nesmí nic odloučit, že jeho bezbranné obětování se pod křehkými způsobami chleba a vína z nás udělalo dobrovolné otroky: Praesta meae menti de te vivere, et te illi semper dulce sapere, dej mé duši stále z tebe žít, v tobě Boží lásku rozjímat a ctít.

A znovu jsou tu prosby – neboť my lidé jsme skoro vždy ochotni prosit: za své zemřelé bratry, za sebe samy. Sem můžeme vložit všechny své nevěrnosti a své ubohosti, těžké břemeno, neboť on je chce nést pro nás a s námi. Eucharistická modlitba nakonec znovu oslavuje Nejsvětější Trojici: per Ipsum, et cum Ipso et in Ipso (skrze něho a s ním a v něm) – skrze Krista, s Kristem a v Kristu, naší lásce, patří tobě, Bože, Otče všemohoucí, v jednotě Ducha svatého všechna čest a sláva po všechny věky věků.