Pertransiit benefaciendo. Jak mohl Ježíš zahrnout zemi tolika dobry, a jen dobry všude, kamkoli přišel? V evangeliu nacházíme další popis Ježíšova života, shrnutý do tří slov, která nám dávají odpověď: Erat subditus illis (Lk 2,51), poslouchal je! Dnes, kdy je ve světě tolik neposlušnosti, si musíme poslušnosti zvlášť vážit.

Nade všechno miluji svobodu, a právě proto miluji křesťanskou ctnost poslušnosti. Musíme se cítit Božími dětmi, které s radostí plní vůli svého Otce. Dělat všechno podle Boží vůle, a to proto, že se nám chce: nadpřirozenější důvod nenajdeme.

Duch Opus Dei, kterým jsem se snažil už víc než 35 let žít a učit mu, mě naučil chápat a milovat osobní svobodu. Když Bůh, náš Pán, dává lidem svou milost, když jim dává zvláštní povolání, je to tak, jako by jim podával ruku, ruku otcovskou, plnou síly, ale především lásky; hledá každého z nás jednotlivě, jako své syny a dcery, neboť zná naši slabost. Pán od nás čeká – jako znamení naší svobody –, že se o to přičiníme. Podaří se nám to, když budeme pokorní, když se staneme jakoby malými dětmi a budeme milovat požehnanou poslušnost, kterou můžeme odpovědět na požehnané otcovství Boha.

Je dobré, dopustíme-li, aby se Pán „vmísil“ do našeho života, aby do něj vstoupil v důvěře, že nenarazí na překážky ani okolky. My lidé máme sklon sami sebe ospravedlňovat a lpět na svém sobectví. Vždy chceme hrát krále, i kdyby to bylo jen v království naší bídy. Tyto úvahy ať nám pomohou pochopit, proč se musíme držet Ježíše: proto, aby nás skutečně osvobodil a my se tak stali schopnými sloužit Pánu a všem lidem. Jen tak pochopíme pravdu oněch slov svatého Pavla: Nyní však jste osvobozeni od hříchu a dali jste se do služby Bohu. A užitek z toho je vaše posvěcení a nakonec věčný život. Neboť odplata za hřích je smrt, dar Boží však je věčný život v Kristu Ježíši, našem Pánu (Řím 6, 22–23).

Buďme tedy na stráži, neboť náš sklon k sobectví nikdy neumírá a pokušení se může vloudit nejrozmanitějšími způsoby. K tomu, abychom poslouchali, Bůh vyžaduje život z víry, neboť svou vůli nezjevuje údery bubnů. Někdy projeví svou vůli tichým hlasem, v nitru svědomí, a my musíme pozorně naslouchat, abychom tento hlas uslyšeli a věrně se jím řídili.

Často k nám Pán mluví prostřednictvím druhých lidí. Potom se ale může stát, že pro nás znalost jejich chyb nebo představa, že slyšeli o všech skutečnostech daného problému, představuje výzvu k neposlušnosti.

To všechno může být pokládáno za Boží znamení, neboť Pán nám nepřikazuje poslušnost slepou, ale rozumnou, a my musíme cítit, že jsme zodpovědní za to, abychom svým poznáním druhým pomohli. Buďme však sami k sobě upřímní, pokaždé se znovu zkoumejme, zda to, co nás vede, je láska k pravdě nebo naše sobectví a lpění na svém názoru. Když nás naše názory dělí od druhých lidí a přispívají k tomu, že narušujeme jednotu a svornost se svými bratry, pak je to zřetelné znamení, že nejednáme podle Pánova ducha.

Nezapomeňme: kdo chce poslouchat, musí být pokorný. Připomeňme si znovu Kristův příklad. Ježíš poslouchá, poslouchá Josefa a Marii. Bůh přišel na zem, aby poslouchal, aby se podřídil lidským tvorům. Maria, naše Matka, – větší než ona je jen Bůh – a Josef, onen spravedlivý a ryzí člověk, jsou dva dokonalí tvorové, ale jen tvorové. A Ježíš, který je Bůh, je poslouchá. Musíme milovat Boha, milovat jeho vůli, přát si, abychom odpověděli na jeho volání, kterým se k nám obrací skrze povinnosti našeho všedního dne: v povinnostech našeho stavu, v zaměstnání, při práci, v rodině a společnosti, ve vlastním i cizím utrpení, v přátelství a v úsilí o uskutečňování toho, co je dobré a spravedlivé.