Josemaría Escrivá Obras
179

Končí liturgický rok. Při mši svaté klademe Bohu Otci na oltář oběť Krista, kterého Bůh pomazal… na kněze a krále v království svatosti a milosti, v království spravedlnosti, lásky a pokoje, jak za chvíli budeme číst v prefaci. Všichni jistě cítíte v srdci nesmírnou radost při pomyšlení na posvátné lidství našeho Pána: je to král s lidským srdcem, jako je srdce naše. On, tvůrce vesmíru a všech tvorů, nechce vládnout, ale žebrá o trochu lásky a mlčky nám ukazuje své probodené ruce.

Proč ho tedy tolik lidí dosud nechce uznat? Proč je stále slyšet onen krutý protest: Nolumus hunc regnare super nos (Lk 19,14), nechceme tohoto člověka za krále? Na světě jsou miliony lidí, kteří se takto staví k Ježíši Kristu, vlastně k pouhému přízraku Ježíše Krista, protože Krista neznají a nepoznali ani krásu jeho tváře, ani nádheru jeho učení.

Za toto pohoršlivé jednání toužím dávat našemu Pánu zadostiučinění. Když poslouchám toto nepřestávající volání, a nejsou to vždy jen pouhé hlasy, ale i málo ušlechtilé činy, cítím potřebu zvolat hodně nahlas: Oportet illum regnare! (1 Kor 15,25), on totiž musí kralovat.

Odpor ke Kristu

Mnoho lidí nesnese, aby Kristus kraloval, stavějí se proti němu nejrůznějšími způsoby: v obecných popisech světa a lidského soužití, v mravech, ve vědě, v umění. Dokonce i v životě církve! Já nemám na mysli – píše sv. Augustin – zlé lidi, kteří se rouhají Kristu. Ve skutečnosti je málo těch, kdo se rouhají jazykem, ale je mnoho těch, kdo se rouhají svým jednáním.

Někomu dokonce vadí sám výraz Kristus Král. Je to jen otázka slovního vyjádření – jako by Kristovo království mělo co dělat s politickými frázemi; jiným lidem vadí uznání královské důstojnosti našeho Pána, protože by je to nutilo přijmout nad sebou nějaký zákon. A oni nesnášejí žádný zákon, ani zásadní přikázání lásky, protože se nechtějí přiblížit k Boží lásce. Prahnou pouze po tom, aby mohli sloužit vlastnímu sobectví.

Milostí Boží jsem už dlouho puzen opakovat tento němý výkřik: Serviam! Chci sloužit! Ať v nás Pán rozmnoží tyto snahy – sloužit a odpovědět tak na jeho božské volání, přirozeně, neokázale, nehlučně, třeba na ulici. Věnujme mu, my, jeho poddaní, jeho děti, modlitbu – a jazyk i ústa se nám naplní mlékem a medem; oslavování Božího království bude mít chuť medu, neboť je to království svobody, té svobody, kterou nám on vydobyl (srov. Gal 4,31).

Předchozí Zobrazit celou kapitolu Další