Být v lásce k Bohu jako děti

Uvažujme pozorně o tomto bodu, protože nám může pomoci pochopit velmi důležité věci, protože Mariino tajemství nás učí, že, abychom se přiblížili k Bohu, je třeba stát se malými. Amen, pravím vám – řekl Pán svým učedníkům –, jestliže znovu nebudete jako děti, jistě nevejdete do nebeského království (Mt 18,3).

Být jako děti: vzdát se pýchy soběstačnosti, uznat, že my sami nic nezmůžeme, protože potřebujeme milost a sílu našeho Boha Otce, abychom se naučili kráčet po cestě a vytrvat na ní. Být malým vyžaduje, abychom na sebe nedbali, jako na sebe nedbají děti, abychom věřili, jako věří děti, abychom prosili, jako prosí děti.

A toto všechno se naučíme, když se budeme utíkat k Marii. Úcta k Nejsvětější Panně není něco změkčilého nebo slabošského: je to útěcha a radost, která naplňuje duši, zároveň však předpokládá hluboké a angažované prožívání víry, která nás nutí, abychom vyšli sami ze sebe a vložili svou naději v Pána. Hospodin je můj pastýř – zpívá žalm –, nic nepostrádám, dává mi prodlévat na svěžích pastvinách, vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout. Občerstvuje mou duši, vede mě po správných cestách pro svoje jméno. I kdybych šel temnotou rokle, nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou (Žl 23[22],1–4).

Maria je matkou, její uctívání nás učí být dětmi: bezvýhradně milovat pravdu, být prostými, bez komplikací, které pocházejí ze sobectví, když myslíme sami na sebe; být radostnými, protože víme, že nic nemůže zničit naději. Začátek cesty, která vede k nádheře Boží lásky, je důvěřivá láska k Nejsvětější Panně. Tak jsem to napsal už před mnoha lety v předmluvě k výkladu svatého růžence, a od té doby si stále znovu ověřuji platnost oněch slov. Nebudu tady rozvíjet úvahy o této myšlence, spíše bych vás chtěl vybídnout, abyste vy sami udělali svou zkušenost, abyste na to přišli sami, až se budete s láskou obracet k Marii, až jí budete otvírat svá srdce, svěřovat jí své radosti i své bolesti, když ji budete prosit, aby vám pomáhala poznávat a následovat Ježíše.