Pro křesťana není manželství pouhé společenské zřízení ani pouhý lék proti lidské slabosti. Je to opravdu nadpřirozené povolání, sacramentum magnum (veliká svátost), tajemství, vztah Krista a jeho církve, jak říká Pavel (srov. Ef 5,32), a zároveň nerozlučně s tím spojená smlouva, která navždy pojí muže a ženu, neboť – ať chceme nebo nechceme – manželství ustanovené Kristem je nerozlučitelné. Manželství je velké posvěcující znamení, úkon Ježíše, který naplňuje duše snoubenců a zve je, aby ho následovali a vytvořili tak ze svého manželského života cestu Boha po zemi.

Manželé jsou povoláni, aby své manželství a sebe posvětili; proto by bylo nesprávné, kdyby svůj duchovní život prožívali vně nebo na okraji domácího života. Rodinný a manželský život, péče o děti a jejich výchovu, úsilí zajistit obživu rodiny a zlepšit její finanční postavení, společenský styk s druhými lidmi, to všechno – tak lidské a všední – je právě to, co křesťanští manželé mají pozvednout na nadpřirozenou rovinu.

Víru a naději musí manželé prokázat v trpělivosti, s kterou překonávají své velké i malé starosti, v radostném plnění svých povinností. To všechno, nesené láskou, je potom povede k tomu, že se budou dělit o radosti i bolesti, budou zapomínat na své starosti, budou žít pro druhé, budou naslouchat partnerovi nebo dětem, a tak jim ukáží, že je skutečně milují a rozumí jim, a přenesou se přes balvany, ze kterých může sobectví udělat hory, dokáží vložit velkou lásku do malých věcí, z nichž sestává jejich každodenní soužití.

Jde o to, aby manželé den co den posvěcovali svůj příbytek a s citlivou láskou vytvářeli pravé rodinné ovzduší. Chtějí-li posvětit každý den, potřebují k tomu mnoho křesťanských ctností. Nejdřív jsou to tři božské ctnosti, potom všechny ostatní: opatrnost, věrnost, upřímnost, pokora, pracovitost, radost… Když mluvíme o manželství, o manželském životě, musíme začít tím, že si jasně řekneme, jak má vypadat láska manželů.