Josemaría Escrivá Obras
167

Nikdy se nenaučíme milovat, nebudeme-li se učit u Ježíše. Kdybychom jako někteří si mysleli, že zachovat si čisté srdce, hodné Boha, znamená nepřimísit do něj, nenakazit je lidskými city, pak by to logicky znamenalo, že bychom se stali necitlivými k bolesti svých bližních. Byli bychom schopni jakési suché a bezduché úřední charity, ale nikoliv opravdové lásky Ježíše Krista, která je laskavá a lidsky teplá. Proto neschvaluji různé falešné teorie, které jsou vlastně smutnou výmluvou, jež svádí lidská srdce tím, že je odlučuje od Boha a přivádí je na špatné cesty a do záhuby.

Při dnešní slavnosti bychom měli prosit Pána, aby nám dal dobré srdce, schopné soucitu s lidským utrpením, schopné pochopit, že na utrpení, které provází a skličuje lidi na tomto světě, je skutečným lékem jen láska. Každá jiná útěcha může rozptýlit sotva na chvíli, ale později zanechá jen hořkost a zoufalství.

Chceme-li pomáhat druhým, musíme milovat, a to zdůrazňuji, láskou, která bude chápavá a ochotná k oběti, plná citu a pokorná. Tak pochopíme, proč se Pán rozhodl shrnout celý Zákon do dvou přikázání, která jsou ve skutečnosti přikázáním jediným: je to láska k Bohu a láska k bližnímu, a to celým srdcem (srov. Mt 22,40).

Snad si teď můžete pomyslet, že křesťané – ne ti druzí, ale ty a já – zapomínají na nejzákladnější uplatňování této povinnosti lásky. Snad pomyslíte i na tolik neodčiněné nespravedlnosti, na tolik nenapravených zlořádů a různé diskriminace, které se přenášejí z generace na generaci, aniž by se hledalo řešení u kořene věci.

Nemohu a ani nemám důvod vám navrhovat nějaké konkrétní řešení těchto problémů. Ale jako Kristův kněz mám povinnost připomenout vám to, co říká Písmo svaté. Zamyslete se nad scénou posledního soudu, který popsal sám Ježíš: Pryč ode mne, vy zlořečení, do věčného ohně, který je připraven pro ďábla a jeho anděly. Neboť jsem měl hlad, a nedali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a nedali jste mi napít, byl jsem na cestě, a neujali jste se mě, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě (Mt 25,41–43).

Člověk nebo společnost, která se nenechá tváří v tvář utrpení nebo nespravedlnosti pohnout k jednání a nesnaží se je zmírnit, to není člověk nebo společnost podle Kristova Srdce. Křesťané by se měli, ponechávajíce co největší osobní svobodu při zkoumání a uplatňování různých řešení, tedy se samozřejmým pluralismem, shodnout ve společném úsilí – sloužit lidstvu. Jinak nebude jejich křesťanství Ježíšovým slovem ani životem, bude to jen pouhá maska, podvod vůči Bohu i vůči lidem.

Předchozí Zobrazit celou kapitolu Další