Josemaría Escrivá Obras
54

Josef a Ježíš

Od jisté doby rád recituji dojemnou invokaci ke svatému Josefu, kterou církev uvádí mezi přípravnými modlitbami přede mší svatou: Josefe, blažený a šťastný muži, ty, kterému bylo dopřáno vidět a slyšet Boha, kterého chtěli vidět a slyšet mnozí králové a neviděli ho ani neslyšeli. A mohl jsi ho nejen vidět a slyšet, ale i chovat, líbat, oblékat a opatrovat: oroduj za nás! Tato modlitba by mohla být úvodem k poslednímu tématu, kterého bych se chtěl dotknout: vroucí Josefův vztah k Ježíši.

Pro svatého Josefa byl Ježíšův život neustálým objevováním jeho vlastního povolání. Před chvílí jsme si připomínali ony první roky plné zdánlivě rozporných událostí: oslavování a útěk, vznešenost mudrců a chudoba chléva, zpěv andělů a mlčení lidí. Když nastává čas uvedení dítěte do chrámu, Josef tam přináší skromnou oběť – pár holubiček – a slyší, jak Simeon a Anna prohlašují, že Ježíš je Mesiáš. Jeho otec i matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli (Lk 2,33), říká sv. Lukáš. Později, když chlapec zůstává v chrámě, aniž o tom Maria a Josef vědí, a po třech dnech hledání ho nacházejí, říká tentýž evangelista, že se celí zarazili (Lk 2,48).

Josef se diví, Josef žasne. Bůh mu krok za krokem zjevuje své záměry a on se snaží jim porozumět. Stejně jako každý, kdo chce zblízka následovat Ježíše, i on přijde na to, že není možné kráčet pomalu, nestačí pouhá rutina. Bůh se totiž nespokojuje se setrváváním na stále stejné úrovni, nespokojuje se s tím, že ustrneme na tom místě, kde už jsme. Bůh vyžaduje stále víc a víc, jeho cesty nejsou našimi lidskými cestami. Svatý Josef, jako nikdo před ním ani po něm, se naučil od Ježíše být pozorný, aby poznal Boží divy, naučil se mít otevřené srdce i duši.

Předchozí Zobrazit celou kapitolu Další