Prožívat mši svatou znamená neustále setrvávat v modlitbě; být přesvědčen, že se každý z nás osobně setkává s Bohem – klaníme se mu, chválíme ho, prosíme ho, děkujeme mu, usmiřujeme své hříchy a cítíme, že v Kristu jsme spojeni se všemi křesťany.

Snad jsme se už někdy ptali, jak se máme Bohu odvděčit za tolik lásky; snad cítíme i touhu po přesném a jasném návodu na křesťanský život. Řešení je prosté a dosažitelné pro všechny věřící: s láskou prožívat mši svatou, ve mši svaté se učit setkávat se s Bohem, neboť v této oběti je obsaženo všechno, co od nás Pán chce.

Teď bych vám chtěl ještě připomenout to, co jste často pozorovali: průběh liturgických obřadů. Jestliže je budeme sledovat krok za krokem, dost možná, že Pán každému z nás ukáže, v čem se musíme polepšit, jaké chyby musíme odstranit, co máme dělat, abychom se chovali jako bratři všech lidí.

Kněz se obrací k oltáři, k Bohu, který obveseluje mladost mou! Mše svatá začíná výzvou k radosti, neboť je zde přítomen Bůh. Tato radost se projevuje úctou a láskou při políbení obětního stolu – symbolu Krista a připomínky svatých: malé, ale posvěcené místo, protože zde se koná svátost, která má nekonečnou účinnost.

Confiteor (úkon kajícnosti) nás upozorňuje na naši nehodnost; není to abstraktní, nýbrž konkrétní připomínka našich hříchů a chyb. Proto opakujeme: Kyrie eleison, Christe, eleison, Pane, smiluj se, Kriste, smiluj se. Kdyby bylo odpuštění, které potřebujeme, závislé na našich zásluhách, naši duši by teď naplnil zármutek a hořkost. Ale pro Boží dobrotu dostáváme odpuštění na základě milosrdenství Boha, a tak jej hned potom chválíme: Gloria! – neboť ty jediný jsi svatý; ty jediný jsi Pán, ty jediný jsi svrchovaný, Ježíši Kriste, se svatým Duchem ve slávě Boha Otce.