Josemaría Escrivá Obras
58

Smělá jistota křesťana

Qui habitat in adiutorio Altissimi, in protectione Dei coeli commorabitur (Žl 91[90],1), kdo přebýváš v ochraně Nejvyššího, kdo dlíš ve stínu Všemocného, to křesťanovi dodává smělou jistotu. Naše srdce se jen tehdy naplní pokojem, když budeme přesvědčeni, že nás Bůh slyší, že je tu pro nás. Jestliže však žijeme s Bohem, je v tom také riziko, neboť Pán nechce jen něco – chce všechno. Kdo se k němu přiblíží, musí být ochoten k novému obrácení a napravení života, k pozornějšímu naslouchání jeho vnuknutím, jeho svatým přáním, která vzbuzuje v našem srdci, a být ochoten proměnit je ve skutky.

Od našeho prvního uvědomělého rozhodnutí k životu podle Kristova učení, jsme už na cestě věrnosti jeho slovům jistě notně pokročili. A přesto: není pravda, že zbývá ještě mnoho vykonat? Není pravda, že v nás vězí ještě mnoho pýchy? Je nutné, abychom se opět obnovili; musíme být věrnější a mít větší pokoru, aby se umenšovalo naše sobectví a rostl v nás Kristus, neboť illum oportet crescere, me autem minui (Jan 3,30), on musí růst, já však se menšit.

Nesmíme zůstat stát, nýbrž musíme směřovat k cíli, jak nám to ukazuje svatý Pavel: Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus (Gal 2,20). Cíl je vysoký a vznešený – být jedno s Kristem, stát se svatým. Ale není jiné cesty, chceme-li důsledně uplatňovat božský život, který jsme dostali při křtu. Jít kupředu znamená růst ve svatosti; zaostávat znamená uzavřít se normálnímu rozvoji křesťanského života. Neboť oheň lásky musí být rozdmýcháván, aby se každý den šířil a hlouběji se zmocňoval duše; a oheň bude hořet jen tehdy, budeme-li ho stále udržovat: nemůže-li se šířit, uhasíná.

U svatého Augustina se říká: Když řekneš dost, jsi ztracen. Zaměř se vždy na víc, pohybuj se, jdi stále kupředu. Nezůstávej na místě, necouvej, neodcházej z cesty.

Postní doba nám dnes dává tyto důležité otázky: Rostu ve věrnosti ke Kristu, v touze po svatosti? Uskutečňuji velkoryse apoštolát všedního dne – v mé obvyklé práci – mezi spolupracovníky?

Každý, kdo se snaží ve svém nitru si tyto otázky zodpovědět, přijde na to, jak je nutné znovu se přetvořit, aby v nás žil Kristus a v našem chování se nepokřiveně odrážel jeho obraz.

Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, den co den bere na sebe svůj kříž a následuje mě (Lk 9,23). Kristus nám to říká znovu, šeptá to každému jakoby do ucha: den co den kříž. Nejen v době pronásledování, píše svatý Jeroným, nebo když se naskytne příležitost k mučednictví, ale v každé situaci, při každém díle, při každé myšlence a každém slově musíme zapřít to, co jsme byli předtím, a vyznat to, co jsme teď, neboť jsme znovuzrozeni v Kristu.

Tyto myšlenky jsou v podstatě jen ozvěnou slov apoštola: Byli jste kdysi ovšem tmou, ale teď jste světlem v Pánu. Žijte jako děti světla. Ovoce toho světla totiž (záleží) ve všestranné dobrotě, spravedlnosti a v (životě podle) pravdy. Zkoumejte, co se líbí Pánu (Ef 5,8–10).

Obrácení je záležitost jediného okamžiku, posvěcení je záležitost celého života. Božské semeno lásky, které do nás Pán vložil, chce růst, projevit se ve skutcích a přinášet plody, které jsou Pánu v každé době milé. Proto musíme být připraveni znovu začít a v každé nové situaci, do níž nás život postaví, znovu najít světlo a sílu prvního obrácení, připravit se důsledným zpytováním svědomí a prosit Pána o pomoc, abychom lépe poznali jeho i sebe. Chceme-li se znovu obrátit, nemáme jinou cestu.

Předchozí Zobrazit celou kapitolu Další