Křesťanská radost

Vraťme se k tématu, které nám dnes církev nabízí: Maria byla vzata do nebe s tělem i duší, radují se andělé. Myslím při této příležitosti i na radost svatého Josefa, jejího přečistého manžela, který ji očekává v ráji. Vraťme se však na zem. Víra nám říká, že zde na zemi, v našem nynějším životě, jsme jen poutníci, nechybí tady ani oběti, bolest, strádání. Ale na této cestě nikdy nesmí chybět radost.

Služte Hospodinu s radostí (Žl 100[99],2), vlastně mu ani nelze sloužit jinak. Bůh miluje radostného dárce (2 Kor 9,7), takového, který se odevzdává v radostné oběti, protože neexistuje důvod, který by ospravedlňoval zármutek.

Snad se vám bude tento optimismus zdát poněkud přehnaný, protože všichni lidé dobře znají své nedokonalosti a svá selhání, zakoušejí utrpení, únavu, nevděk, snad i nenávist. A my křesťané jsme přece jako ostatní lidé. Jak tedy můžeme být osvobozeni od toho všeho, co je pro lidský život neodmyslitelné?

Bylo by jistě naivní popírat, že během našeho pozemského putování se často setkáváme s bolestí, malomyslností, smutkem i osamoceností. Ale skrze víru bezpečně víme, že toto vše není dílem náhody, že osud člověka není cestou k potlačení jeho touhy po štěstí. Víra nás učí, že toto všechno má nadpřirozený smysl, je to volání, které nás vede do Otcova domu. Toto nadpřirozené chápání pozemského života křesťanů nechce zjednodušovat celou složitost člověka, ale ujišťuje ho, že celou touto složitostí může procházet paprsek silné a nezničitelné Boží lásky, který spojuje pozemský život s konečným životem v naší pravé vlasti.

Slavnost Nanebevzetí Panny Marie nám dává právě tuto radostnou naději. Doposud jsme poutníci, ale naše Matka nás už předešla a ukazuje nám konec cesty. Opakuje nám, že lze dojít až na konec, a že, budeme-li věrni, tam opravdu i dojdeme. Nejsvětější Panna není jen naším vzorem, je i pomocnicí křesťanů. A na naši prosbu – monstra te esse Matrem, ukaž se matkou – neumí, ani nechce odepřít svým dětem mateřskou péči.