Josemaría Escrivá Obras
81

Odpovědnost pastýřů

V Boží církvi jsme všichni, nikoho nevyjímaje, vedeni k tomu, abychom se vytrvale snažili žít se stále větší věrností podle Kristova učení. Kdyby pastýři nebojovali, aby získali správně citlivé svědomí, opravdovou úctu k dogmatům a morálce, které tvoří depositum fidei (poklad víry), společné dědictví, naplnila by se prorocká slova Ezechielova: Synu člověka, prorokuj proti pastýřům Izraele, prorokuj a řekni jim: Pastýři, tak praví Pán, Hospodin: Běda pastýřům Izraele, kteří pásli sami sebe! Či neměli pastýři pást své stádo? Sytili jste se mlékem, odívali vlnou, vykrmená zvířata jste si zabíjeli, ale stádo jste nepásli. Neposílili jste, co bylo slabé, neuzdravili jste nemocné, neobvázali jste, co bylo zraněné, nepřivedli zpět, co bylo rozptýlené, nehledali ztracené, násilím jste ovládali silné. (34,2–4).

To jsou tvrdé výčitky, ale mnohem více tíží to, že Boha uráželi ti, kteří dostali příkaz starat se o duchovní prospěch všech, a místo toho duše týrali a neposkytovali jim očistnou vodu křtu, nepřinášeli jim posilující olej biřmování, odpouštějící soud a pokrm, dávající život.

Jak se to mohlo stát? Tak, že se vzdali boje o pokoj. Kdo nebojuje, upadá do různých forem otroctví, které mohou spoutat srdce z masa: otroctví pouhého lidského pohledu, otroctví dychtivé snahy po moci a vážnosti ve světě, otroctví ješitnosti, otroctví peněz, otroctví smyslnosti...

Když Bůh někdy dopustí tuto zkoušku, a vy se setkáte s pastýři, kteří si nezaslouží toho jména, nepohoršujte se nad tím. Kristus slíbil své církvi neomylnou a ustavičnou pomoc, ale nezaručuje, že lidé, kteří církev tvoří, budou věrní. Nebude jim scházet milost, Bůh jí dopřává nadbytek, když uděláte to málo, co od vás očekává – bděle usilovat, abyste s Boží milostí odstranili překážky na cestě ke svatosti. Kdo nebojuje, může stát v Božích očích velmi nízko, i když se zdá, že stojí velmi vysoko: Znám tvé skutky; máš jméno, jako bys žil, ale jsi mrtvý. Probuď se a utvrď zbytek, který je už na umření. Shledal jsem totiž, že tvoje skutky nejsou dokonalé před mým Bohem. Nuže, vzpomeň si (na nauku, kterou) jsi přijal a slyšel; zachovávej (ji) a změň se! (Zj 3,1–3).

Těmito slovy napomíná Jan v prvním století toho, který měl odpovědnost za církev v městě Sardy. Neboť není nic nového, že u některých pastýřů může zmizet vědomí odpovědnosti. To bylo už v době apoštolů, v témže století, ve kterém žil náš Pán Ježíš Kristus na zemi. Ve skutečnosti se nikdo nemůže cítit v bezpečí, přestane-li sám se sebou bojovat. Nikdo se nemůže zachránit sám. V církvi jsme všichni odkázáni na konkrétní prostředky, které nás posilují: na pokoru, která nám umožní přijmout pomoc a dobrou radu; na umrtvování, které připraví naše srdce, aby v něm mohl vládnout Kristus; na studium vždy platné nauky, které nám pomáhá uchovat a rozšířit víru.

Předchozí Zobrazit celou kapitolu Další