Na oné pouti, o které jsem mluvil na začátku této promluvy, když jsme putovali k poutnímu místu Sonsoles, šli jsme kolem obilných polí. Zralé obilí zářilo ve slunci, kolébáno větrem. Vzpomněl jsem si tehdy na jeden úryvek z evangelia, na několik slov, která pronesl Ježíš ke svým učedníkům: Říkáte přece: „Ještě čtyři měsíce, a nastanou žně.“ Hle, říkám vám: Zvedněte oči a podívejte se na pole: jsou už bílá ke žním (Jan 4,35). Pomyslel jsem si, že Pán chce vložit do našich srdcí stejnou horlivost, stejný plamen, který stravoval i jeho srdce. Sešel jsem kousek z cesty a utrhl jsem si několik klasů na památku a jako připomínku.

Je třeba otevřít oči, je třeba umět se dívat kolem sebe a vidět, jak nás Bůh volá prostřednictvím lidí z našeho okolí. Nemůžeme žít obráceni zády k lidem, uzavřeni do svého malého světa. Ježíš tak nežil. Evangelia mluví často o jeho milosrdenství, o jeho schopnosti mít účast na bolesti a na potřebách ostatních lidí: má soucit s vdovou z Naimu (srov. Lk 7,11–17), pláče nad smrtí Lazara (srov. Jan 11,35), má starost o zástupy, které jdou za ním a nemají co jíst (srov. Mt 15,32), má soucit především s hříšníky, kteří chodí po světě a neznají ani světlo, ani pravdu: Když (Ježíš) vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře; a začal je poučovat o mnoha věcech (Mk 6,34).

Jsem-li opravdu Mariinými dětmi, pochopíme jednání našeho Pána a budeme mít velké a soucitné srdce. Bude nás tedy bolet utrpení, bída, omyly, samota, úzkost, bolest ostatních lidí, našich bratří. A budeme pociťovat naléhavou potřebu pomoci jim v jejich potřebách, mluvit k nim o Bohu, aby se i oni uměli na něho obracet jako děti a aby mohli poznat Mariinu mateřskou péči.