Josemaría Escrivá Obras
32

Cesta víry

Ztotožnit se s Kristem není jistě snadné, ale také to není tak těžké, jestliže žijeme, jak nás naučil náš Pán. Když se budeme denně utíkat k jeho slovu, celý svůj život pronikneme svátostnou eucharistií, kterou nám zanechal jako pokrm; neboť cesta křesťana je schůdná cesta, jak se říká v jedné staré písni v mé zemi. Bůh nás jasně a neodvolatelně povolal. Jako moudří králové jsme objevili na obzoru své duše hvězdu, která svítí a ukazuje směr.

Uviděli jsme jeho hvězdu na východě, a proto jsme se mu přišli poklonit (Mt 2,2). Totéž jsme zakusili i my. Také my jsme zpozorovali, jak se postupně v naší duši rozzářilo. Zatoužili jsme po tom, abychom vzali Boha zcela vážně. Kdyby v tomto okamžiku každý z nás nahlas pověděl, jak v jeho nitru začalo klíčit nadpřirozené povolání, ostatní by to všechno pokládali za Boží dílo. Děkujme Bohu Otci, Bohu Synu, Bohu Duchu svatému a Panně Marii, jejímž prostřednictvím jsme přijali všechna dobrodiní z nebe, děkujme za tento největší dar, který Pán vedle víry může nějakému tvoru dopřát: vytrvale usilovat o plnost lásky, pevně být přesvědčen, že svatost je uprostřed pracovních a společenských úkolů nejen možná, ale také nutná.

Hleďte, s jakou jemností nás Pán zve! Mluví lidskými slovy jako nějaký zamilovaný: Dal jsem ti jméno, jsi můj (Iz 43,1). Bůh, který je krása, velikost a moudrost, nám říká, že jsme jeho, že si nás vyvolil, aby nám projevil svou nekonečnou lásku. Musíme opravdu žít z víry, nemáme-li promarnit tento skvělý dar, který nám prozřetelnost svěřila. Musíme mít víru jako oni králové, musíme být přesvědčeni, že ani poušť ani nečas, ani klid oázy nám nemůže zabránit, abychom došli do věčného Betléma, do konečného života s Bohem.

Předchozí Zobrazit celou kapitolu Další