Uvažujme však dále, jak podivuhodné jsou svátosti. Ve svátosti nemocných zakoušíme láskyplnou přípravu na cestu, která skončí v Otcově domě. V posvátné eucharistii konečně – tuto svátost můžeme nazvat svátostí marnivé Boží velkorysosti – nám Bůh dopřává svou milost a dává nám sám sebe: Ježíš Kristus je v eucharistii skutečně přítomný (nejen při mši svaté) se svým tělem a se svou krví, se svou duší a se svým božstvím.

Myslím často na kněze, kteří mají odpovědnost zajistit všem křesťanům tento Boží proud milosti, vycházející ze svátostí. Boží moc přichází na pomoc každé duši. Každý tvor potřebuje zcela určitou, osobní pomoc. Duším se nelze věnovat hromadně! Kněz by urazil důstojnost člověka a důstojnost Božích dětí, kdyby se nechtěl věnovat každému jedinci zvlášť – v pokorném vědomí, že je jen nástroj a prostředník Kristovy lásky; neboť každá duše je úžasný poklad, každý člověk je jedinečný a nenahraditelný, každý člověk má hodnotu veškeré krve Kristovy.

Mluvili jsme o boji. Boj však vyžaduje cvik, správnou výživu a okamžitou péči při nemoci, poraněních a ranách. Svátosti, hlavní prostředky církve, nejsou žádný přepych. Kdo se jich vědomě zříká, nedokáže už udělat ani krok dopředu na cestě následování Krista. Potřebujeme je jako dýchání, jako krevní oběh, jako světlo, abychom mohli vždy poznat, co od nás Pán chce.

Askeze křesťana vyžaduje sílu, a tuto sílu dostane od Stvořitele. My jsme tma, on je nejjasnější světlo. My jsme nemoc, on je nezranitelné zdraví. My jsme chudoba, on je nekonečné bohatství. My jsme slabost, on je naše opora, quia tu es, Deus, fortitudo mea (Žl 43[42],2), Bože, vždyť ty jsi má síla – naše síla. Nic na tomto světě se nemůže protivit výkupnému a nikdy nevysychajícímu proudu Kristovy spásné krve. Avšak lidská nízkost nám může zakalit oči, takže nezpozorují velikost Boha. Všichni věřící, a zvláště ti, kteří jsou pověřeni duchovně vést Boží lid – sloužit mu –, jsou odpovědni za to, že nedovolí, aby tyto zdroje milosti vyschly; proto se nesmí stydět za Kristův kříž.