Josemaría Escrivá Obras
78

Svátosti Boží milosti

Kdo chce skutečně bojovat, použije k tomu vhodné prostředky; a tyto prostředky se za dvacet staletí křesťanství nezměnily. Jsou to: modlitba, umrtvování a přijímání svátostí. Protože umrtvování je rovněž modlitba – modlitba smyslů –, můžeme tyto prostředky shrnout do dvou slov: modlitba a svátosti.

Uvažujme teď společně o svátostech, o těchto zdrojích Boží milosti, o tomto podivuhodném důkazu Božího slitování. Pečlivě se zamysleme nad definicí v katechismu Pia V.: jsou to určitá viditelná znamení, která naznačují a do určité míry představují milost, kterou působí.

Bůh, náš Pán, je nekonečný, jeho láska je nevyčerpatelná, jeho vlídnost a slitování s námi bezmezné. Ačkoli nám dává svou milost v různých podobách, ustanovil výslovně, a protože to chtěl – neboť jedině on tak může činit – oněch sedm účinných znamení, aby se lidé mohli bezpečným, jednoduchým a všem přístupným způsobem podílet na zásluhách vykoupení.

Jestliže opustíme svátosti, zmizí pravý křesťanský život. Přesto však nemůžeme přehlédnout, že právě v naší době je nemálo lidí, kteří, jak se zdá, zapomínají na tento proud milosti z Kristova vykoupení nebo jím pohrdají. Je sice bolestné dotknout se této otevřené rány společnosti, která se nazývá křesťanská, ale je to nutné, abychom v sobě posílili přání s větší láskou a vděčností tyto zdroje posvěcení vyhledávat.

Bez nejmenších výčitek odsunujeme křest novorozeňat, a tak je olupujeme – čímž se těžce prohřešujeme proti lásce a spravedlnosti – o milost víry a o nesmírný poklad přebývání Nejsvětější Trojice v duši, která přichází na svět poskvrněná dědičným hříchem. Právě tak podceňujeme biřmování. Tradice v této svátosti vždy jednomyslně viděla posilu duchovního života a tiché, plodné vylití Ducha svatého, aby duše, nadpřirozeně posílena, mohla jako miles Christi (Kristův vojín) obstát v tomto vnitřním boji proti sobectví a žádostivosti.

Kdo ztratil cit pro Boží věci, sotva pochopí svátost pokání. Svátostná zpověď není lidský dialog, nýbrž rozhovor s Bohem; je to soud před neomylnou Boží spravedlností, především však před milosrdenstvím onoho láskyplného soudce, který nemá zalíbení v hříšníkově smrti, ale aby hříšník své chování změnil a byl živ (Ez 33,11).

Něžná láska našeho Pána je opravdu nekonečná. Podívejte se, s jakou něhou jedná se svými dětmi. Z manželství učinil posvátný svazek, obraz spojení Krista s jeho církví (srov. Ef 5,32), velkou svátost, která je základem křesťanské rodiny, která má s pomocí Boží milosti být domovem pokoje a školou svatosti. Rodiče jsou spolupracovníky Boha; děti mají proto milou povinnost ctít je. Čtvrté přikázání – jak jsem napsal už před mnoha lety – bychom mohli nazvat nejsladším přikázáním Desatera. Je-li manželství prožíváno tak, jak chce Bůh, totiž svatě, stane se z domova pokojné, zářivé a radostné místo.

Předchozí Zobrazit celou kapitolu Další