Radost Zeleného čtvrtka

Snadno pochopíme, proč křesťané ve všech dobách chválili svatou hostii. Chvalte, ústa, vznešeného těla Páně tajemství, chvalte předrahou krev jeho, kterou z milosrdenství, zrozen z lůna panenského, prolil král všech království. S úctou se chceme klanět skrytému Bohu. Je to Ježíš Kristus, který se narodil z Panny Marie, tentýž Kristus, z jehož probodeného boku vytryskla krev a voda.

Je to posvátná hostina, ve které přijímáme Krista. Koná se památka jeho umučení, mysl se naplňuje milostí a dostává závdavek budoucí slávy. Církevní liturgie v krátkých slokách shrnuje vrcholné okamžiky tohoto příběhu o planoucí lásce, kterou nám dává Pán.

Bůh naší víry nežije ve vytržení, neshlíží nezúčastněně na náš osud, bídu a nouzi. Je to Otec, který tak miluje své děti, že posílá na svět Slovo, druhou osobu Nejsvětější Trojice, aby se toto Slovo stalo tělem, zemřelo za nás a vykoupilo nás. Je to tentýž milující Otec, který nás teď jemně přitahuje k sobě působením Ducha svatého, přebývajícího v našich srdcích.

Radost Zeleného čtvrtka má kořeny zde: v poznání, že se Stvořitel v přebohaté lásce sklání ke svým tvorům. Jako by tolik důkazů jeho milosrdenství nestačilo, ustanovuje náš Pán Ježíš Kristus eucharistii, abychom mohli být stále blízko u něho, a – pokud zde můžeme vůbec něco pochopit – protože ho žene láska, které nic neschází, k tomu, aby nebyl bez nás. Trojice se zcela sklání v lásce k člověku, který je povznesený na rovinu milosti, stvořený podle jejího obrazu a podoby (srov. Gn 1,26); vysvobodila člověka z hříchu – z hříchu Adamova, který přešel na celé lidské pokolení, a z osobních hříchů každého jedince – a touží po tom, aby přebývala v naší duši: Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek (Jan 14,23).