Josemaría Escrivá Obras
76

Vnitřní boj

Snášej se mnou obtíže jako dobrý voják Krista Ježíše (2 Tim 2,3), říká nám svatý Pavel. Život křesťana je vojenská služba, boj, hrdinný boj za pokoj, který nemá nic společného s lidskými válečnými akcemi, neboť z nich vane duch odloučení a často také nenávisti, kdežto boj Božích dětí proti sebelásce vyrůstá z úsilí o jednotu a lásku. Žijeme ovšem v lidském těle, ale boj vedeme ne pro zájmy lidské. Naše zbraně, kterými bojujeme, nejsou přece jen lidské ale podivuhodně mocné na zbourání bašt: boříme rozumování a každou domýšlivost, která se zdvihá proti nauce od Boha (2 Kor 10,3–5). Je to neúprosná bitva proti pýše, proti ješitnosti, které nás vedou ke zlému, proti naduté domýšlivosti.

Teď na Květnou neděli, kdy Pán vstupuje do rozhodného týdne našeho vykoupení, zanecháme povrchních úvah. Pronikněme k tomu, co je skutečně důležité. Hleďte, chceme se dostat do nebe, jinak se náš život nevyplatí. Do nebe dojdeme, když se budeme věrně řídit Kristovým učením; a věrni budeme, když budeme ustavičně bojovat s překážkami, které se staví proti našemu věčnému štěstí.

Vím, že když se mluví o boji, máme hned před očima svou slabost, myslíme na pády, omyly. Ale s tím Bůh počítá. Protože jsme na cestě, nevyhneme se tomu, abychom při chůzi nezvířili prach. Jsme tvorové plní slabostí. Dokonce se mi zdá, že slabost musí být v naší duši jako stín, od kterého se tím jasněji odráží Boží milost a naše úsilí spolupracovat s tímto Božím darem. Jen obojí – světlo i tma – z nás udělá lidi pokorné, plné pochopení a velkorysosti.

Nemylme se! Počítáme-li ve svém životě s postupem a úspěchy, musíme počítat také s nezdary a pády. To byla vždy cesta křesťana na zemi, i cesta těch, které dnes uctíváme jako svaté. Vzpomeňte si jen na Petra, Augustina a Františka. Nikdy se mi nelíbily životopisy svatých, které nám z naivnosti nebo též z nedostatku křesťanské nauky představovaly svaté tak, jako by byli od mateřského lůna utvrzeni v Boží milosti. Ne, pravé životy svatých se přesně podobají našim životům. Bojovali a vítězili, bojovali a podléhali, a znovu se s lítostí pouštěli do boje.

Neměli bychom se divit, že jsme poměrně často zakusili ztroskotání, i když přitom šlo o obyčejné, snad nepatrné věci, které nám působí bolest, jako by měly velký význam. Jestliže milujeme Boha, jsme pokorní a bojujeme, nebudeme takové nezdary nikdy brát příliš vážně. Neboť potom také vydržíme v bojích a dobudeme velkých vítězství v Božích očích. Neexistují nezdary, jestliže pracujeme s ryzím úmyslem, snažíme se plnit vůli Boží a stále počítáme s jeho milostí a naší ubohostí.

Předchozí Zobrazit celou kapitolu Další