Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, kdy měl přejít z tohoto světa k Otci. A protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti (Jan 13,1). Tato slova svatého Jana čtenáři jeho evangelia oznamují, že se v tento den stane něco velkého. Podobně uvádí ve své zprávě svatý Lukáš: Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto velikonočního beránka, dříve než budu trpět (22,15). Začněme tím, že už teď budeme prosit Ducha svatého, aby nám pomohl pochopit každé slovo a každý pohyb Ježíše Krista: protože chceme žít nadpřirozeně, protože nám Pán oznámil, že se chce dát za pokrm našim duším, a protože poznáváme, že jedině on má slova věčného života (Jan 6,68).

Ve víře vyznáváme s Šimonem Petrem: My jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží (69. verš). A právě tato víra, jestliže ji spojíme se zbožností, nám dovolí napodobit v tomto rozhodném okamžiku odvahu svatého Jana: přiblížit se k Ježíši a opřít hlavu o Mistrovu hruď (srov. Jan 13,25), o hruď Mistra, který miluje své učedníky horoucí láskou, a – jak jsme právě slyšeli – bude je milovat až do konce.

Každý pokus třeba jen přibližně vyložit tajemství Zeleného čtvrtka prozrazuje naši neschopnost. Ale není zase tak těžké vytušit, co cítilo Ježíšovo srdce v onen večer, poslední večer, který prožil s apoštoly před svou obětí na Kalvárii.

Připomeňte si lidskou zkušenost, například loučení dvou lidí, kteří se milují. Chtěli by být navždy spolu, ale povinnost, nějaká povinnost je nutí, aby se od sebe vzdálili. Nejraději by se nikdy neodloučili, ale není to v jejich moci. Protože lidská láska, i ta největší, naráží na hranice, musí si zde pomoci znamením, třeba fotografií, na kterou napíší tak ohnivé věnování, až máme dojem, že papír musí shořet. Více nemohou udělat, neboť moc lidí nesahá tak daleko jako jejich láska.

Ale to, co nemůžeme my, může Pán. Ježíš Kristus, dokonalý Bůh a dokonalý člověk, nám nezanechává znamení, ale skutečnost. Zůstává zde on sám. Odejde k Otci, a přece bude u lidí. Dává nám nejen dar, kterým bychom si na něj zachovali živou vzpomínku, například obraz, jehož obrysy během času vyblednou, nebo podobenku, která zežloutne a připadá těm, kteří nebyli při tom, bezvýznamná. On sám je zde skutečně přítomen pod způsobami chleba a vína: přítomen se svým tělem, se svou krví, se svou duší, se svým božstvím.