Podobně tomu bylo i s námi. V naší rodině, mezi našimi přáteli a známými, abych nemluvil o velké scéně světa, by se dalo bez námahy najít tolik lidí, kteří jsou více hodni Kristova povolání: jsou prostší, vzdělanější, vlivnější, významnější, vděčnější, šlechetnější než my.

Když tak o tom přemýšlím, to všechno mě zahanbuje. Ale jsem si také vědom, že naše lidské myšlení nedokáže působení milosti vysvětlit. Bůh si obvykle volí slabé nástroje, aby se jasně ukázalo, že je to jeho dílo. Hlas apoštola Pavla se ještě chvěje, když myslí na své povolání: A po všech jako poslední jsem ho uviděl i já, nedochůdče. Ano, já jsem nejnepatrnější z apoštolů; nejsem ani hoden, abych byl nazýván apoštolem, protože jsem pronásledoval Boží církev (1 Kor 15,8–9). Tak píše Šavel z Tarsu, jehož osobnost a význam v průběhu dějin ještě vzrostly.

Bez jakékoli naší zásluhy, jak jsem vám už řekl, neboť s naším povoláním je nerozlučně spojeno poznání naší ubohosti a přesvědčení, že světlo, které osvěcuje duši – víra –, láska, s kterou milujeme – caritas –, a touha, která nás nese – naděje –, jsou ryzí Boží dary. Nebudeme-li tedy růst v pokoře, ztratíme z očí cíl Božího vyvolení; ut essemus sancti (abychom byli svatí), osobní svatost.

Z této pokory můžeme teď pochopit, jak úžasné je toto božské volání. Z pšeničného pole nás vybrala Kristova ruka: Rozsévač vzal pšeničná zrnka do své probodené ruky. Kristova krev je zkropila. Potom hodil Pán zkropenou pšenici do vzduchu, aby tím, že odumře, přinesla život a poté, co byla vložena do země, se rozmnožila v zlaté klasy.