Nakonec obětujeme s králi také myrhu, totiž oběť, která nesmí chybět v životě žádného křesťana. Myrha nám připomíná Pánovo umučení. Na kříži mu dali napít vína smíseného s myrhou (srov. Mk 15,23); a myrhou pomazali jeho tělo k pohřbu (srov. Jan 19,39). Když přemýšlíme o nutnosti oběti a umrtvování, nesmíte si myslet, že chceme dát radostnému svátku, který dnes slavíme, smutnou příchuť.

Umrtvování není projevem pesimismu nebo zahořklosti. Umrtvování bez lásky je bezcenné. Proto bychom měli hledat taková umrtvování, která nám pomohou získat vnitřní převahu nad věcmi tohoto světa, ale zároveň nebudou umrtvovat ty, kdo žijí spolu s námi. Křesťan nesmí být ani necita, ani změkčilec. Je to člověk, který dovede milovat skutky, pro něhož je utrpení zkušebním kamenem jeho lásky.

Ale znovu musím zdůraznit, že toto umrtvování nespočívá obvykle ve zřeknutí se velkých věcí – koneckonců není tady ani dost příležitostí –, ale v malých sebezapřeních: když se usmíváme na toho, kdo přijde nevhod, odepřeme tělu příjemné zbytečné věci, zvykneme si naslouchat druhým, využíváme času, který nám Bůh dává… a mnoho jiných, zdánlivě bezvýznamných maličkostí, které přicházejí během dne, aniž je vyhledáváme: věci protivné, obtížné, nepříjemné.