Boj – povinnost lásky a spravedlnosti

Nezní to však zastarale? Nebylo to již náhodou nahrazeno příležitostnými frázemi, za které se jako pod pseudovědecký háv schovávají ti, kdo se vzdali osobních ideálů? Nedohodli se lidé potichu na tom, že skutečná dobra jsou jiná – peníze, za které se dá koupit všechno, pozemská moc, lstivost, která dopomáhá k tomu, aby vždy plavali nahoře, a lidská moudrost, která prohlašuje, že je dospělá, a domnívá se, že překonala to, co je svaté?

Nejsem a nikdy jsem nebyl pesimista, neboť víra mi říká, že Kristus definitivně zvítězil a jako záruku vítězství nám dal příkaz, který je rovněž povinností: bojovat. My křesťané máme závazek lásky, který jsme dobrovolně přijali. Boží milostí jsme povoláni, abychom statečně bojovali právě proto, že víme, že jsme jako všichni lidé slabí. Současně však nesmíme zapomínat, že – použijeme-li správné prostředky – staneme se solí, světlem, kvasem světa a radostí Boha.

Náš úmysl pevně se držet této Lásky je navíc povinnost spravedlnosti, povinnost, společná všem křesťanům; jejím předmětem není nic jiného než stálý boj. Církevní tradice vždy považovala křesťany za milites Christi, za bojovníky Kristovy, kteří přinášejí druhým vnitřní pokoj, sami však neúnavně bojují proti vlastním zlým náklonnostem. Z nedostatku nadpřirozeného smýšlení, z praktické nevěry, nechtějí lidé někdy nic slyšet o tom, že život na zemi je boj, a prohnaně poukazují na to, že my, když se považujeme za milites Christi, bychom mohli svou víru zneužít pro pozemské účely – k násilí a sektářství. Za příliš prostoduchou logikou těchto myšlenkových pochodů se často neskrývá nic jiného než pohodlnost a zbabělost.

Neboť nic tak neodporuje křesťanské víře jako právě fanatismus, který je charakteristický pro podivná spojení věcí světských a náboženských, ať už se uskutečňují ve jménu čehokoli. Toto nebezpečí zmizí, jestliže budeme boj chápat tak, jak nás to naučil Kristus: jako boj člověka se sebou, jako stále obnovované úsilí o větší lásku k Bohu, o vymýcení sebelásky a službu všem lidem. Kdo přestává bojovat – může přitom uvést ty nejlepší omluvy –, se předem se prohlásil za přemoženého a poraženého. Je to vyprahlá duše, která odhodila víru a ješitně se ztrácí v nicotnostech.

Pro křesťana je duchovní boj před Bohem a všemi bratry ve víře nutností, důsledkem, vyplývajícím z jeho křesťanství. Kdo nebojuje, zrazuje Ježíše Krista a jeho mystické Tělo, církev.