Josemaría Escrivá Obras
174

Škola modlitby

Pán vám jistě pomůže objevit ještě mnoho dalších rysů věrné a oddané Nejsvětější Panny, které si můžeme vzít za vzor: je to její čistota, její pokora, její rozhodnost, její velkodušnost, její věrnost... Chtěl bych mluvit o jedné věci, která se týká všech, protože je to základ duchovního růstu, a sice o životě modlitby.

Abychom využili všech milostí, které nám dnes dává naše Matka, abychom napomáhali působení Ducha svatého, pastýře našich duší, musíme se aktivně snažit o setkání s Bohem. Nemůžeme se skrývat v anonymitě. Neexistuje totiž duchovní život bez osobního vztahu k Bohu. Povrchnost není nic křesťanského. Rutina v naší askesi znamená podepsat úmrtní list duchovního života. Bůh nás vyhledává každého osobně a každý musí odpovědět sám za sebe: Tady jsem, volal jsi mě (1 Sam 3,5).

Všichni víme, že modlitba je rozhovor s Bohem. Možná že se však někdo zeptá: rozhovor, ale o čem? O čem jiném než o Božích věcech a o záležitostech našeho pracovního dne. O Ježíšově narození, o jeho putování po tomto světě, o jeho skrývání a o jeho kázání, o jeho zázracích, o jeho spasitelném utrpení a o jeho kříži, i o jeho zmrtvýchvstání. A v přítomnosti trojjediného Boha, naší prostřednice Marie a našeho přímluvce svatého Josefa – kterého já osobně mám ve velké úctě – budeme mluvit i o své každodenní práci, o rodině, o přátelích, o svých velkých plánech i o všedních maličkostech.

Tématem mé modlitby je můj život. Já to alespoň tak dělám. A z toho pak zcela přirozeně vyplyne určitý a pevný úmysl, jak se změnit, jak se zlepšit, jak na sebe nechat působit Boží lásku. Úmysl jednoduchý a konkrétní. A nemůže přitom chybět ani naléhavá, ale důvěřivá prosba, aby nás neopouštěl Duch svatý, protože Bože, (…) ty jsi má síla (Žl 43[42],2).

Jsme normální křesťané, pracujeme v nejrůznějších oborech, celá naše činnost běží po zaběhaných kolejích, vše probíhá v obvyklém rytmu. Zdá se nám, že všechny dny jsou stále stejné, monotónní... Tedy dobře: tento způsob života, na pohled tak všední, má svou nadpřirozenou hodnotu, je to něco, co Boha zajímá, protože i Kristus se chtěl vtělit do naší práce a oduševnit tak zevnitř i tu nejprostší činnost.

Tato myšlenka není nadpřirozená, jasná a nepopiratelná skutečnost, není to jen nějaká útěšná úvaha, která má povzbudit ty, kdo se patrně nezapíší do zlaté knihy historie. Krista zajímá právě ta práce, kterou máme vykonávat – jednou i tisíckrát – v kanceláři, v továrně, v dílně, ve škole, na poli, při manuální i při duševní práci, zajímá ho i skrytá oběť, když nedáváme druhým najevo svou špatnou náladu.

Toto všechno tedy projděte ve své modlitbě, využijte každé příležitosti, abyste řekli Ježíši, že se mu klaníte, a můžete tak rozjímat i uprostřed světa, v pouličním ruchu, prostě všude. To je první lekce ve škole Ježíše Krista. V této škole je nejlepší učitelkou Maria, protože ona si vždy uchovala tento postoj víry – nadpřirozeného pohledu na to, co se kolem ní dělo: To všechno uchovávala ve svém srdci (Lk 2,51).

Prosme dnes svatou Pannu Marii, aby nás naučila rozjímat, aby nás naučila odpovídat na neustávající klepání našeho Pána na dveře našeho srdce. Prosme ji: Matko naše, ty jsi dala světu Ježíše, který nám zjevuje lásku našeho Boha Otce, pomoz nám, abychom ho uměli poznávat ve své každodenní práci, pomoz našemu rozumu a vůli, abychom uměli naslouchat Božímu hlasu, přílivu milosti.

Předchozí Zobrazit celou kapitolu Další