Josemaría Escrivá Obras
144

Když budete hledat Marii, najdete Ježíše. A alespoň trochu pochopíte to, co je ukryto v jeho Božím Srdci, které je pokorné, které odmítá projevit svou moc a svou velebnost a vzalo na sebe přirozenost služebníka (srov. Flp 2,6–7). Po lidsku se dá říci, že Bůh přehání, neboť se neomezuje jen na to, co by bylo pro naši spásu nezbytné a nevyhnutelné, ale jde ještě dál. Jediná norma nebo měřítko, které nám dovolí pochopit, jak působí Bůh, je, že si uvědomíme, že vlastně postrádá jakákoliv měřítka nebo normy: vidíme, že se rodí z bláznovství lásky, které ho vede k tomu, že na sebe bere naše tělo a tíží našich vin.

Není možné toto všechno si uvědomit, vidět, že nás Bůh miluje, a nepropadnout také tomuto bláznovství lásky. Je třeba nechat tyto pravdy naší víry proniknout do duše a dovolit, aby změnily celý náš život. Bůh nás má rád: on Všemohoucí, Všemocný, ten, který stvořil nebe i zemi.

Bůh se zajímá dokonce i o ty nejmenší nepodstatné záležitosti svých tvorů: vaše i moje, a volá nás jednoho po druhém naším vlastním jménem (srov. Iz 43,1). Tato jistota, kterou nám dává naše víra, nás vede k tomu, abychom viděli své okolí v novém světle, a i když vše bude stejné, abychom si uvědomili, že ve skutečnosti je vše jiné, protože je to výrazem Boží lásky.

Náš život se tak stane neustálou modlitbou, budeme žít v dobré náladě a v pokoji, který nikdy nekončí, náš život se stane nepřetržitým díkuvzdáním. Velebí má duše Hospodina – zpívala Maria – a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici. Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení, že mi učinil veliké věci ten, který je mocný. Jeho jméno je svaté (Lk 1,46–49).

Naše modlitba může provázet nebo napodobovat tuto Mariinu modlitbu. Podobně jako ona i my máme touhu zpívat, hlásat Boží divy, aby celé lidstvo mohlo mít účast na našem štěstí.

Předchozí Zobrazit celou kapitolu Další