Pokojné děti Boží

Snad mi namítnete: Je přece málo těch, kdo toto chtějí slyšet, a ještě méně těch, kdo podle toho chtějí žít. Tvrdím však, že svoboda je silná a zdravá rostlina, které se daří špatně mezi kamením, v trní nebo na cestách ušlapaných od lidí (srov. Lk 8,5–7). Vždyť nám to bylo oznámeno, ještě než Kristus přišel na zem.

Vzpomeňte si na druhý žalm: Proč se pohané bouří, proč národy strojí marné plány? Pozdvihují se pozemští králové a vladaři se spolu umlouvají proti Hospodinu a jeho Pomazanému (Žl 2,1–2). Vidíte? Nic nového. Byli proti Kristu ještě před jeho narozením, byli proti němu, když jeho nohy pokojně procházely palestinskými cestami, pronásledovali ho i potom. A nyní útočí na údy jeho mystického, královského Těla. Nač tolik nenávisti, proč tolik útoků na bělostnou prostotu, proč toto všeobecné potlačování svobody svědomí?

Rozlámejme jejich okovy a odhoďme jejich pouta! (Žl 2,3). Lámou jemné jho, odhazují své břemeno, podivuhodné břemeno svatosti a spravedlnosti, milosti, lásky a pokoje. Jsou plni zuřivosti tváří v tvář lásce, vysmívají se bezbranné dobrotě Boha, který odmítá použít svých andělských pluků, aby se bránil (srov. Jan 18,36; Mt 26,52–54). Kdyby byl přistoupil na kompromis, kdyby obětoval několik málo nevinných, aby uspokojil většinu viníků, jistě by se pokoušeli se s ním dohodnout. Ale myšlení Boží není takové. Náš nebeský Otec je opravdovým otcem a je ochoten odpustit tisícům pachatelů zla jen pro deset spravedlivých (srov. Gn 18,32). Ti, kdo jednají pod vlivem zla, nemohou takové milosrdenství pochopit. Utvrzují se v tom, že zde na zemi zdánlivě nemohou být potrestáni, a dopouštějí se nespravedlností.

Směje se ten, který na nebesích trůní, jsou Pánu k smíchu. Potom k nim rozhorlen mluví, děsí je svým hněvem (Žl 2,4–5).Jak oprávněný je tento Boží hněv a jak spravedlivé je toto rozlícení, jak velká je však i Boží shovívavost!

Já jsem přece ustanovil svého krále na Siónu, na své svaté hoře! Vyhlásím Hospodinovo rozhodnutí, Pán mi řekl: „Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil“ (Žl 2,6–7). Milosrdný Bůh Otec nám dal svého Syna jako krále. Když hrozí, je pohnut, oznamuje nám sice svůj hněv, ale dává nám svou lásku. Ty jsi můj syn, tak se obrací ke Kristu a obrací se i na tebe a na mne, jestliže se rozhodneme stát se alter Christus, ipse Christus.

Slova nejsou s to vyjádřit, co cítí srdce tváří v tvář Boží dobrotě. Říká nám: Ty jsi můj syn. Ne nějaký cizí člověk, ani ne sluha, s kterým se jedná blahovolně, dokonce ani ne přítel. Syn! Dopřává nám prožívat synovskou lásku a, dovolil bych si tvrdit, také určitou nestoudnost syna, jehož Otec mu neumí nic odmítnout.