Právo na soukromí

Vraťme se k uzdravení člověka od narození slepého. Kristus odpověděl učedníkům, že ono neštěstí není následek hříchu, ale příležitost, aby se projevila Boží moc. A s překvapující prostotou rozhodne, že slepý prohlédne.

Pro onoho člověka přináší teď toto štěstí trápení. Nenechají ho v klidu. Nejdřív jsou tu sousedé a ti, kteří ho dříve vídali žebrat (Jan 9,8). Evangelium nevypráví o tom, že by se radovali, říká jen, že tomu nemohli uvěřit, ačkoli uzdravený neustále tvrdil, že ten, který byl slepý a teď vidí, je jedna a táž osoba, totiž on sám. Nedovolí mu, aby se radoval ze svého štěstí, vedou ho k farizeům; ti se ho pochopitelně ptají, jak se stalo, že prohlédl. Tak to poví znovu: Přiložil mi na oči bláto, umyl jsem se a vidím (Jan 9,15).

Ale farizeové chtějí dokázat, že to, co se stalo – velké dobrodiní a velký zázrak –, se vůbec nestalo. Někteří skrývají svou zaujatost za malichernými, pokryteckými důkazy. Přece uzdravoval v sobotu; a protože se v sobotu nesmí pracovat, popírají zázrak. Jiní začínají tím, co bychom dnes nazvali vyptáváním. Jdou k rodičům slepého od narození: Je to váš syn, o kterém vy říkáte, že se narodil slepý? Jak to, že teď vidí? (verš 19). Strach před úřady vedl rodiče k odpovědi, která dostačí všem požadavkům vědecké metodiky: Víme, že je to náš syn a že se narodil slepý. Ale jak to přijde, že teď vidí, to nevíme, a kdo mu otevřel oči, to my nevíme. Zeptejte se jeho. Je dospělý, ať mluví sám za sebe! (v. 20–21). Organizátoři tohoto dotazování nemohou věřit, protože nechtějí věřit: Zavolali tedy ještě jednou toho bývalého slepce a řekli mu: „(…) My víme, že ten člověk“ – Ježíš Kristus – „je hříšník“ (v. 24).

Několika málo slovy vykreslí zpráva svatého Jana příklad neslýchaného útoku na základní právo, které od přirozenosti patří každému člověku: právo na to, aby s ním bylo zacházeno s úctou.

Tento námět je stále aktuální. Nebylo by těžké ukázat v dnešní době případy takové agresivní zvědavosti, která vede k chorobnému vnikání do soukromého života druhých lidí. I minimální smysl pro spravedlnost vyžaduje při vyšetřování pravděpodobného přestupku opatrnost a zdrženlivost, aby se pouhá možnost nepředkládala jako skutečnost. A když něco nejenže není přestupek, ale je to dokonce něco dobrého, pak musíme prohlásit, že chorobný sklon rozšiřovat takové věci je zvrácenost.

Proti kupčíkům s podezíráním, kteří, jak se zdá, organizují obchod s intimní sférou člověka, je nutné hájit důstojnost každé osoby, její právo na mlčení. Tato obhajoba je záležitostí všech poctivých lidí, ať jsou křesťany nebo ne, neboť v sázce je společenská hodnota: každý člověk má právo, aby byl tím, čím je; aby se nevydával na odiv a nedovolil, aby radosti, starosti a bolesti pronikly za kruh rodiny; aby dále bez okázalostí konal dobro a z ryzí lásky pomáhal potřebným, aniž by musel tuto službu bližním zveřejňovat, tím méně vystavovat vlastní nitro křivému a indiskrétnímu pohledu lidí, pro které vnitřní život člověka neznamená nic víc než podnět k bezcitnému posměchu.

Ale jak je těžké uniknout tomuto útočnému slídění! Přibylo způsobů, jak někoho nenechat v klidu; vzpomeňme si na možnosti techniky a také na určité, běžné druhy argumentace, proti kterým se může člověk jen těžko bránit, nechce-li ztratit svou dobrou pověst. Někdy se tak prostě předpokládá, že všichni lidé jednají špatně; v takovém myšlenkovém schématu se přirozeně jeví nevyhnutelná sebekritika – mea culpa (má vina). Jestliže na sebe někdo nenaháže hromadu bláta, soudí se z toho, že je nejen darebák, ale navíc také drzý pokrytec.

Občas se postupuje jinak. Někdo řekne nebo napíše pomluvy a potom rozhlásí, že je ochotný předpokládat vaši čestnost, ale jiní lidé asi ne; ti že by mohli rozšiřovat, že jste zloděj: Chcete tedy, prosím, dokázat, že nejste zloděj? Nebo řeknou: Vždycky jste tvrdil, že vaše jednání je bezúhonné, ryzí, poctivé; nechtěl byste, prosím, znovu zkoumat, zda přece jen není špinavé, nečisté a prolhané?