Josemaría Escrivá Obras
64

Boží synovství

Jak lze vysvětlit tuto důvěryplnou modlitbu, toto přesvědčení, že v boji nezahyneme? Tím, že jsme přesvědčeni o skutečnosti, která mě znovu a znovu velmi hluboce dojímá: o našem Božím synovství. Pán, který nás v této postní době prosí o obrácení, není žádný tyran, ani přísný, nesmiřitelný soudce. Je to náš Otec. Upozorňuje nás na naše hříchy a omyly, na naši nedostatečnou šlechetnost; ale dělá to proto, aby nás z nich vysvobodil a nabídl nám své přátelství a svou lásku. Vědomí Božího synovství dodává našemu obrácení radost: říká nám, že se vracíme do Otcova domu.

Boží synovství je základem ducha Opus Dei. Všichni lidé jsou Boží děti. Ale dítě se může chovat ke svému otci velmi různě. Musíme usilovat o to, abychom byli dětmi, které se snaží uvědomovat si, že Pán – maje nás rád jako své děti – chce, abychom žili uprostřed tohoto světa v jeho domě, abychom byli jedna rodina, aby jeho bylo naše a naše jeho, abychom s ním měli důvěrný vztah, který nám dovolí prosit jako malé dítě – třeba o Měsíc!

Boží dítě se setkává s Pánem jako se svým Otcem. Jeho vztah není ani ponížená úslužnost, ani formální úcta, ani pouhá zdvořilost; nýbrž je to vztah proniknutý upřímností a důvěrou. Bůh si nás nezoškliví pro naše nevěrnosti. Náš nebeský Otec odpustí každou urážku, jen když se syn obrátí a opět se k němu přimkne, lituje a prosí o odpuštění. Náš Pán je takový Otec, že dokonce předchází naši touhu po odpuštění a jde nám vstříc s otevřenou náručí, aby nám daroval svou milost.

Můžete se sami přesvědčit, že si nic nevymýšlím. Připomeňte si jen ono podobenství, které nám vyprávěl Boží Syn, aby nám pomohl pochopit lásku nebeského Otce: podobenství o marnotratném synu (Lk 15,11nn).

V Písmu se praví: Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil (20. verš). To jsou slova Písma svatého. Políbil ho, zahrnul polibky. Může někdo mluvit více lidsky? Může někdo působivěji popsat otcovskou lásku Boha k lidem?

Vůči Bohu, který nám vychází vstříc, nemůžeme zůstat němí – řekněme mu se svatým Pavlem Abba, Pater (Řím 8,15), Abba, Otče! Neboť on, tvůrce všehomíra, neklade důraz na nabubřelé tituly, nezáleží mu na patřičném uznání jeho důstojnosti. Touží, abychom ho nazývali Otcem, abychom toto slovo vychutnávali a naplňovalo naši duši radostí.

Lidský život je v jistém smyslu neustálým návratem do domu našeho Otce. Návrat skrze lítost, toto obrácení srdce, které předpokládá přání změnit se a pevné rozhodnutí polepšit svůj život, se proto projevuje skutky oběti a oddanosti Bohu. Vracíme se do domu svého Otce ve svátosti smíření, když vyznáváme své viny, oblékáme se v Krista a stáváme se tak jeho bratry, členy Boží rodiny.

Bůh na nás čeká s otevřenou náručí jako onen otec v podobenství, ačkoli si to nezasloužíme. Na naší vině nezáleží. Jako u marnotratného syna stačí jen otevřít své srdce, toužit po Otcově domě a radovat se z Božích darů, pro které se nazýváme Božími dětmi a jimiž také skutečně jsme, i když dosti často nejednáme podle jeho milosti.

Předchozí Zobrazit celou kapitolu Další