O Vánocích pokaždé s radostí pozoruji figurky, které představují Ježíška. Ukazují nám Pána, jak se všeho zbavil, a připomínají nám, že Bůh nás volá, že Všemohoucí chtěl ukázat, že nás potřebuje a chce být závislý na lidech. V jesličkách v Betlémě říká Kristus mně i tobě, že nás potřebuje, vybízí nás, abychom žili křesťansky bez výhrad, – oddaně, pracovitě a radostně.

Nikdy nebudeme správné veselí, nebudeme-li skutečně napodobovat Krista, nebudeme-li pokorní jako on. Znovu se nám vnucuje otázka: Vidíte, kde se skrývá Boží velikost? V jesličkách, v plenkách, ve stáji! Výkupná účinnost našeho života se může uplatnit jen v pokoře, když přestaneme myslet na sebe a budeme cítit odpovědnost za pomoc druhým.

Také člověku, který to myslí dobře, se může stát, že vyvolá osobní střetnutí, působící mu vážné starosti a postrádající jakýkoli objektivní podklad. Vychází to z chybného sebepoznání, které vede k pýše. Tak je tomu třeba s přáním být středem pozornosti a uznání druhých, se sklony hrát vždy kladnou úlohu, se zdráháním vykonat dobro a pak zmizet, s touhou po osobním bezpečí. A tak mnoho lidí, kteří by se mohli těšit hlubokému pokoji, mohli by okoušet obrovskou radost, se pýchou a ješitností stávají nešťastní a nepřinášejí užitek.

Kristus byl pokorného srdce (srov. Mt 11,29). Za svého života pro sebe nechtěl žádné zvláštnosti, žádné výsady. S naprostou samozřejmostí prožil devět měsíců v lůně své matky jako každý jiný člověk. Pán věděl příliš dobře, že ho lidstvo nutně potřebuje; touží přijít na zem a zachránit všechny lidi. Ale nechce se ukvapit; přijde ve svou hodinu, jako přicházejí na svět ostatní lidé. Od početí až k Ježíšovu narození nikdo mimo Josefa a Alžběty nepozoruje zázrak: Bůh přichází, aby přebýval mezi námi lidmi.

Narození bylo rovněž velmi prosté. Pán přichází bez okázalosti, ode všech nepoznaný. Na tomto božském dobrodružství se na zemi podílejí jen Maria a Josef. Potom pastýři, kterým je zvěstovali andělé, a nakonec mudrci z Východu. Tak proběhl transcendentální čin, který spojil nebe a zemi, Boha a člověka.

Proč však máme tvrdé srdce, že si tak rychle zvykáme na tuto událost? Bůh se poníží, abychom se my mohli k němu přiblížit a opětovat jeho lásku, aby se naše svoboda nesklonila jen před tímto projevem jeho moci, ale také před zázrakem jeho pokory.

Podívejte se na velikost Dítěte, kterým je Bůh; stvořitel nebe i země je jeho Otec, a Syn leží tady v jeslích, protože non erat eis locus in diversorio (Lk 2,7), protože… nebylo pro ně místo, neboť pro vlastníka světa, pro Pána všeho stvořeného, nebylo na zemi jiné místo.