Chléb věčného života.

Rád bych, abychom si při této příležitosti uvědomili své křesťanské poslání, abychom obrátili svůj pohled na eucharistii, na Ježíše, který, když byl mezi námi, řekl, že jsme jeho údy: vos estis corpus Christi et membra de membro (1 Kor 12,27), vy jste Kristovo tělo a každý z vás jeho úd. Náš Bůh se rozhodl, že bude přebývat ve svatostánku, aby nás živil, aby nás posiloval, aby nás posvěcoval, aby nám pomáhal v naší práci a v našem úsilí. Ježíš je současně rozsévačem, semenem i plodem setby: je to chléb věčného života.

Tento stále obnovovaný zázrak eucharistie má všechny charakteristické rysy Ježíšova způsobu jednání. Dokonalý Bůh a dokonalý člověk, Pán nebe i země, se nám nabízí jako pokrm tím nejpřirozenějším a nejobyčejnějším způsobem. A čeká na naši lásku už skoro dva tisíce let. Je to dlouho a není to dlouho: protože tam, kde je láska, dny přímo letí.

Vzpomínám si v této souvislosti na jednu galicijskou báseň z Chvalozpěvů Alfonsa X. Moudrého. Je to legenda o mnichovi, který ve své prostotě prosil Pannu Marii, aby se mohl podívat do nebe, byť i jen na okamžik. Svatá Panna jeho přání vyhověla a dobrý mnich byl přenesen do ráje. Když se za chvíli vrátil, nepoznal nikoho z obyvatel kláštera: jeho modlitba, která mu připadala strašně krátká, trvala tři století. Tři století pro milující srdce totiž neznamenají nic. Takto si já osobně vysvětluji těch dva tisíce let čekání našeho Pána v eucharistii. Je to čekání Boha, který nás lidi miluje, který nás hledá, který nás má rád takové, jací jsme – nedokonalé, sobecké, nestálé –, ale schopné objevit jeho nekonečnou lásku a zcela se mu odevzdat.

Ježíš přišel na svět z lásky, a aby nás této lásce naučil, zůstal s námi v eucharistii. A protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti (Jan 13,1), těmito slovy začíná sv. Jan své vyprávění o tom, co se událo v předvečer velikonoc, kdy Ježíš – jak líčí svatý Pavel –vzal chléb, vzdal díky, rozlámal ho a řekl: „Toto je moje tělo, které se za vás (vydává). To čiňte na mou památku.“ Podobně vzal po večeři i kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva, potvrzená mou krví. Kdykoli z něho budete pít, čiňte to na mou památku“ (1 Kor 11,23–25).