Svátostí kněžství nám dal Bůh možnost, aby někteří věřící ve své duši novým a nevýslovným způsobem přijali Ducha svatého, a tím nesmazatelné znamení, které připodobňuje kněze ke Kristu a uschopňuje ho, aby jednal ve jménu Ježíše Krista, hlavy jeho tajemného Těla. Na základě tohoto kněžského úřadu, který se od všeobecného kněžství liší podstatou, a nejen stupněm (srov. Lumen Gentium 10), mohou posvěcení služebníci proměňovat tělo a krev Krista, přinášet Bohu posvátnou oběť, odpouštět hříchy ve svátosti pokání a vyučovat všechny národy in iis quae sunt ad Deum (srov. Žid 5,1), v jejich záležitostech u Boha.

Kněz má být proto výlučně mužem Božím odmítajícím přání vyznamenat se v těch oborech, kde ho jiní křesťané nutně nepotřebují. Kněz není psycholog, sociolog ani antropolog. Je druhý Kristus, sám Kristus, a má se starat o duše svých bratří. Bylo by smutné, kdyby se kněz – opíraje se o světskou vědu, které se může, vykonává-li své kněžské poslání, věnovat jen jako amatér – beze všeho považoval za odborníka v otázkách morální teologie a dogmatiky. Prokazoval by jen svou dvojí nevědomost – ve vědě teologické i světské, ačkoli by jeho povrchní znalosti mohly některé čtenáře a posluchače mást.

Není tajemstvím, že se někteří církevní činitelé snaží dnes vyrobit novou církev tím, že zrazují Krista a na místo duchovních cílů – spásy duší, a to spásy každého jednotlivce – stavějí cíle pozemské. Jestliže neodolají tomuto pokušení, nebudou moci vykonávat svůj posvátný úřad, ztratí důvěru lidí. Způsobí v církvi hroznou zkázu, a navíc svévolně omezí politickou svobodu křesťana, ano všech lidí, dokonce se stanou nebezpečím pro občanskou společnost. Kněžské svěcení je svátost nadpřirozené služby bratřím ve víře. Ale vypadá to tak, jako by mnozí chtěli udělat z této svátosti pozemský nástroj novému despotismu.