Cesta víry je cesta oběti. Křesťanské povolání nás nevzdaluje od místa, kde žijeme, avšak vyžaduje od nás, abychom se vzdali všeho, co stojí v cestě Boží vůli. Příchod světla je jen začátek. Musíme se jím řídit, chceme-li, aby se jeho záře stala pro nás hvězdou, ba sluncem. Svatý Jan Zlatoústý píše: Pokud mudrci byli v Persii, neviděli nic jiného než hvězdu. Ale když opustili svou vlast, uviděli samo slunce spravedlnosti. Můžeme říci, že kdyby zůstali ve své zemi, už by hvězdu neviděli. Také my si pospěšme! I kdyby nám v tom všichni bránili, rozběhněme se k domu tohoto Dítěte.

Upevnění v povolání

Uviděli jsme jeho hvězdu na východě, a proto jsme se mu přišli poklonit. Když to uslyšel král Herodes, ulekl se a s ním celý Jeruzalém (Mt 2,2–3). Ještě dnes se tato událost opakuje. Přes Boží velikost, přes lidsky upřímné a hluboce křesťanské rozhodnutí, že budeme důsledně žít podle své víry, se stále vyskytují lidé, kteří se tomu diví, ano, jsou pobouřeni a zaraženi. Mohli bychom říci, že neznají žádnou jinou skutečnost než tu, která zapadá do jejich omezeného obzoru. Když zpozorují velkorysé chování těch, kteří zaslechli Pánovu výzvu, pohrdavě se usmívají, lekají se nebo zaměřují – v případech, které vypadají přímo chorobně – všechno své úsilí k tomu, aby člověku, který se ve svědomí svobodně rozhodl pro svatou věc, překazili cestu.

Sám jsem jednou zažil něco jako všeobecnou mobilizaci proti těm, kdo se rozhodli, že celý svůj život dají do služby Bohu a bližním. Mnozí se domnívají, že Pán nemůže povolat toho, koho chce, když si před tím od nich nevyžádal dovolení. Navíc jsou přesvědčeni, že člověk se nedokáže dokonale svobodně rozhodnout, aby svým „ano“ přijal nebo odmítl lásku. Pro ty, kdo takto smýšlejí, je nadpřirozený život duše zcela druhořadý. Sice také připouštějí, že se o něj člověk musí starat, ale až poté, co bylo vyhověno jejich pohodlnosti a sobectví. Co by ještě zbylo z křesťanství, kdyby to bylo správné? Máme milá a zároveň náročná slova Ježíšova jen poslouchat, nebo je máme slyšet a uskutečňovat? Řekl: Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec (Mt 5,48).

Náš Pán vybízí všechny lidi, aby ho hledali, aby se stali svatými. Povolává nejen krále od východu, kteří byli moudří a mocní. Předtím poslal pastýřům sice ne hvězdu, ale svého anděla (srov. Lk 2,9). Všichni, chudí nebo bohatí, moudří nebo méně moudří, mají mít pokornou a bdělou duši, aby uslyšeli Boží hlas.

Podívejte se, jak dopadl Herodes! Byl jedním z mocných této země a mohl využit spolupráce učenců: Svolal všechny velekněze a učitele Zákona z lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit (Mt 2,4). Ale jeho moc a vědomosti byly pro jeho zatvrzelé srdce jen prostředkem ke zlému. Nesmyslně si přál zničit Boha, pohrdal životem hrstky nevinných dětí.

V evangeliu čteme dále, že mu řekli: V Betlémě v Judsku, neboť tak je psáno u proroka: „A ty, Betléme v judské zemi, nejsi vůbec nejmenší mezi judskými předními městy, protože z tebe vyjde vládce, který bude panovat mému izraelskému lidu“ (Mt 2,5–6). Nesmíme přehlédnout tento detail Božího milosrdenství: Ten, který chtěl vykoupit svět, se narodí v zapadlé vesnici. A, jak Písmo důrazně opakuje, u Boha neexistuje ohled na osoby (srov. 2 Kron 19,7; Řím 2,11; Ef 6,9; Kol 3,25 atd.). Povolává člověka k životu na základě víry bez ohledu na bohatství, původ, vědu. Povolání předchází každou zásluhu. A hle – hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo dítě (Mt 2,9).

Nejdříve je povolání; dřív, než vůbec víme, jak se k němu obracet, nás už Bůh miluje a dává nám lásku, kterou mu nemůžeme splatit. Boží otcovská dobrota nám vychází v ústrety (srov. Žl 79[78],8). Náš Pán je mnohem více než jen spravedlivý, je milosrdný. Nečeká, až k němu přijdeme. Předchází nás neklamnými důkazy své otcovské lásky.