Josemaría Escrivá Obras
166

Ale všimněte si, že Bůh nám neříká: místo srdce vám dávám pouhého ducha. Ne, on nám dává srdce, a to srdce z masa, stejné jako Srdce Kristovo. Nemám jedno zvláštní srdce, abych jím miloval Boha, a ještě druhé, kterým bych miloval lidi zde na zemi. Stejným srdcem, kterým jsem miloval své rodiče a kterým miluji své přátele, tímtéž srdcem miluji Krista, Otce i Ducha svatého a Pannu Marii. Stále to opakuji: především musíme být více lidští, protože jinak nemůžeme být Boží.

Lidská láska, láska tady na zemi, je-li opravdová, nám pomáhá okoušet lásku Boží. Můžeme tak tušit lásku, z které se budeme radovat u Boha a která bude mezi námi vládnout v nebi, až bude Bůh všechno ve všem (1 Kor 15,28). Když začneme chápat, co je to Boží láska, bude nás to nutit, abychom byli soucitnější, velkorysejší, odevzdanější.

Musíme přece dávat dál to, co jsme dostali, učit to, co jsme se naučili, zprostředkovávat svým bližním – prostě, bez jakékoliv domýšlivosti – poznání Kristovy lásky. Při své práci, svém povolání ve společnosti, můžete a máte proměňovat své zaměstnání ve službu. Dobře provedená práce, práce, která se daří a přispívá k pokroku, která má na zřeteli rozvoj kultury a techniky, splňuje velký úkol, je užitečná pro celé lidstvo, jestliže jsme vedeni ušlechtilostí, a ne sobectvím, jestliže usilujeme o dobro pro všechny, a ne o vlastní prospěch, jestliže je smysluplná z lidského i křesťanského hlediska.

V této své práci, v mezilidských vztazích, byste měli ukazovat Kristovu lásku a její konkrétní podobu, jako je přátelství, pochopení, lidská láska a pokoj. Jako Kristus, když procházel na všech cestách Palestiny, prokazoval dobrodiní (srov. Sk 10,38), tak i my na všech lidských cestách – rodinného života, občanské společnosti, pracovních vztahů, kultury a odpočinku – máme uskutečňovat velkou setbu pokoje. To bude nejlepším důkazem, že do našeho srdce přišlo Boží království: My víme, že jsme přešli ze smrti do života, píše apoštol svatý Jan, a proto milujeme bratry (1 Jan 3,14).

Ale nikdo nemůže žít tuto lásku, nenaučí-li se jí ve škole Ježíšova Srdce. Jen tehdy, když budeme hledět na Kristovo Srdce a rozjímat o něm, dosáhneme toho, že se naše vlastní srdce zbaví nenávisti a lhostejnosti, pouze tehdy budeme umět křesťansky reagovat na cizí utrpení a bolest.

Vzpomeňte si na scénu, kterou nám líčí svatý Lukáš, když Kristus kráčel do Naimu (srov. Lk 7,11–17). Ježíš vidí zármutek lidí, s kterými se náhodně setkává. Mohl je klidně minout a jít dál nebo počkat na vyzvání, prosbu. Ale nejde dál, ani na nic nečeká. Sám se ujímá iniciativy, dojat zármutkem vdovy, která ztratila to jediné, co měla – svého syna.

Evangelista vysvětluje, že Ježíšovi jí bylo líto, snad své dojetí projevil – jako při smrti Lazara – i nějakým vnějším gestem. Ježíš Kristus nebyl a není necitelný k lidskému utrpení, které vychází z lásky, ani mu nedělá potěšení oddělovat děti od rodičů; přemáhá smrt, aby dal život, aby zase byli spolu ti, kdo se milují, vyžaduje ovšem předtím nebo současně prvenství Boží lásky, která má utvářet opravdový křesťanský život.

Kristus ví, že je obklopen zástupy lidí, kteří budou tímto zázrakem udiveni a rozhlásí ho po celém kraji. Ale Pán nejedná, jen aby se zalíbil, je pouze dojat bolestí té ženy a nemůže ji nechat bez útěchy. A tak k ní skutečně přistoupil a řekl: Neplač! (Lk 7,13). Je to, jako by jí chtěl dát na srozuměnou toto: nechci tě vidět uplakanou, protože já jsem přinesl na svět radost a pokoj. A pak nastává zázrak, jako projev božské Kristovy moci, jedná jako Bůh. Ale dříve tady bylo pohnutí jeho duše, jako důkaz lásky Ježíšova lidského srdce, kdy jedná jako člověk.

Předchozí Zobrazit celou kapitolu Další