Josemaría Escrivá Obras
59

Doba příhodná

Exhortamur ve in vacuum gratiam Dei recipiatis (2 Kor 6,1), napomínáme vás, abyste nepřijali milost Boží nadarmo. Boží milost nás v této postní době naplní, jestliže před ní neuzavřeme svá srdce. Musíme být schopni ji přijmout, ochotni skutečně se změnit, a ne si jen s milostí zahrávat.

Nerad mluvím o strachu, neboť to, co má motivovat křesťana, je Boží láska, která se nám zjevila v Kristu a učí nás, abychom milovali všechny lidi a celé stvoření; ale o odpovědnosti a vážnosti mluvit musíme. Nemylte se, Bůh se nenechá posmívat (Gal 6,7), napomíná apoštol.

Musíme se rozhodnout. Nejde o to, aby v našem životě hořely dvě svíce, které má – podle lidského názoru – každý člověk: jedna pro svatého Michaela a druhá pro ďábla. Svíčku pro ďábla musíme zhasit, a celý svůj život naopak zapálit, aby se stravoval ve službě Pánu. Budeme-li opravdu usilovat o svatost a budeme-li dost povolní, svěříme-li se Boží ruce, všechno dopadne dobře. Neboť Bůh je vždy, a zvlášť v této době, ochotný dát nám svou milost – milost nového obrácení, polepšení našeho křesťanského života.

V této postní době musíme vidět víc než jen libovolný úsek času, který se v liturgickém roce pravidelně vrací. Tento okamžik je neopakovatelný, je to nabídka Boží pomoci, kterou musíme přijmout. Pán k nám přichází a očekává od nás – teď a zde –, že se skutečně změníme.

Ecce nunc tempus acceptabile, ecce nunc dies salutis (2 Kor 6,2), v době příhodné jsem tě vyslyšel, v den spásy jsem ti pomohl. Znovu slyšíme láskyplnou výzvu Dobrého pastýře: Ego vocavi te nomine tuo (Iz 43,1), povolal jsem tě tvým jménem. Každého z nás volá jeho jménem, jak to dělávají ti, kdo nás milují. Vroucí Ježíšova láska k nám se nedá vyjádřit slovy.

Zamyslete se se mnou nad tímto divem Ježíšovy lásky. Pán se chce s námi setkat, čeká u cesty, abychom ho nepřehlédli. Každého z nás osobně volá k sobě a mluví s námi o našich záležitostech, které jsou také jeho záležitostmi, a přivádí naše svědomí k lítosti tím, že je otevírá pro velkorysost a budí v nás přání být věrní a moci se nazývat jeho učedníky. Toto vroucí volání milosti zní jako láskyplná výčitka, která nás upozorňuje, že Pán na nás po celou tu dobu, kdy jsme ho svou vinou ztratili z dohledu, nezapomněl. Kristus nás miluje nesmírnou láskou, jaké je schopno jen božské Srdce.

Podívejte se, jak naléhá: Hle, teď je ta „doba příhodná“, hle, teď je ten „den spásy“ (2 Kor 6,2). Slibuje ti slávu – svou lásku – a dává ti ji v dobu příhodnou. Volá tě; a ty? Co mu chceš za to dát, jak mu splatíš lásku, jak mu ji splatím také já, když jde kolem?

Ecce nunc dies salutis, hle, teď je ten den spásy. V uších nám zní hlas dobrého pastýře: Ego vocavi te nomine tuo, povolal jsem tě tvým jménem. A my musíme odpovědět, lásku splatit láskou: Ecce ego quia vocasti me (1 Sam 3,5). Tady jsem, volal jsi mě – jsem pevně rozhodnutý, že tuto postní dobu nenechám uplynout, jako když teče voda po kameni – aniž by na něm zanechala stopy. Nechám se tou vodou proniknout, přetvořit; obrátím se, znovu se přimknu k Pánu a budu ho milovat, jak si přeje.

Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí (Mt 22,37). Svatý Augustin dodává: Co ještě zbývá z tvého srdce, abys mohl milovat sebe samého? Co zbývá z tvé duše, z tvého rozumu? Ex toto, říká, totum exigit te, qui fecit te – ten, který tě stvořil, od tebe vyžaduje všechno.

Předchozí Zobrazit celou kapitolu Další