Skutky lásky jsou vždy velké, i když se jedná o zdánlivě nepatrné věci. Bůh přišel k lidem, ubohým tvorům, a řekl nám, že nás má rád: Deliciae meae esse cum filiis hominum (Př 8,31), rozkoší mi bylo stýkat se s lidmi. Bůh nám dává poznat, že důležité je všechno: skutky, které lidským zrakem nazíráno považujeme za mimořádné, i ty, které naopak hodnotíme jako druhořadé. Nic nepřichází nazmar. Bůh nikým neopovrhuje, Všichni, každý podle svého vlastního povolání – doma, ve svém zaměstnání, v práci, při plnění stavovských a občanských povinností, ve svých funkcích –, všichni jsme povoláni k účasti na nebeském království.

Tomu všemu nás učí život svatého Josefa: prostý, normální, všední, léta stále stejné práce, lidsky jednotvárné dny, které plynou jeden za druhým. Hodně jsem o tom přemýšlel, když jsem rozjímal o osobě svatého Josefa, a toto je jeden z důvodů, proč ho mám ve zvláštní úctě.

Když svatý Otec Jan XXIII. ve svém závěrečném proslovu na prvním zasedání 2. vatikánského koncilu 8. prosince roku 1962 oznámil, že v mešním kánonu bude uváděno jméno sv. Josefa, ihned mi telefonoval jistý vysoký církevní hodnostář a řekl mi: Rallegramenti! Blahopřeji!Když jsem slyšel to oznámení, ihned jsem myslel na vás, na radost, kterou vám to jistě udělá. A bylo tomu tak: na koncilním zasedání, které zastupuje celou církev shromážděnou v Duchu svatém, se zdůrazňuje nadpřirozená hodnota života sv. Josefa, hodnota obyčejného života práce před Bohem při dokonalém plnění Boží vůle.