Kristův pokoj

Ale musím vám nabídnout ještě další úvahu. Měli bychom bez umdlení bojovat za to, aby mohlo působit dobro, protože víme, jak je těžké, abychom se my lidé vážně rozhodli konat spravedlnost, a vidíme, jak pozemské soužití má daleko k tomu, aby bylo vedeno láskou, a nikoliv nenávistí nebo lhostejností. Nemůžeme si zastírat ani skutečnost, že, i když najdeme nějaký spravedlivý způsob rozdílení majetku a dospějeme k harmonicky uspořádané společnosti, nezmizí ze světa bolest, působená nemocí, nepochopením nebo samotou, smrtí milovaných osob, vlastními nedostatky.

Na tento zármutek máme pouze jedinou konečnou odpověď, je to Kristus na kříži, Bůh, který trpí a umírá. Bůh, který nám dává své Srdce kopím probodené z lásky ke všem lidem. Náš Pán nemá v lásce žádnou nespravedlnost a odsuzuje toho, kdo se jí dopouští. Bůh nepůsobí bolest svých tvorů, ale trpí ji, protože po prvotním hříchu je součástí lidského života. Nicméně jeho Srdce plné lásky k lidem ji vzalo s křížem všechnu na sebe: naše utrpení, náš smutek, naši úzkost, náš hlad a žízeň po spravedlnosti.

Křesťanské učení o bolesti není programem laciných útěch. Je to v první řadě učení o přijetí tohoto utrpení, které je opravdu neoddělitelné od lidského života. Nemohu před vámi zakrývat – s jistou radostí, protože jsem vždycky kázal a snažil se žít v tomto duchu, že tam, kde je kříž, je i Kristus, Láska –, že i v mém životě byla bolest častým hostem a nejednou se mi chtělo plakat. Jindy jsem zase cítil, jak roste moje znechucení nad nespravedlností a zlem. A zakoušel jsem znechucení nad tím, že nemohu nic dělat, že – přes své přání a své úsilí – jsem nemohl tento špatný stav zlepšit.

Když k vám promlouvám o bolesti, nemluvím jen o teoriích. Ani se nechci omezit na to, abych přebíral zkušenosti jiných, když vám potvrdím, že, jestliže – při utrpení – budete cítit, jak se vaše duše chvěje, stačí se podívat na Krista. Kalvárie hlásá všem, že jestliže budeme žít ve spojení s Kristem, bude každé utrpení posvěceno.

Protože pak se naše utrpení, křesťansky prožívané, stane zadostiučiněním, usmířením, účastí na osudu a životě Ježíše Krista, který dobrovolně a z lásky k lidem zakusil každou bolest, každé utrpení. Narodil se, žil i zemřel v chudobě, byl napadán, urážen, pomlouván, křivě obviňován a nespravedlivě odsouzen, poznal zradu a opuštěnost od svých učedníků, zakusil samotu a trpkost trestu i smrti. I dnes Kristus stále trpí ve svých údech, v celém lidstvu, které obývá tuto zemi. On je jeho Hlavou, prvorozeným Synem, Spasitelem.

V Božích plánech má bolest své nezastupitelné místo. Je to skutečnost, ačkoli nás stojí dosti úsilí, abychom jí porozuměli. I Ježíši Kristu přišlo jako člověku zatěžko ji snášet: Otče, chceš-li, odejmi ode mě tento kalich, avšak ne má vůle ať se stane, ale tvá (Lk 22,42). V této úzkosti z utrpení a přijetí Otcovy vůle jde Ježíš na smrt klidně a odpouští těm, kdo ho křižují.

A právě to nadpřirozené přijetí bolesti je zároveň největším vítězstvím. Ježíš smrtí na kříži přemohl smrt. Bůh ze smrti získává život. Postoj Syna Božího není postojem člověka smiřujícího se s tragickým neštěstím, je to uspokojení člověka, který už okouší vítězství. Ve jménu této vítězící Kristovy lásky bychom se my křesťané měli vydávat na všechny cesty této země, abychom tam svými slovy i skutky rozsévali pokoj a radost. Měli bychom bojovat – pokojně ovšem – proti zlu, proti nespravedlnosti, proti hříchu, a hlásat tak, že tento lidský život není konečný, že Boží láska projevená v Kristově Srdci u lidí slavně duchovně zvítězí.