Posvěcovat práci, posvěcovat se prací, posvěcovat svět prací

Vždycky, když popisuji spiritualitu sdružení Opus Dei, kterému jsem věnoval svůj život, říkám, že jeho stěžejním základem je běžná všední práce, práce v zaměstnání, vykonávaná ve světě. Boží povolání nám dává určité poslání, zve nás, abychom spolupracovali na jedinečném úkolu církve, byli pro své bližní Kristovými svědky a všechny přiváděli k Bohu.

Povolání v nás zapaluje světlo, skrze které poznáváme smysl svého života, ve světle víry se přesvědčujeme o důvodu svého pozemského bytí. Náš život, současný, minulý i budoucí, dostává nový význam, nový rozměr, který jsme před tím netušili. Všechny události a jevy mají nyní své pravé místo: chápeme, kam nás Pán chce vést, a jsme uchváceni úkolem, který je nám svěřován.

Bůh nás vytrhává z temnot naší nevědomosti, z našeho nejistého tápání v dějinných událostech a volá nás mocným hlasem tak, jak to jednoho dne udělal s Petrem a Ondřejem: Venite post me, et faciam vos fieri piscatores hominum (Mt 4,19). Pojďte za mnou, a udělám z vás rybáře lidí, ať ve světě zaujímáte jakékoliv místo.

Člověk, který žije z víry, se může setkat s obtížemi, s různými zápasy, s bolestí, ba dokonce s hořkostí, ale nikdy nepropadne malomyslnosti nebo úzkosti, protože ví, že jeho život je užitečný, ví, proč přišel na svět. Ego sum lux mundi – řekl Kristus – qui sequitur me non ambulat in tenebris, sed habebit lumen vitae (Jan 8,12). Já jsem světlo světa. Kdo mě následuje, nebude chodit v temnotě, ale bude mít světlo života.

Abychom si zasloužili toto Boží světlo, je třeba milovat, být pokorný a uznat, že potřebujeme být spaseni, a říci s Petrem: Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života, a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží (Jan 6,68–69). Budeme-li takto opravdu jednat, necháme-li do svého srdce proniknout Boží volání, budeme moci i my právem říkat, že nechodíme v temnotě, protože přese všechnu naši bídu a osobní nedokonalost září Boží světlo, tak jako slunce září i za bouřkovými mraky.