Druhý nepřítel, o kterém mluví svatý Jan, je žádost očí – obrovská žádostivost dovolující nám oceňovat jen to, co můžeme ohmatat. Očí lpí na pozemských věcech, neschopny objevit nadpřirozeno. Slovo Písma svatého můžeme proto vztáhnout na touhu po pozemských statcích, a kromě toho na onu deformaci, která nás nutí, abychom se na všechno kolem nás – na druhé lidi, na naše životní podmínky a naši dobu – dívali veskrze lidsky.

Oči duše se kalí, rozum sám sebe považuje za schopného vše pochopit, aniž přihlédne k Bohu. Je to jemné pokušení, obratně se odvolávající na důstojnost lidského rozumu, který Bůh, náš Otec, dal člověku, aby jej člověk poznával a svobodně miloval. Je-li lidský rozum zmítán tímto pokušením, považuje se za střed vesmíru; opájí se znovu oním budete jako Bůh (Gn 3,5), pln lásky k sobě se odvrací se od lásky Boží.

Na této cestě můžeme upadnout do rukou třetího nepřítele, tím je superbia vitae (pýcha života). Přitom nejde jen o přechodné myšlenky marnivosti nebo sebelásky: Je to nesmírná nadutost. Neklamme se. Je to nejhorší zlo a původ všech bludných cest. Boj proti pýše musí být vytrvalý. Ne neprávem je psáno, že tato vášeň umírá až den po smrti. Je to zpupnost, která nedovoluje Bohu, aby člověka ospravedlnil, protože u něho Bůh naráží na zeď vlastní spravedlnosti. Je to drzost, která vede člověka k tomu, aby pohrdal druhými lidmi, ovládal je a zneuctíval; neboť za zpupností přichází potupa, u skromných lze však nalézt moudrost (Př 11,2).