Josemaría Escrivá Obras
75

Neustálý boj

Křesťan musí bez ustání bojovat. Ve svém vnitřním životě musí totiž stále začínat a stále znovu začínat. To nám pomůže, abychom nezpyšněli a nenamlouvali si, že jsme už dokonalí. Na této cestě nevyhnutelně narazíme na potíže. Kdybychom nenarazili na překážky, nebyli bychom lidmi z masa a krve; stále budeme mít co dělat s vášněmi, které nás táhnou dolů, a stále se budeme muset bránit proti těmto více nebo méně prudkým útokům.

Nesmí pro nás být nic nového, když na těle a na duši pocítíme osten pýchy, závisti, lenosti a sklonu zotročovat lidi kolem sebe. Toto zlo je dávno známé, neustále nám to potvrzuje vlastní zkušenost; je to východisko a obvyklé pozadí našeho vnitřního boje o vítězství, našeho běhu do Otcova domu. Proto říká svatý Pavel: Já tedy také běžím o závod, ale ne jen tak bez cíle, i já zápasím pěstí, ale ne tak jako bych jen bil do vzduchu. Držím však svoje tělo v tuhé kázni a podrobuji si ho, aby se snad nestalo, že bych kázal druhým, a sám byl přitom zavržen (1 Kor 9,26–27).

Křesťan nesmí čekat, že započetí nebo pokračování tohoto boje se navenek nějak projeví, nebo že bude mít nějaké kladné pocity. Vnitřní život není věc citu nebo nálady, ale věc Boží milosti a naší vůle, lásky. Všichni učedníci byli schopni následovat Krista při jeho triumfu v Jeruzalémě, ale skoro všichni ho opustili při jeho potupné smrti na kříži.

Abychom skutečně milovali, potřebujeme statečnost a věrnost, mít srdce pevně zakotveno ve víře, naději a lásce. Jen kdo je lehkomyslný nebo povrchní, mění předmět své lásky podle nálady; ale to potom není láska, nýbrž uspokojování vlastního sobectví. Kde je láska, tam je také naprostá odevzdanost: schopnost dát se, ochota obětovat se a zříkat se. A právě při tomto sebedarování, v této oběti a zříkání, nalézáme v protivenství i soužení štěstí a radost. Radost, kterou nám nemůže vzít nic a nikdo.

V tomto boji lásky nás nesmí zarmoutit pády – ani velké ne –, hledáme-li s lítostí a dobrým předsevzetím útočiště u Boha ve svátosti pokání. Křesťan nelpí křečovitě na tom, aby za své skutky od Boha dostal výborné vysvědčení. Náš Pán Ježíš Kristus byl sice dojat nevinností a věrností Janovou, ale po Petrově pádu je obměkčen jeho lítostí. Ježíš má pochopení pro naši slabost a vede nás jemně vzhůru k sobě. Očekává, že se budeme snažit, abychom se denně dostali trochu výš. Přichází k nám, jako přišel ke dvěma učedníkům jdoucím do Emauz a jako přišel k Tomášovi, ukázal mu otevřené rány na svých rukou a ve svém boku, a vyzval ho, aby se jich dotkl. Právě proto, že Ježíš zná naši slabost, stále čeká, že se k němu vrátíme.

Předchozí Zobrazit celou kapitolu Další