Není to tak dávno, co jsem viděl mramorový reliéf, znázorňující, jak se mudrci z východu klaní Dítěti – Bohu – v jeslích. Rám tvořila další zobrazení: čtyři andělé, každý s jedním symbolem. Jeden s čelenkou, druhý se zeměkoulí, korunovanou křížem, třetí s mečem a čtvrtý se žezlem. Tyto známé symboly velmi působivě znázorňují událost, kterou dnes slavíme. Moudří mužové – podle tradice to byli králové – padli před Dítětem na kolena, když se před tím v Jeruzalémě zeptali: Kde je ten narozený židovský král? (Mt 2,2).

Tato otázka vede i mě, abych teď rozjímal o Ježíši, položeném v jeslích (Lk 2,12), na místě, které je vlastně určeno pro zvířata. Kde je, Pane, tvá královská důstojnost, kde je čelenka, meč a žezlo? Patří mu, ale on je nechce, vládne zavinutý do plenek. Je to bezbranný král a ukazuje se nám v bezmocnosti malého dítěte. Nevnucují se zde slova apoštola: Sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka (Flp 2,7)?

Pán přijal tělo, aby nám sdělil Otcovu vůli. A poučuje nás už zde v kolébce. Ježíš Kristus nás hledá – povoláním, které je povoláním ke svatosti –, abychom spolu s ním dovršili vykoupení. Pozorujte první bod jeho učení. Spolupracujeme na díle vykoupení nikoli tím, že hledíme zvítězit nad svými bližními, ale tím, že zvítězíme sami nad sebou. Abychom je přiblížili k Bohu, musíme se jako Kristus zříci sebe, považovat se za služebníky druhých.

Kde je král? Není tomu tak, že Ježíš nechce kralovat nikde jinde než v srdcích, ve tvém srdci? Proto se stal dítětem. Neboť kdo by neměl rád takového malého tvorečka? Kde je král? Kde je Kristus, kterého chce Duch svatý stvořit v naší duši? Ne v pýše, která nás odlučuje od Boha, ne v nedostatku lásky, který nás izoluje od ostatních. Tam Kristus být nemůže, neboť tam je jen člověk.

U nohou Dítěte, před králem bez vnějších znaků jeho důstojnosti, můžeme říci v den Zjevení: Pane, osvoboď můj život od vší zpupnosti, prolom mou sebelásku, tuto touhu prosadit se za každou cenu a vnutit svou vůli druhým. Dej, ať základem mé osobnosti je ztotožnění se s tebou.